Král komedie

U tehle "komedie" jsem se tedy moc nezasmala... Mozna proto, ze na rozdil od vetsiny hodnoticich jsem film jako komedii jednoduse nechapala :) V Krali komedie vidim spis sondu do duse prumerneho cloveka, ktery dela prumerne vtipy, ale strasne moc by chtel byt geniem. Jenze jediny zpusob, jak se z prumernosti vymanit, je neco sileneho. Hlavniho hrdiny je vam lito, ale zaroven je i desivy kvuli svym pomatenym predstavam. Konec tak vubec nechapu jako nejaky "happy-end". Je spravne, kdyz de facto blaznovi takova vec projde a davy ho zboznuji? A nesedi ve skutecnosti nekde za mrizemi a dal nesni? (16.10.2017)

Televize je potvora, showbusiness je zrádný, falešný a lidi jsou často pěkní cvoci. Jeden takový buran (Robert De Niro v jedné z nejlepších rolí) otravuje nejen slavného komika v samotném filmu, ale i diváka. Přesně na takové sebestředné blbce jsem naprosto alergický. A právě ti nakonec dosáhnou svých cílů, ať na ně "my ostatní" máme jakýkoli názor. Král komedie vypovídá o mnoha známých pravdách a faktech a navíc ještě skvěle baví. Může mi film nabídnout něco lepšího? (11.01.2007)

Scorseseho notně satirický návod, jak se stát slavným a úspěšným. Kromě tradičně skvělého De Nira mi na tom připadá nejzajímavější to absolutně ladné oscilování mezi vícero žánry (od černé komedie přes krimi až po osobní tragédii). 70 % (01.09.2019)

... a takto to v súčasnosti naozaj chodí :) (01.12.2004)

Velmi vizionarske a velmi presne. V dnesni dobe, kdy se celebritami stavaji nejen nedomrle pop hvezdicky (viz Tokio Hotel), ale take zlocinci (viz Jeffrey Dahmer) ci jejich obeti (viz Natascha Kampusch) se jevi Pupkinuv pripad jako pomerne usmevny, presto je Scorseseho film velmi dobrou studii vsemoznych typu psychoz souvisejich se star systemem. Ten reprezentuje celou dobu spolehlive odevzdany Jerry Lee Lewis hrajici vlastni alter ego Jerryho Langforda. Pupkin pak behem filmu prochazi zvalstnim vyvojem - od chorobne touhy byt v kontaktu s celebritou pres chorobnou touhu byt celebritou, po byti celebritou. Zaver filmu od nehoz vedou stopy k Zuricimu bykovi (a dale pak k posledni scene Boogie nights) je dokonale ironicky a prevraci cely film naruby. Stejne tak rozbiji zamorsky mytus o selmademanstvi a americkem snu. Uz proto stoji Kral komedie za videni... (06.10.2006)

Pre mňa film, v ktorom som naplno docenil spoluprácu Scorsese-De Niro a jedna z najzábavnejších komédií, aké som kedy videl. Pupkinova neodbytnosť je neodolatelná, De Niro má výrazný komediálny talent, ktorý bohužial pri komédiách typu Analyzuj a Foter je lotor vobec nezužitkoval. Film je v dnešnom nášupe reality show a ich non-brain superstars maximálne aktuálny. V mojom rebríčku jeden z Kráľov komédie. (26.09.2007)

Milý snímek o nelehkém údělu komiků, a to z pohledu hvězdy i fanatických fanoušků. Snímku zajistila koukatelnost bezesporu především účast úžasného De Nira, jinak by kvalitka sahala podstatně níž. V celém filmu mi žalostně scházelo více humoru. Taktéž se přes nedlouhou stopáž do snímku nedopatřením dostalo příliš mnoho vaty. S ohledem na velice kvalitní závěrečné minuty se přikláním spíše ke třem kouskům. Snímek se jeví taktéž trošku nadčasově. Dnes je internet plný podobných debilů, kteří jsou pro trošku krátkodobé chvály udělat kdejakou píčovinu. (16.07.2018)

Scorseseho filmy som doteraz vnímal ako dobré až výborné, i keď dlhšie, než je zdravé. Roberta De Nira som doteraz vnímal ako vynikajúceho herca predovšetkým vo filmoch z gangsterského a mafiánskeho prostredia. Kráľ komédie mi oba tieto pocity nabúral. Bol síce scorsesovsky dlhý, ale súčasne aj nudný a často doslova trápny. Bohužiaľ k tomu prispel aj môj obľúbenec Robert De Niro, ktorý sa jednoducho do komickej úlohy nehodí. Pripadal mi, ako keby niekto Pierra Richarda obsadil do úlohy Hamleta. Škoda, po prvých minútach sledovania filmu som myslel, že si film udrží aspoň neutrálne tri hviezdičky. Neudržal. (25.10.2012)

