Zabijáci rozkvetlého měsíce

Další Scorseseho dokonale inscenované retro s anti-hrdiny, prohnilými korupcí a prolhaností až do morku kosti. A tragédií obětí, snímanou tradičně s emocionálním odstupem. Tedy s výjimkou hlavní postavy indiánky, které likvidace není na několika vteřinovou scénu prostřelení hlavy. Je tady potřeba mít tento Martyho rázný vypravěčský styl rád. Já s ním měl vždy trochu problém. Robert De Niro si královsky užívá dalšího manipulátorského kmotra, tentokrát s tváří hodného strejdy. DiCaprio zábavně variuje všechny své herecké trademarky v rozpolceném blbečkovi s negativně zakřivenou pusou. A ve velmi malé roli zazáří Brendan Fraser. Lily Gladstone je minimalistickým hereckým projevem s uhraničivým pohledem křehká, odevzdaná a důvěřující. Brutální stopáž podporuje absolutní dějovou komplexnost snímku epických rozměrů, ale taky navyšuje počet postav a událostí kolem nich, ve kterých jsem se již v závěrečném resumé trochu ztrácel. Rytmicky monotónní, ale díky neustálé pulzující hudbě živé a zlověstně gradující vyprávění o skličujícím bezpráví osvobozujícně osvěží nástup začínajících agentů FBI s jejich profesionální metodičností. Na takové taktiky zákona v té době kriminální skupiny pošuků nebyly zvyklé. Milé cameo překvapení ve slavnostně střiženém epilogu. Myšleno slavnostně na cestě za oscarovými nominacemi. [Cannes FF] (21.05.2023)

Martin Scorsese nám představuje pozapomenutou kapitolu z americké historie a smíchal přitom několik oblíbených žánrů: od westernu přes gangsterku až po soudní drama. A provedl to s takovou grácií, že mi ani nevadila ta na první pohled šílená délka filmu. Robert De Niro je jako zdatný manipulátor výborný, Leonardo DiCaprio zajímavě hraje jeho mladší verzi, ale opravdovým objevem je pro mne neznámá Lily Gladstone, která vypadá přirozeněji i bez jakýchkoli okázalých gest. Závěrečná rozhlasová dramatizace s cameem samotného režiséra mi přišla geniálním zakončením takto rozmáchlého příběhu (90%). (22.10.2023)

Po prečítaní rovnomenného dokumentárneho románu, ktorý je doslova nabitý detailnými faktami, som sa na filmové spracovanie od velikána Scorseseho skutočne tešila. V tomto prípade absolútne rozumiem a súhlasím s 3,5h stopážou, pretože ide o nesmierne rozsiahly prípad, do ktorého bolo zapletených mnoho ľudí a jeho náležité spracovanie si vyžaduje ruku skúseného režiséra. Scorsese pristúpil k príbehu svedomito a poňal ho vcelku veľmi prehľadne. No už i tak spoznávame niektoré, relatívne dôležité postavy, bez možnosti hlbšej sondy ich charakteru. Film má svoje nesporné kvality. Dramaturgiu hudby, úchvatnú výpravu, úderné dialógy, niekoľko nádherných, až ikonických záberov. V neposlednom rade špičkové herectvo, no som nesmierne rada, že hlavnú hereckú trojku dotvára okrem Leonarda DiCapria a Roberta De Nira ženská predstaviteľka stvárňujúca Mollie Burkhart. Dostáva sa jej pomerne veľký priestor a to je dôležité, pretože toto je v prvom rade príbeh o indiánskom kmeni, na ktorom bola napáchaná veľká krutosť. Herectvo Lily Gladstone je dokonale prirodzené, postavené na minimalizme a vyžarovaní vnútornej sily ženy, ktorá nakoniec aj tak končí zlomená. To, že páni hrajúci dvoch dokonalých antihrdinov odvádzajú poctivú prácu asi nikoho príliš neprekvapí. Je vidieť, že absolvovali s členmi komunity Osageov niekoľko stretnutí a na svoje náročné role sa svedomito pripravovali. Lenže teraz napíšem jednu vec a viem, že asi málokto bude súhlasiť, no v tomto prípade ma ich známe hollywoodske tváre miestami vytrhávali z príbehu a z inak veľmi autenticky vystavaného prostredia. Napriek tomu, že ide o nesmierne silný a tragický príbeh plný korupcie, chamtivosti, zverstva a na druhej strane žiaľu, strachu a obetí, filmové spracovanie ma dokázalo emočne strhnúť iba chvíľami. Pomalý vývoj často pôsobil chladným dojmom a aspoň miestami by som uvítala väčšiu dynamiku. V každom prípade ide bez debaty o kvalitný titul, ktorý sa oplatí vidieť a to samozrejme na veľkom plátne. (20.10.2023)

