Pat Garrett a Billy Kid

Výborná westernová balada s drsnými krvavými prestrelkami, presne ako sme v Packinpahových filmoch zvyknutý. Trochu mi nesedela hudba(nehovorím,že je zlá), okrem hitu "Knockin on heaven´s door", ktorá mi tam naopak sedela výborne. U mňa o čosi slabšie ako legendárna Divoká banda, ktorú považujem za jeden z najlepších westernov. Ale až po srdcovke Dobrý,zlý a škaredý.80% (06.02.2009)

Podle uživatele Old Shatterhand, který má v oblasti westernů mou plnou důvěru, jsem viděl na ČT nějakou zkurvenou verzi. Takže hodnotím tu zkurvenou verzi z ČT, aby bylo jasno hned na začátku. Rozhodně se velmi cením originálnějšího westernu, zejména nejednoznačné pojetí hlavních hrdinů bylo skělé. S filmu na mě šel takový zvláštní smutek, možná nostalgie to byla, což byl klad. Zápor byl, že mě přišel místy nudný, někdy jsem až tak moc nechápal proč hlavní hrdinové jednají jak jednají . Film byl dlouhý, ale přitom krátký. Uvítal bych větší péči věnovanou i vedlejším postávám. Samozřejmě, že i zde jsou scény, které ve mě budí mrchu závist, třeba scéna, kdy leží Pat v posteli a kolem sebe má mraky holek je hodně snová. Jinak zabíjení bylo na hodně dobré úrovni, to se musí nechat. Ovšem největší body u mě nasbírala hudba v kombinaci s nádhernými záběry kamery. To už bylo skoro stejně tak dobrý jako ty mraky holek v té postýlce. Je tu hodně velká šance, že až uvidím nezkurvenou verzičku, přidám hvězdičku. (13.07.2007)

Výjimečný western, v němž jsou jeho hrdinové pro nás hrdiny, ačkoliv jsou jejich postavy zcela zbaveny romantického přikrášlení a jakýchkoliv "rytířských" nánosů. Existuje tu přátelství a respekt, hlavní je však vlastní přežití. James Coburn a Kris Kristoffersen tvoří výjimečný pár, ačkoliv víme, k čemu asi tak snímek směřuje, je jeho vyznění nesmírně silné. Starý Divoký západ je pryč, lépe řečeno - nikdy nebyl takový, jak jsme si ho vysnili. Alias Boba Dylana a jeho písničky pak tentokrát ruku v ruce s pořádnou dávkou Peckinpahova krásného pesimismu stojí za přitažlivostí, poutavostí a krásou tohoto snímku. (13.08.2006)

Scéna, kdy si Pat Garrett vezme na výpomoc druhého šerifa i s manželkou, aby vystříleli chýši s černě oděným Blackem, a na chvíli se rozjedou dva paralelní děje s Dylanovou písničkou - to je asi nejkrásnější věc, co kdy kdo natočil. A kolem ní je skvělý film, tematicky velmi podobný Divoké bandě (nejsou tu kladné postavy, a tím pádem vlastně ani záporné...), jen je to celé strašně lirické, a vlastně úplně jinde, než by člověk očekával. (31.01.2016)

Na jedné straně šarmantní odpadlík Kris Kristofferson, na druhé James Coburn s šerifskou plackou a dva palce nad nimi Bob Dylan, jak ho pánbůh stvořil, s křidýlky, akustikou a andělskými melodiemi. Mistr Peckinpah ve vrcholné formě, díky jehož režisérskému umu se snímek hrdě tyčí nad svými soukmenovci i po bezohledném okleštění producenty. Přestože se to nemusí zdát a přestože se mé opotřebované mozkové závity můžou mýlit, svorně to pro jednou opomeňme a předstírejme, že tenhle kotouč filmové bašty nepřiměl božského Sama pochcat plátno na premiéře. Tak tedy, proč že zrovna tomuto snímku očichávají ostatní westerny zadek...? Pro mou brilantní teorii si musíte termín "Smíření s nevyhnutelným" představit jako prsatou Asiatku se zmíněnou větou vytetovanou těsně nad zadečkem a hned vedle ní ještě jednu šťabajznu libovolné rasy a vyznání, ale ta je tu jenom pro trochu lesbického sexu, který v mém komentáři nemůže chybět. Z Pata Garretta a Billyho Kida sálá Smíření s nevyhnutelným jako z žádného jiného filmu, je téměř hmatatelná, skoro si můžete plivnout do dlaně a zajet jí s ní mezi nohy. A to dělá tenhle film jedinečný, každá z těch figurek chápe v plném rozsahu, že si pro ně kosťa v černé pláštěnce dříve či později přicválá, což jejich přátelství vyvrhuje na nevídaný level, na jehož pozadí se odehrává veškeré vzájemné vraždění. Když k tomu navíc přičteme příjemně pomalé tempo, bezchybnou řemeslnickou práci, hektolitry charismatu a ženy jako kus masa na šoustání a drhnutí špinavých nohou, no jednoduše dokonalý western. (19.02.2013)