Lví král

Ne zcela přesně, ale 20. výročí české premiéry bylo před pár dny a nenapadal mě žádný jiný film, který bych chtěl na oslavu začátku Nového Roku vidět víc než tenhle. A věděl jsem, že dělám dobře, nejenom proto, že jsem samozřejmě věděl, do čeho jdu. Ono ten film ale nezestárl v žádném ohledu ani o jeden šedivý vlásek a při porovnání s některými filmy, co se Disney snaží prosadit jako své nové klasiky (Frozen), je to jako... no jako případ Zemeckis. Neříkám, že se jejich kouzlo vytratilo úplně, ale podlehlo trendům 21. století, které naneštěstí část té aury sají nenažraně jako upír po tisíci letech v rakvi. Ale pravdou je i to, že 90. léta (a částečně i první roky po miléniu), tedy poslední část Disney cesty před nástupem počítačů, se při pohledu zpět ukazují jako vrcholná fáze jejich vývoje a jejich tvorby (myšleno teď Disney čistě jako tvůrce animovaných dobrodružství pro děti, o jejich pomalu nastupující světovládě, někdy i za cenu překročení všech mezí, teď nemluvím), alespoň z mého pohledu, takže bych to asi ani srovnávat neměl. Lvím Králem jsem si tedy dnes potvrdil královský triumvirát jejich tvorby, a málokdy jsem si tak jistý neměnností faktu jako tady. Jistě v tom má co mluvit i nostalgie, protože jak tento film, tak i zbylé dva - Mulan a Princ Egyptský, jsem viděl v tom období života, pro které byly stvořené, ale když se podívám na každý z těch tří, vidím i další fakt - totiž, že mám opravdu rád příběhy, které nejsou stavěny jenom na smršti atrakcí a zábavy, ale které vyprávějí i hlubší, dramatičtější, dojemnější příběhy o hrdinech stavějících se proti předurčenosti či tragédii a dokážou vše k dobrému/vítězství obrátit. A Lví Král jde v tomhle až ke kořeni. Kruh života, plíživé zlo, tragédie, hledání dalšího smyslu a směru, nalezení (ať už vlivem nějakého vnějšího katalyzátoru nebo ne) a návrat. Příběhy staré skoro jak lidstvo samo a přesto, při namíchání ve správných poměrech stále dokázou uchvátit víc než jakékoliv jiné. A scénáristé Lvího Krále opravdu věděli, co dělají. Možná jediné malé mínus bylo to, že museli celý příběh nacpat do klasické hodiny a půl, a tak v jistých momentech člověk cítí jakousi potřebu to celé hnát možná až příliš rychle kupředu, ale přesto se jim to podařilo tak umně, že nikdy tu není ten opravdový pocit uspěchanosti. A tak příběh od jednoho z nejhezčích úvodů (dokonce i naskočení názvu je naprosto výborně a přitom jednoduše udělané), přes shakespearovsky-mytologickou zápletku až k jednomu z nejhezčích závěrů uteče jako voda mohutné africké řeky. A stejně jako její nezkrotnou krásu doprovází sbory ptactva, doprovází film Hans Zimmer (https://www.youtube.com/watch?v=F4efZIHtiQQ), kombinující africké bojové chorály Zulu, africkou hudbu celkově a univerzální motivy, ať už dobrodružné, romantické nebo dojemné. A jako u každé Disneyovky, dopomáhají i další skladatelé a zpěváci. Ano, nebyl jsem vůbec překvapen, že i po tolika letech je tento film něčím naprosto výjimečným. Jen jsem možná dneska více docenil tu výbornou výstavbu a alespoň část symboliky (a Scara :)) Oh yes, the past can hurt. But from the way I see it, you can either run from it, or... learn from it. PS: jistě, dojde i na humor a radostné chvíle. Ale ty krásně zapadají do celého kruhu života, že ano. Hakuna Matata filozofie, to by bylo, žít jen podle ní :) (01.01.2015) (méně) (více)