The Haunting - Dům na kopci

U prvních tří epizod jsem mocně usínal a říkal jsem si, co je na tom tak skvělého, když to ani nedokáže udržet mou pozornost a samou nudou se mi zavírají oči. Naštěstí jsem poctivý a než seriál ohodnotím, snažím se vidět aspoň jednu řadu. Takže jsem i přes menší vnitřní odpor pokračoval a Hill House se mi odvděčil. Postupem času byl The Haunting of Hill House čím dál zajímavější a nakonec ten barák opravdu za návštěvu stál. (31.08.2020)

/// Horor je v Hill House až na druhé koleji, on jde totiž hlavně po emocích a dobrém příběhu s postavami, o které se budete zajímat. Podle mě ani desetidílný seriál nejde natočit tak, aby měl tak propracovaný příběh a strašilo se v něm o mnoho víc. Fantastické herecké výkony vrcholí v pátem díle, který utkví v hlavě na dlouho. No a k tomu hororu - když už je, tak taky hodně dobrej. Lekačky, hutná atmosféra a duchové, kteří sice za dne sice jen nenápadně někde stojí, ale když si jich všimnete, je to síla. Trochu škoda jen toho finále, které přeci jen dojede spíše na neutrál a zbyde pár věcí, které by mě zajímaly trochu více do hloubky. A třeba děvčátko Abigail určitě mohlo být vidět častěji. Každopádně pět hvězd, které mi na druhé zhlédnutí vychází, zaslouženě. Při prvním zhlédnutí spíše na čtyři, protože jsem se v přeskakování ve dvou časových liních ztrácel. (27.01.2024)

Horory fungují nejlépe, když jsou obestavěné okolo základů jiného žánru. The Haunting of Hill House je toho perfektním důkazem, protože z duchařských základů tento seriál vyrostl především do propracovaného rodinného (melo)dramatu, vrstevnatého a pečlivě promyšleného. Rozdrobená struktura vyprávění a proplétání několika časových rovin (na úrovni epizody) i úhlů pohledu na minulost, potažmo přítomnost (na úrovni celého seriálu) probouzí zdání úctyhodné komplexnosti. Jako nepřehlédnutelný bonus beru zjištění, že Mike Flanagan je evidentně mnohem schopnější realizátor, než jsem si kdy troufal hádat. Šestá epizoda, která je sestavena výhradně z několika mnohaminutových záběrů, jednoduše bere dech. Navíc má daleko k samoúčelnosti, práce s prostorem a postavami v něm je pečlivě promyšlená a pomáhá k budování dusivé atmosféry, která ústí v regulérní divácký strach. Hill House nestojí na lekačkách, ale na sepjetí tohoto strachu s psychikou postav, na vnitrozáběrovém děsu a očistné (často navíc funkčně dojímavé) katarzi, která následuje po šokujících pointách. Klíčový seriál minulého roku. 95 % (21.10.2020)

I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House). (23.06.2019)