Elvis

"Keď sa nehýbem, neviem spievať...". ELVIS je nádherná pastva pre oči, presne taká na akú sme od Baza Luhrmanna zvyknutí a konečne film, pri ktorom vám peňazí za vstupné nebude ľúto. Doba je zvláštna a ja fakt do roka nájdem v ponuke kín iba minimum filmov, za ktoré som ochotný zaplatiť. ELVIS ním určite je. Z neznámeho Austina Butlera sa po premiére určite stane hviezda. Toto je jeho životná rola a nebojím sa to povedať aj na začiatku jeho možno slávnej kariéry. Butler sa do role Elvisa výborne hodil, spevácke čísla boli skvelé a že ich nebolo málo. Rovnako zažiaril T. Hanks, ktorého sme v podobnej roli s úžasnou fyzickou premenou ešte asi nevideli. Film je pomerne dlhý, ale dobré filmy zbehnú ako voda. Počas východu z kina som sa zamyslel nad tým čo sa dalo urobiť lepšie a nenapadlo ma nič, tento film je takmer dokonalý. Píšem takmer, pretože po chvíli mi došlo, že scény z detstva, rodiny či jeho blízkych mohli dostať väčší priestor, hoci aj na úkor skrátenia niektorých speváckych scén. Najlepší film o spevákovi aký kedy vznikol? Možno, ale u mňa je tesne za stále neprekonaným Walk the line...100%. (05.07.2022)

Napsal bych, že ELVIS je jeden z nejlepších amerických filmů 21. století, kdybych byl jako titulní postava, potažmo ne zcela spolehlivý vypravěč se smyslem pro showmanství a šmé. Já jsem ale já, a tak jako svůj první dojem napíšu, že jde jednoznačně o to nejlepší, co jsem letos viděl - a rozhodně o nejlepší biopic o hudební osobnosti za minimálně poslední dvě dekády. Nesouhlasím s tím, že jde o schematickou biografickou podívanou, jak zaznívá v některých angloamerických recenzích, protože schéma biografií slouží jenom jako záminka k experimentování s montáží: různými způsoby ne/návaznosti scén, kondenzování většího časového úseku anebo naopak jeho výrazné roztažení. (Bez přehánění, o každé scéně by šla napsat analýza v rozsahu minimálně bakalářské práce.) Navíc už přístup k titulní postavě je s ohledem na hudební biografii nezvyklý, odpovídající de/rekonstrukci mytické osobnosti jako Občan Kane: nesledujeme Elvise, nýbrž s každým aktem jinou fasetu mediálního konstruktu Elvis, jak nám ji zprostředkovává jeho podvodnický manažer: Elvisův původ - Elvis Pelvis - Elvis Normcore - Elvis Filmový X Elvis Televizní - Elvis Ve Vegas. Zatímco "Elvis" nemá vlastní identitu, protože je odhalován jako mediální konstrukt s ohledem na proměňující se dobu (a vlastní identitu získává skrz vztahování se ke společenskému a politickému dění), je postupně odhalována identita manažera-vypravěče, aby vynikla závěrečná paralela mezi oběma._____ A nesouhlasím úplně s tím, že jde o luhrmannovskou manýru. Ano, znovu se aplikuje mytický narativ (po Orfeovi a Euridice z MOULIN ROUGE! nyní ten faustovský). Ano, znovu zavítáme do značně excesivního prostředí (např. tančírny v TANCI V SRDCI či divadlo/bordel v MOULIN ROUGE!), které motivuje exces díla jako celku. Ano, znovu - po ROMEOVI A JULII, MOULIN ROUGE!, AUSTRÁLII A VELKÉM GATSBYM  - je vyprávění vystavěno na dynamice dvou postav, přičemž proměna posouvá vyprávění (ne vzlety a pády, jako tomu je v jiných hudebních biografiích). Ano, znovu se stejně jako v předchozích čtyřech luhrmannovinách pracuje s figurou vypravěče, s oddalováním objevení se ústřední postavy, s hudebním mash-upem, okázalými průlety prostorem a pohráváním si s časovou organizací událostí, s odkazováním se na dějiny kinematografie a připodobňováním jednotlivých etap podle toho, jak tehdy snímky vypadaly (a tak dál, a tak podobně), ALE: ELVIS je už vyloženě parametrický film, tj. - následuje velké zjednodušení - takový, ve kterém se jednotlivé prvky a postupy uskupují do vzorců. Jednotlivé akty jsou určeny pro srovnání mezi sebou, jednotlivé četné montáže jsou určeny pro srovnání mezi sebou, dvě ústřední postavy - manažer a zpěvák - jsou určeny pro srovnání mezi sebou atd. Nemůžu se dočkat, až se k tomu dostanu podruhé... a pak znovu... a znovu... a znovu... (23.06.2022)