Velice zajímavá tragikomedie. Robert De Niro je jako samozvaný král komedie opět dokonalý. Uvěříte mu i to, že je opravdu přesvědčený o svém mimořádném komediálním talentu. Ale není to one man show, dost důležitý je i Jerry Lewis. A samozřejmě Martin Scorsese, který to natočil tak geniálně, že se v tom nepozorný divák může celkem rychle ztratit. A dobře mu tak! (11.01.2007)

Na podobně kritické filmy nejsem od Martina Scorseseho úplně zvyklý, na komedie už vůbec ne. Tohle zřejmě není úplně typickým Scorseseho počinem a možná proto se mi výjimečně líbí, mám rád filmy, které vedle zábavy na úrovni dokážou v druhém plánu ještě sdělit i cosi navíc, cosi proč nad viděným pak přemýšlím ještě nějaký ten čas po zhlédnutí... Král komedie mě zaujal svým černohumorným dějem včetně závěru i životním výkonem Roberta De Nira už nějaký ten rok zpátky a po opakovaném zhlédnutí mu přidávám i poslední hvězdičku. V mystifikačním závěru, který na první pohled působí čistě úsměvně, Scorsese dokonalým způsobem podtrhuje celou kritickou linii filmu v souvislosti se sžíravým obrazem médií a popkulturní zábavy. Masa lidí ani pořadatalé nevyžadují a nevyhledávají skutečné talenty, dávají přednost celebritám vyšlým z prvoplánovaných senzací a skandálů... proto také mladý bavič Robert Pupkin, svým postupně až nemocně posedlým zápalem dohnán k protizákonnému jednání, se nestává v závěru mediální hvězdou díky svému životnímu a tak dlouho vytouženému komickému výstupu (byť jím rozesmál celé publikum), nýbrž zejména díky svému skandálnímu činu s únosem, který zvýšil pozornost a teprve ho zařadil mezi „ty vyvolené“, jímž se na povel sborově tleská, a vlastně není už důležité, co pak na jevišti řeknou či předvedou... Coby komedie (byť hořká, černá a místy dramatická) sice Král komedie neoplývá úplně nejsvižnějším tempem, ale provází ho podmanivá atmosféra, výborná režie, má po celý čas atraktivní prostředí televizního studia, příběh se časem začne ubírat nepředvídatelným směrem a Robert De Niro coby smutně zábavný „král na jednu noc“ exceluje v komických částech svého výkonu naprosto přesně a stejně výborně jako i v hlubším, charakterním odstínu postavy posedlého Pupkina. [90%] (30.12.2021)

Asi jediný film ve filmografii Martina Scorseseho, kde hlavní hrdina není něčím nadaný, protože Rupert Pupkin je úplně mimo. Rupert v podání skvěle hrajícího Roberta De Nira touží stát se uznávaným bavičem. ,,Ne" nebere jako odpověď a každý neúspěch si ve svých myšlenkách dokáže přetvořit na něco úplně jiného. Nakonec se rozhodne unést známého komika a svojí šanci si vydobýt. Nezáleží jak, ale hlavně když se člověk prosadí. Tak nějak jsem soucítil s postavou Jerryho Lewise a myslím si, že už se nebudu tolik divit, když si nějaká slavná osobnost nakopne sem tam nějakého fotografa. I přes De Nirova psychouše a Scorseseho režii musím dát jen 3*, protože to místy byla celkem nuda. (12.01.2007)

Další herecký koncert DeNira, tentokrát v podobě obsedantního, nadaného a inteligentního komika, který chce ukázat veřejnosti za každou cenu že opravdu umí to co umí, trochu jsem viděl v Robertu Pupkinovi sebe, poněvadž stejně jako já má i on problémy s lidmi kteří špatně vyslovují jeho příjmení, takže tenhle film je pro mě trochu víc, spolupráce Scorseseho s DeNirem nemůže nikdy dopadnout špatně, celkový dojem mi však kazila Sandra Bernhard, která mi vyloženě překážela a znechucovala tento úžasný snímek, velká škoda, zas jsem poznal další ksicht který nemůžu ani vidět :) (06.11.2009)

Scorsese se po drsném a depresivním "Zuřícím býkovi" spojil se svým oblíbencem Robertem De Nirem a natočili malý a nenápadný snímek o komikovi, který by se chtěl stát hvězdou. Pro mě se jedná o nejslabší Scorseseho film, který není vtipný ani zajímavý a to jak postavami, jejich hereckými představiteli, tak i fádní režií, která je i v rukou mistra Scorseseho nezajímavá. (14.03.2012)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)