Fargo 1920: White guilt done right. Strhující to není, vynikající nesporně ano. Chtě nechtě to působí jako minisérie omylem puštěná v kuse, dvě a půl hodiny si to stylově dává sakra na čas se vším a v závěrečné hodině po změně stylu je to naopak zkratkovité. Jeden z těch snímků, které měly být buďto o poznání kratší (a vynechat celé linie) nebo naopak výrazně delší (a plně se každé věnovat). (20.10.2023)

Kromě naprosto ryzího zachycení principu bezskrupulózní manipulace ve prospěch získání větší moci, i za cenu absurdního zaprodání vlastního života a rodiny (člověku nezůstane vůbec nic, když likviduje a manipuluje vlastní příbuzné, když oslabuje a tráví svou vlastní ženu a své blízké; modloslužebný princip tu člověk obrací přímo sám proti sobě - tak daleko nezašla ani mafie, ani nacisté - dívat se, jak je tu zlo důsledně vyhnané do takové krajnosti, že člověk pro jeho prospěch škrtí svůj vlastní život, své vlastní podmínky k životu, zapaluje svůj dům a vraždí svou ženu, je vskutku nově fascinující a poučné) si obrovsky cením právě té problematizované perspektivy: jak tajemně mlčky nechal Scorsese ze své západní pozice Molly, pro mě bezesporu ústřední postavu, přihlížet zkáze, jak nás nutí, abychom na její kulturně podmíněné trpné mlčení a neprohlédavé snášení všech příkoří naráželi a dobývali je, my zápaďaci, ukvapení, uječení a užvanění za každých okolností, ať jsme zrovna v právu nebo ne. *** Uděluje to celému příběhu o zřejmém bezpráví a vyhlazování mnohem větší sílu a hloubku, protože do popředí vystupují jiné než obvyklé čepy, jiné než západní morální a charakterové kvality, na nichž se tu otáčí příběh i naše rozvažování. A sice jsme nuceni zkoumat, jakou váhu má v tomhle příběhu Mollyina bezmezná důvěra, oddanost, soucit, hluboký pocit sounáležitosti, izolovanost a křehkost její i jejích sester zajatých v nukleárních rodinách s bělochy od kolektivní moudrosti a kolektivní odolnosti a vštípená důstojnost. Nutí nás to se ptát, kde už se Mollyina apriorní důvěra překlápí v zaslepenost. A kde se její možná prozíravost rovnou slévá s vědomím bezvýchodnosti a vyvěrá v odevzdanost? Kde končí Mollyina zdravá loajalita k vlastnímu muži a začíná se její zhouba v zaslepenosti a téměř pudové neschopnosti o něm pochybovat? A co by jí zůstalo, i z vlastní hrdosti a identity, kdyby při prvních těžkostech vydala pochybám svůj svazek, svoji rodinu? (Jsou na opačných pólech spektra, ona a její muž.) A tak to musí protrpět až do konce ztrát, přesvědčená až nezvratností odhalených důkazů, sama málem na pokraji smrti úkladným zabitím. *** A ještě střípky: Nemilosrdně hořká ironie neodvratnosti osudu: jako všechny osedžské ženy i Molly umírá na hranici 50 let. Víc není o čem mluvit, bezprávím stíhá bůh či osud své vyvolené. *** Fantastický rytmus podtržený nenápadně hudbou: od příjezdu vlaku a vjezdu do filmu, příběhu, na pozemek, železný rytmus oznamování nových a nových úmrtí (nikoli únavná repetitivnost, ale odzbrojující zdrcujícnost). *** Úchvatné scény: hořící pozemek a jeho sledování - náleží rozmazanost tabulkám skla, nebo mu přece jen vlhnou oči? Scény umírání osedžských žen, sova, a ticho z druhého břehu, do kterého se jen pomalu a zdáli vracejí zvuky pláče, nářku, když se přenášíme zpět z jiné roviny bytí do vezdejší pozemské reality. *** Fantastický je i pocit zatemněného vědomí Ernesta od chvíle, kdy sám ochutná inzulínový jed - od té chvíle jako by už nestíhal ani sledovat, pod jakým vlivem co koná a jaké důsledky na něj mají vliv, jako by byl jen zpola při vědomí..., tady nám snímek nabízí naprosto ojediněle zpřístupněný prožitek zmatené existence ve vleku cizí vůle a neschopné jasné sebereflexe a sebe-vědomí. Synonymum až přízračného zatracení, ztráty duše. *** (S O. a Š. a Bí na Andělu. Bez R.) *~ (13.11.2023)