V mnoha ohledech pozoruhodné dílo, které ukazuje svého protagonistu očima antagonisty, hudbu a image Elvise jako konstrukt okolí a médií. A současně jako vášeň, která třímala v jednom člověku, ovládaném jako loutka každým lakomým vrabčákem, jenž  si chtěl z Presleyho uzobnout... a která nakonec pobláznila celý svět. Elvisova kariéra byla novátorská show s takovým vlivem na popkulturu, jaký neměli ani Beatles v Británii, a je tedy jasné, že Luhrmann volí silně popkulturní filmařské prostředky – od splitscreenu přes extravagantní kompoziční návaznost až po flashbakové a flashforwardové schéma s vypravěčem, který je ve vší své proradnosti a vychytralosti naprosto spolehlivý. Tom Hanks mě možná ještě nikdy takhle nebavil a jako manažer Parker si až nebezpečně krade některé scény pro sebe – stejně jako Luhrmann, jenž dominuje nad střípkovitým, leč železně soudržným a souvislým dějem podobně jako Parker nad Presleyho životem, zredukovaným do třpytivé pompézní klícky. „I'm caught in a trap, I can't walk out....,“ zpívá Elvis v Casinu, zatímco jeho manažer uzavírá smlouvu s ďáblem a přebírá nad ním absolutní kontrolu. „Nejde tu o peníze, jde o život,“ říká postava v televizi na pozadí Presleyho slibů, že Parkera konečně vyrazí. Luhrmann nás zasypává živelnými scénkami, ale i takto nás nenechává tápat a přimyká nás ke stále zlomenějšími protagonistovi tím více, čím větší smyčku kolem něj osudový životní partner utahuje. Vše je perfektně srovnané, každý akt a každá koláž se vzájemně doplňuje ve skoro soustavné časoprostorové komunikaci, což v Luhrmannově cirkusovém rytmu vyvolává skoro závrať. Jak dlouho může člověk vydržet být atrakcí, když jemu samotnému čirá radost odpírána? Z filmu vyvstává nespočet motivů k porovnávání, které usnadňuje orientaci v dynamickém aranžmá, a že nás rejža svým dokonale propočítaným manýrismem občas od Elvise odtrhává až moc, to se dá v pohodě odpustit – při závěrečných archivních záběrech máme stejně v krku takový knedlík, že by ho ani ten nenasytný Parker nepozřel. A tím nechci vůbec křivdit Butlerovi, jenž byl opravdu úžasný a s Elvisem tak splynul, že jsem po nějaké chvíli už vůbec nevnímal herce, nýbrž jen postavu – a to se mi třeba u Maleka v BR nepovedlo. Moc potěšil i Richard Roxburgh, můj stále oblíbený Sherlock Holmes z nepříliš oblíbeného filmu, a díky i za Little Richarda. Takhle se točí biografie o kulturních ikonách – optikou kultury, která se rozpadala před očima a k radosti jí přitom stačilo pořádně se zavlnět v bocích. A znovu a znovu. 90 % (29.06.2022)

[90%] Viděno v kině. Dle traileru jsem na to moc neměl chuť zajít na velké plátno, ale nakonec jsem udělal dobře, že jsem šel. Úvod mi přišel takový roztěkaný, trvalo mi asi 15-20 min, než jsem se do toho ponořil a pak už jsem se bavil až do konce. Hlavně je to točeno takovým zvláštním stylem, kterému vévodí zajímavý soundtrack, kdy v určitých dramatických scénách je to až na oko hudebně přemrštěně dramatické, ale to mi vůbec nevadilo. Písně byly super, postupně gradovaly a nejvíc se odráželi až v pokročilé půli snímku. Ústřední herec Elvise to zvládl dokonale i po herecké stránce. A co náš filmový velikán Tom Hanks? Po delší době se nám pořádně pochlapil a sehrál solidní herecký výkon. Zbytek herců též v pohodě. Takže, třeba takový Bohemian Rhapsody je u mě úplná topka, ale tohle k ní nemá moc daleko. Dlouhá stopáž není problémem, takže já se mohu časem jen těšit na další a další vidění. Skvělá práce! (29.06.2022)

Je mi strašně líto, že Elvis byl nasazený jen v minimu promítacích časů. Zasloužil by si mnohem více prostoru. Svou živelností a vizuální podmanivostí se totiž v suchém triku dostane mezi (mé) nejlepší filmy roku. Luhrmann geniálně kloubí jednotlivé motivy a i díky skvělému Austinu Butlerovi dostává Presleyho na plátna v té nejlepší formě. K ruce má navíc vychytralého „plukovníka" v podání Toma Hankse, který si vpovzdálí jede svůj tvrdý byznys a drží tak jinak velmi nadšený snímek pevně při zemi. Jedním slovem - paráda. (10.07.2022)