4,5*/5...Marty je King! Výkon DeNira je tak isto kráľovský. Celý film je nádherne cynický, absurdný a zábavný, zároveň dramatický. Ďalšia Scorseseho trefa do čierneho, ktorá sa môže radiť k jeho ostatným vydareným dielkam. (11.11.2009)

Zaujímavý snímok teraz už legendárneho režiséra s excelentným Robertom De Nirom. Záverečné scény len dotvárajú absurdnosť a zhovadilosť mediálneho priestoru, keď sa z kriminálnika stáva celebrita. Vyzdvihol by som aj disciplinovaný výkon Jerryho Lewisa, ktorý je síce u nás pomerne neznámy, ale v 50-60 tych rokoch bol vo svete známy ako komediálny herec. (18.09.2021)

Nedoceněný, asi až moc jiný... Jízlivý snímek byl ze strany Martina Scorseseho v jistém směru hazardní podnik. Přiměl ho představit jinou podobu „špinavých ulic“ (špína není na ulici, kde se lidé ušpiní, neboť lidé ulici špiní) a pokaždé výrazný projev Roberta De Nira vést do vyloženě sebeshazujících poloh. Jeho Pupkin není odporný charakter v autoritářském významu toho slova, daleko spíše zoufalcem, u kterého provokuje hlavně neústupná tupost, s jakou prosazuje velikášské záměry. Scorsese podřídil vizuální stránku odlehčené stylizaci první poloviny, v níž průběh do té doby jednoznačné zápletky s přemírou dialogů nedovoluje ani pro autora tak typické hudební výplně. Experimenty však neopouští, kupříkladu Pupkinovo nacvičování výstupu zamrazí čistě subjektivním vstupem do jinak neuchopitelné mysli. Důležitý je moment Pupkinových objektivně prezentovaných představ, ukazujících se vzápětí jako liché (tj. subjektivní, zase tato hra). Souvisí to s náhlým přechodem do ještě vyhrocenější druhé poloviny, vystavující stále se rozšiřující konglomerát pokleslé zábavy na tak trapný odiv, že se té trapnosti nejde nesmát. To už nejsou toliko média, hvězdy a idoly, čili tvůrci, ale také konzumenti. Zásadní je divácký přístup – vcelku nečekaný závěr vychází s posedlosti kultem hvězd v určité míře. Nadto předestírá, jak laxní je v životě posuzování určitých lidí (ve filmu postav) na základě útržků a prvotních dojmů, vyplívajících zde s autorem předložených událostí. Divák má vlastně přejímat směrem k Pupkinovi rétoriku velkých šéfů obrazovky a mistrovství Scorseseho spočívá v několikerém přehazování „objektivního“ přístupu. Moc se mi líbí ono vrstvení, ve světě televize, kde vítězí okamžik, není vůbec nemístné. (01.12.2011)

For ME 87% (15.02.2012)

Nervydrásající film, který ve svém nitru ani není komedií, ale spíše sondou do člověka, který chce být za každou cenu slavný a nedokáže si připustit, že by to mohlo být jinak. Král komedie alias Rupert Pumpkin, jehož jméno každý komolí, je postava z masa a kostí, je průměrný, dělá chyby - a tím je obrovsky lidský a pravdivý. (07.03.2007)

Scorsese má zvláštní zálibu natáčet některé své filmy podruhé: Who's That Knocking at My Door? v zásadě remakoval s Mean Streets, Casino a Goodfellas působí jako jeden film rozstříhaný do dvou a s The King of Comedy se zase vrátil v zásadě k Taxi Driverovi. I zde sledujeme doslova basement incela, jak se propadá do své vymyšlené iluze reality, ve které má nějaký účel a uznání. Akorát nejsou sedmdesátky a ve vzduchu post-vietnamské trauma, nýbrž léta osmdesátá a s nimi všudypřítomný svět televizní zábavy. Pupkinova postava také není roztomile komický blázínek, ale politováníhodný malý človíček vychovaný dle ideálů amerického snu, dle kterých si stačí jít neúnavně za svým, abyste toho dosáhli. Jenomže ono ne-e. Nebo nakonec jo-o? Tahle mapa od reality odpojené osobnosti lačnící po úspěchu a uznání publika, je v současné éře všelijakých internetových šašků a influencerů, kteří udělají všechno pro krátkodobou pozornost publika, vlastně stále dost aktuální. "Can I help you with anything else?" "No no, I just gonna wait here." "But this isn't a waiting room." "Mhm." (12.05.2023)