Poslušně hlásím

Film Poslušně hlásím je jakousi kompilací zbývajících tří dílů Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Autoři velmi podrobně vlíčili Švejkovu návštěvu četnické stanice v Putimi, ale další příběhy jsou již přepracované a narozdíl od prvního dílu jich velké množství chybí. V knize prošel Švejk při své budějovické anabázi polovinu jižních Čech, setkal se s mnoha postavičkami, typickými pro tehdejší český venkov i dobu. Poznal dezertéry, skrývající se před vojenskou policií, obyčejné vesnické lidi, podporující vše, co podkopávalo rakouskou monarchii, ale také malého českého človíčka, ze kterého úřad udělal nejdůležitějšího z důležitých. Scénář vybral pouze několik těchto figurek. Ve filmu se objevily historky s pocestným, starým ovčákem, žehrajícím na zhýralé poměry, a s pobožnou babkou, jež Švejkovi donesla bramboračku. Největší prostor však dostala kapitola, vyprávějící o Švejkově návštěvě četnické stanice.Tvoří více než třetinu filmu a jediným opomenutým zážitkem hlavního hrdiny je konání potřeby s ozbrojeným doprovodem. Už při eskortování do Písku se ve filmu objevují neautentické momenty. Román se nezmiňuje ani o ukradeném vozíku ani o záměně záměně závodčího s krávou, vedenou na porážku. Avšak teprve když se Švejk v Budějovicích konečně setká s npor. Lukášem, začíná se scénář se svou literární předlohou diametrálně rozcházet. Jsou vybrány jen určité příběhy z cesty 91. pěšího pluku na frontu a ztrácejí tak návaznost. Švejk byl od svého příchodu k regimentu několikrát zavřen, jeho zážitky s vězeňskými kumpány byly však úplně opomenuty. Také kapitola o zastávce v Kyrálihidě a zneuctěném maďarském poslanci Kákonyim byla, jako mnohé další, vynechána. Jaroslav Hašek dodiktoval své dílo až k okamžiku, kdy Švejk, vracející se ke svému regimentu z transportu ruských zajatců, přichází k prasečím hodům. Filmaři narušili tuto poslední idylickou scénu bombardováním, které zničilo celý tábor. Prvním, kdo se vyhrabal z trosek, byl samozřejmě dobrý voják Švejk. Zvedl se, oprášil a patetickou větou: “Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ ukončil ochuzené zpracování zbývajících dílů svých osudů. Nicméně, stejně jako předchozí Steklého film, i Poslušně hlásím stojí bezvýhradně na precizních hereckých kreacích předních služebníků naší Thálie. Hrušínského Švejk se ocitá v těsné konkurenci s putimským strážmistrem Flanderkou, ztvárněného mistrovským Jaroslavem Marvanem, který svého přihlouplého příslušníka prodloužené ruky rakouské policie kreslí se všemi finesami uceleného komediálního výkonu. Pásmo barvitých figurek dává příležitost mnoha dalším skvělých hercům, ať už je to František Filipovský v nádherně podané karikatuře »ctnostného« poručíka Duba, který nakonec skončí proti svým zásadám v podroušeném stavu v nevěstinci, filmaři neprávem opomíjený Milan Neděla v roli žravého Balouna a především excentrický Fanda Mrázek jakožto opilý závodčí, pověřený eskortováním Švejka do Písku. Je možné, že Hašek by s výsledným tvarem filmového pokračování svých Osudů patrně nesouhlasil anebo by byl zklamán, přesto se tvůrcům v čele s režisérem Karlem Steklým podařilo v rámci možností, daných dobou a finančními prostředky, dosáhnout naprostého maxima. (28.01.2009) (méně) (více)

Pro přímé pokračování Dobrého vojáka Švejka Karla Steklého z roku 1956 platí do písmene totéž, co jsem napsal ve svém komentáři právě k první části této velkolepé filmové adaptace, tedy: Jak dalece může jakákoliv adaptace zkreslit a zdeformovat původní vyznění literárního textu, jak dovede posunout usazení charakteru hlavního hrdiny a postav, o tom nejlépe svědčí Poslušně hlásím Karla Steklého... Již Josef Lada svou vizualizací ilustracemi formoval a mírně transformoval charakterový typ Josefa Švejka. Rudolf Hrušínský (jistě v synchronizaci s Karlem Steklým a za asistence režimních ideových dohlížitelů) posunul zakotvení Švejka coby přesně nedefinovatelného a pregnantně nezařaditelného individua, lidského ducha, ať už ve své rafinovanosti či prostoduchosti, svobodného a až anarchisticky všehoschopného, jenž stojí proti vážnému majestátu aparátu a mašinérie instituce zvané válka, k Švejkovi bodře lidovému, s dobovým kolektivním rozměrem... Přitom literární předloha má úplně jinou kvalitativní úroveň - je až neskutečné, jak mimoděk tam Hašek spojil nespojitelné - humor s pacifismem a odporem k válce, alegorii s reálnými příběhy, vitalitu s absurditou a existenciální tíži doby, oslavu individua i sociální kritiku, vtip s vážnou a hlubokou výpovědí o jedné z nejstrašnějších etap lidských dějin, formální uvolněnost a zároveň dokonalost, vulgarismy i nádheru češtiny, naraci a realitu, úpadkový žánr pavlačových drbů a nejvyšší patra experimentální literatury... To vše ve Steklého filmové adaptaci sice také snad najdeme, ale vždy patřičně naředěné a rozmělněné, bez ostrých hran Haškova druhého plánu... (o velikosti Haškovy předlohy svědčí množství překladů i fenomén, který na základě této knihy vznikl, a koneckonců i fakt, že i těch filmových adaptací bylo více... ta Lamačova či loutková Jiřího Trnky ...a třeba Rakušané adaptovali Švejka také). Pravým kamenem úrazu v adaptování Haškova románu je jeho příznakový ,,narační tok", tedy Haškova cizelovaná a cílená metoda tvorby, stejně jako to dělal později Bohumil Hrabal a třeba také Jakub Deml ve svých denících a knihách... Je to jakési asociativní volné plynutí, analogie automatického textu surrealistů, jen s tou vědomou, racionální regulací... (že vznikl či odrážel ducha hospodských řečí je spíše mýtus). Hrušínskému se volné, asociativní řazení jednotlivých témat, postav a příběhů v řeči hlavního hrdiny podařilo ,,uhrát" a Švejkův typický řečový proud volně odráží ducha knihy. Za povšimnutí stojí také nově se objevující humanistický rozměr hlavního hrdiny... Jakožto v režimní a režimem jednoznačně protěžované filmové produkci měl režisér k dispozici kompletní dobovou hereckou špičku, neomezený výběr exteriérů i interiérů a finančních prostředků, vznikl tedy velkofilm, jenž v dnešních časech nemá v našem prostředí obdoby... a povedl se. Jako jeden z mála snímků 50. let není zatížen primárním cejchem doby a ideologickou vyčpělostí. Už jen za to si zaslouží vysoké ohodnocení... Zkrátka Poslušně hlásím - vynikající a nestárnoucí komedie patřící do zlatého fondu československého filmu... (02.12.2007) (méně) (více)