Reklama

Reklama

Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Recenze (119)

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Tak tohle bylo hodně silný kafe. Od začátku jsem z toho filmu cítil tak silnou beznaděj že mě je ouzko ještě teď . Komunisti jsou zmrdi a když se těch jejich kurváren chytěj talentem obdaření filmaři neexistuje, že by mě to nerozsekalo. Hlavně záverečná část má v sobě neskutečnou sílu. Záběr ve kterým je smuteční procesí zabráno z vrchu je geniální a mluví za vše. Prostřední část je jasně nejemotivnější, při pro komunisty typické činnosti, rozkrádání soukromého majetku jsem vysloveně zuřil. Film je sice krátkej, ale dokázál na mě zapůsobit vrcholvým způsobem. ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Komunistům se nelíbily některé filmy ze dvou důvodů. Buď nějak kritizovaly komunistický systém. Druhá varianta ukazuje, že systém tvoří především lidé. Komunistické kurvy. A to je případ Smuteční slavnosti, kde se ukazuje jako v málokterém filmu, co to bylo za svině. Komanči se báli některých lidí, s těmi ale uměli zatočit. Paradoxní problém je ale ten, že mrtvý rebelant může být horší než ten živý ... ()

Reklama

igi B. 

všechny recenze uživatele

Syrově surový Sirový! . . . Vskutku krásná černobílá >fotografie< coby emočně působivé obrazy a silný příběh těžkého venkovského pokolektivizačního života formou přes jistou baladičnost velmi realistickou, tehdy líčící události vlastně ještě čerstvě nedávné a rány otevřené. Dokončený film (spolu s několika dalšími, např. "Ucho") ležel dalších dvacet let v trezoru aby skončil jen jako relikvie pro milovníky >filmového umění< , protože koho dnes tohle zajímá, že... . . . Však stačí se podívat, jak se naše zem vyrovnala po převratu s křivdami minulosti a jaké svině vlastně dnes vládnou společnosti. Soudruh Devera byl proti leckterým dnešním kabáty rychle převléknuvším >pánům< venkova i měst vlastně hotový hadra kašpárek a Zdeněk Sirový se sám se sebou vypořádal stádu neslavně podbízivými "Černými barony"... Smutek... °-| - - - - - (Poprvé viděno kdysi záhy popřevratově, hodnocení 8.11.2011 po repete na dvd 476., komentář zde lehce posmutnělý jako třiačtyřicátý - 8.11.2011) ()

Galadriel 

všechny recenze uživatele

Tenhle film musel komunisty nas*** jako žádný jiný. Neskutečně smutná a tísnivá atmosféra, deprese, rozkrádání majetku zabaveného režimem, znárodňování, zasahování států do pohřbů, byrokracie a hyenističtí úředníci bořící nejeden lidský osud. Rozvláčnost a místy i nuda snad mohla být i tvůrčím záměrem, aby zobrazila beznaděj a bezvýchodnost. oné doby... ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. ()

Galerie (4)

Zajímavosti (7)

  • Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj Letní filmová škola)
  • Natáčelo se také v Jindřichově Hradci a Putimově. (xjert02)
  • Na konci filmu měl kostelník vyhánět komunistické papaláše z věže slovy: „Pánové, končíme!“ Tato replika byla ale příliš odvážná, proto ve filmu nakonec zazní: „Pánové, musím zamknout. (Cimr)

Reklama

Reklama