Nastala chyba při přehrávání videa.
  • hrona
    *****

    Shlédnuto v době Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Klobouk dolu, před tvůrci, když si člověk uvědomí ve které době toto dílo bylo natočeno. Skvělá práce s kamerou, herecky perfektně ztvárněno - zoufalost a deprese číšící z každého záběru se přímo zarývá do mysli a nutí vydržet ž do konce se zatajeným dechem, kam až tato eskapáda dospěje. Velice by mě zajímali obličeje členů tehdejší schvalovací komise po shlédnutí celého filmu.(11.4.2015)

  • Sarkastic
    ****

    Na jedné straně silný, docela nepříjemný příběh s pečlivě budovanou depresivní atmosférou, kde se mi líbila nejvíce postava Josefa Somra, který mě zaujal podstatně víc než v o rok starším Žertu, na straně druhé několik ne moc věrohodných scén, třeba jako to Deverovo popotahování tchýně a tchána za krádeže, zástup tolika lidí na pohřbu Chladila, když ho všichni tak nesnášeli a taky ústupnost a nakonec téměř bezmocnost "těch nahoře" zastavit pohřební průvod, takže to vidím na slabší 4*.(21.5.2011)

  • Madsbender
    ****

    "Jsme bezmocní, ale i tak jsme vinní." Vyhnem sa prirovnaniu k podobenstvu alebo antickej tragédii - všetci vieme, že to je presne to, čo Smuteční slavnost silne evokuje. Sugestívny psychologický obraz komunistickej spoločnosti, produkujúcej politických vydedencov, utekajúcich pred systémom, proti ktorému nedokážu efektívne bojovať, je totalitnou metaforou Sofoklovej Antigony plnou nenávisti, odpierania, obrovskej moci v rukách chladných byrokratov ale aj oslavou nezlomnej ľudskej vôle a súdržnosti v ťažkých časoch. Tak som sa tomu nakoniec nevyhol, ostatne iným spôsobom sa na túto surovú látku, postavenú na dokonalých hercoch a s krajne nebezpečnou témou hľadieť nedá. Ale je to aj neprikrášlený pohľad na obyčajných ľudí - aj tú smrť mu niektorí závideli. K dokonalosti mi chýbali len o kúsok vycibrenejšie dialógy (ale to je možno aj predlohou) a o trochu dlhšia stopáž. 85%(19.5.2014)

  • Marigold
    *****

    Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest.(4.1.2008)

  • Slavníkovec
    *****

    Film Smuteční slavnost na motivy novely Evy Kantůrkové se dotýká tématu kolektivizace zemědělství v Československu. Film se odehrává v dvou časových (dějových) liniích v 50. A 60. letech. V některých svých aspektech (stavba děje) může připomínat antickou tragédii, baladu. První časová linie se odehrává patrně někdy na přelomu let 1951/1952. Přikláním se přitom k listopadu 1951 a to z důvodu, že je ve filmu zobrazena podzimní orba pole, která se provádí nejpozději do půlky listopadu – tj. měsíce, kdy proběhly v Československu první odsuny selského obyvatelstva v rámci „Akce K“ (kulak). První (novější) dějová linie z poloviny 60. let (patrně rok 1966) nám přibližuje život selské rodiny na usedlosti, kam byla vystěhována v rámci Akce „K“. Umírajícímu sedlákovi Chladilovi slibuje na smrtelné posteli jeho manželka, že jej pohřbí v rodné vsi. Celá dějová linie se zabývá komplikacemi spojenými s jeho pohřbem. Ve filmu je zdůrazněno, že asi nebyl dobrým člověkem (chováním), ale to nic nemění na tom, že nemůže být pohřben v obci. Otázka zajištění lidské důstojnosti se zde dostává do konfliktu se záští (možná i závistí – především vůči Matyldě Chladilové) okresního funkcionáře Severy a omezeností jeho „pomocníčka“. Matylda Chladilova, ač má konexe, se snaží svých přátel nevyužívat a prosadit pohřeb na ONV bez pomoci ostatních. Její přátelé ji však neuposlechli a sami rozpohybovali kolem ospravedlnění (aspoň částečného). Do první dějové linie je v této fázi vložena druhá dějová linie. Novější (první) děj pokračuje po jejím konci a je zahájen organizací smutečního průvodu na počest sedláka Chladila. Funkcionář Severa pozdě zjišťuje, že pohřeb přerostl v tichou demonstraci proti nespravedlnostem, které se konaly v letech minulých. Nespravedlnostem, na nichž měl sám podíl. K průvodu obcí se postupně připojuje postupně většina obyvatel, a to z různých důvodů – vyrovnání s minulostí, z přátelství, atd. Film je zakončen masopustem. Druhá (starší – listopad 1951) dějová linie nám poukazuje průběh první (zakládací) schůze JZD. Průběh schůze vedené instruktorem Janušem (Gustav Opočenský) je narušen ostře vzneseným nesouhlasem sedláka Chladila v otázce vstupu či nevstupu do JZD. Po následném ústním i fyzickém kontaktu obou zmíněných osob je schůze ukončena. Sedlák Chladil na Januše (pozn. odjíždějícího na motorce) vystřelí. Několik dní poté přišel za Chladilem na jeho pole předseda ONV Alois Devera se svým podřízeným. Tam mu předali výměr o vystěhování. „Do noci se musí vystěhovat z okresu“. Výměr o vystěhování zněl jasně, v obci může zůstat jeho manželka Matylda, on však musí opustit obec i okres (dle nařízení ONV). K domu byl přistaven vůz zapřažený dvěma koňmi. Na tento vůz bylo Matyldě Chladilové zakázáno naložit jiné věci, než měla v seznamu bytového zařízení a oblečení pořízeného MNV. Zbytek majetku de iure propadl státu, de facto jej však rozkradli obyvatelé obce, včetně samotných funkcionářů. Obec přijala odsun rodiny převážně s tichým nesouhlasem, část obyvatel dokonce s realizací souhlasila a podporovala ji (ze zištných důvodů). Film obsahuje i další skryté symbolické odkazy na minulost. Farář je zde zobrazen jako ustrašený služebník božího, nepříliš silná osobnost, která před strachem z KSČ radí ústupky. Farářů podobného profilu pravděpodobně v ČSSR v této době převažovalo, nedostávali se totiž do konfliktu s KSČ (poslouchali je) a mohli tak zůstat ve funkcích. Co považuji za velmi přínosné, že se autor příběhu (Eva Kantůrková), potažmo režisér Sirový nesnaží o heroizaci některých postav (sedláka Chladila, funkcionáři, farář).(21.11.2012)

  • - Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá. (Mackin)

  • - Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov. (B!ker)

  • - Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zdroj: Český hraný film 1961-1970, NFA 2004. (NFA.cz)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace