Pražské orgie

Pavlásková toto úplne nezvládla. Výprava bola ok, všetko uveriteľné, ale na môj vkus som tu spatril až príliš veľa postáv, ktoré s príbehom nemali viacmenej čo dočinenia. StBákov a podobných fízlov tu bolo znázornených ako 90% populácie, a ďalšie a ďalšie neduhy. Plusom, ktorý film trošku zachránil je to, že nenudil a všetky jeho mínusy sa dali stráviť. Onej lechtivej erotiky mohlo byť taktiež o niečo viacej, takto je tu názov filmu zavádzajúci. (17.04.2020)

A já si myslel, že v současnosti už nemáme v česko-slovenském prostředí režisérku, která by dokázala provokovat, s ničím se nepářet a všem divákům to nekompromisně natřít tak, jak to za socialismu dělávala Věra Chytilová. Pravda, Irena Pavlásková je trochu jiné kafé, ale určitě mě zaujala už svým debutem Čas sluhů (1989) a pořád si dokáže udržet svůjský pohled. „Zítra si sednete k vašemu krásnému stolu, začnete si psát poznámky a vaše skvělé dílo se brzy objeví na seznamu bestsellerů...“ – jako by Pavlásková skrze tuhle mluvu úřednice, jež předpovídá úspěch dílu o trampotech v normalizačním Československu, trochu reagovala i na současný stav českého filmu, v němž nejeden tvůrce snadno může nalézt úspěch právě po sáhnutí tolik žádaném námětu o minulého režimu. Tematicky spřízněných filmů bylo už natočeno požehnaně, ale málokteré drama z dob normalizace si drželo takový odstup, že nesklouzlo do prvoplánové ideologické kritice komunistů, vytvářející něco jako novodobou agitku. Paní režisérka jde na věc z jiného konce už jen nezvyklou volbou předlohy, jejímž autorem je zde americký spisovatel a nabízí tak možnost zcela neotřelého pohledu na mnohokrát zpracované téma. Pražské orgie nejsou černobílou agitkou, dokonce ani mainstreamovým dílem, ale podávají v jednotlivých obrazech osobitou výpověď o morálním chaosu v normalizačné době. Chaosu, který se odrazil na systému plném fízlů a jiných „lidských sviň“ stejně jako v řadách intelektuálů hledajících v šíleném společenském marasmu svodobu po svém, někdy až v dekadentním a úchylném rozměru. Zážitky amerického občana v ČSSR s tajným úkolem sehnat rukopis nevydaných povídek většinou slouží jako odraz k společenské výpovědi, ale krásně vygradují v několika scénách od zvratu před odchodem z hotelu až do konce, kdy svou atmosférou film vzdáleně připomíná oblíbené paranoidní a konspirační thrillery 70. let. Potěšilo i obsazení neokoukaných tváří, další zajímavé odkazy a také autentická mluva střídající angličtinu a češtinu (Netflix skutečně distribuoval původní jazykovou verzi bez dodatečného dabingu!). Přeji pani Pavláskové, aby se nenechala odradit zdejšímu nepochopení filmu ze strany mainsteamového publika a točila s chutí dál... 85% (18.11.2020)

Dalsi propagandistickej vejblitek pro absolventy socialnich studii. Kdo to financoval? Vize 97? Dialogy na urovni slohovky zaka treti tridy, ten kanadskej moula evidentne na nataceni zabloudil a k nasi umelecke fronte v cele s Krizem a principalem Hrusinskym uz nemam silu se vyjadrovat. Takhle nejak si predstavuju filmarske dno. Pavlaskova by si potrebovala po letech poradne zapichat, aby se vzpamatovala. (28.06.2020)

Za vlasy značně přitažená směska polopravd, zjevných absurdit a místy i vyložených nesmyslů. Pokud režisérka věrně převyprávěla knihu, pak Philip Roth napsal podbízivý paskvil pro americké čtenáře, aby se jim trefil do oblíbených ideologických klišé. I tak to chtělo od režisérky značnou otrlost, aby natočila něco, co se skutečnosti podobá jen hodně vzdáleně - ne příliš povedená propaganda podobná té normalizační, jen s opačným znaménkem. K tomu strojené a neživotné dialogy, jen ta sebestředná afektovanost účastníků večírků u Jiřího Muchy snad mohla do jisté míry odrážet realitu. I když i tak zřejmě značně přefouknutou, aby zvýšila atraktivnost filmu - marně... (16.12.2020)

Sotva hlavní hrdina stačí svému průvodci, disidentovi, který pracuje jako údržbář, odpovědět na otázku, zda má rád orgie, představí se mu československá metropole obří rudou pěticípou hvězdou, dlouhou frontou před krámem a dvojicí příslušníků VB pacifikujících neposlušnou „máničku“. Než Nathan Zuckerman nalezne klid v hotelu, který je ovšem stejně profízlovaný jako zbytek města, musí odrazit veksláka dorážejícího na něj s dotazem „change money?“ To všechno v několika málo minutách, které ovšem svou panoptikálností dobře vystihují celý film. Výstřední odpsychologizované postavy dvě hodiny dělají teatrální gesta, propadají hysterickým záchvatům a vyprávějí si historky o „fakování“ (na orgie se ale netěšte, vrcholem dekadence je prskavka v zadku). Na základní rovině v podstatě totéž co kniha. Je to ale přepálenější a zábavnější. A taky tomu chybí hloubka, řád a motivická provázanost a nejvíc mě o tom baví přemýšlet jako o campu, který je svou prostotou a nezáludnou přímočarostí vlastně okouzlující. 40% (10.10.2019)