Truman Show

Ne, tohle je ORIGINÁLNÍ, NADČASOVÝ a svým způsobem GENIÁLNÍ film. Jim Carrey mě zase dostal (no, kdo viděl taktéž velmi originální Eternal Sunshine of the Spotless Mind, musí uznat, že hrát umí ;-)). Ale velmi dobře zahráli i Laura Linney či Ed Harris. Film nemá přestřelenou stopáž, nenudí ani chviličku, je výborně ohudebněný, dojímá, ale citově nevydírá a ještě je dobře ukončen (teda podle mě :-)). Samozřejmě, že se sem tam nějaké scénáristické chybky (nebo spíš nedomyšlené scény) najdou, ale pokuď film berete s nadsázkou, tak si těchto detailů nemusíte vůbec všímat. Ale ať už to budete brát jako velice dobrou satiru, nebo prostě jako silné drama o muži, který odhalil, že žije v bludu, odnesete si neobyčejný filmový zážitek. (17.08.2009)

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..." (21.11.2005)

Presne takúto rolu potreboval Jim na vymanenie sa spod debilkovských rolí. Pár nadšencom ale v kine zmrzol úsmev, keď čakali ďalšie natvrdlé grimasy a nechutné ksichty. Pár príjemných, úsmevných momentov sa síce nájde, no herectvo a scenár sú tie línie, ktoré vyniesli film tak vysoko. 85%.. (02.04.2007)

Už dlouho jsem u žádného filmu nebyl takhle nadšenej. Vtipné, emocionální, originální, no prostě skvělé. Námět těží z kontrastu mezi utopíí (Trumanův uměle vytvořený, ale na druhou stranu bezpečný a bezstarostný život) a antiutopíí (televizní magnát řídí z téměř božské pozici lidský život a diváci to bez prostestů sledují). Obě tato prostředí však mají společný základ, totiž nepřítomnost práva být svobodně šťastný - nešťastný, a to ačkoli tento nedostatek má dvě zcela odlišné příčiny (Trumanovi je toto právo odpíráno shora, kdežto diváci o něj vůbec nestojí - stačí jim, když tohoto práva využívá Truman - který jej ale ve skutečnosti vůbec nemá, tedy se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy jsou všichni nesvobodní, ale nikomu to nevadí). Nakolik daná situace připomíná náš reálný svět, to ať si každý rozhodne sám. The Truman Show předkládá látku k zamyšlení zábavným způsobem - a tak to mám rád. 100% (28.12.2008)

Peter Weir je opravdu osobitý režisér, jeho filmy jsou zvláštní, nevídané. V Truman Show se jedinečným způsobem zabývá cenou životních hodnot. Je opravdu dokonalý život ideální? Lze skutečně někoho přesvědčit, že tomu tak je? Je pro jiné vážně nejlepší to, co si myslíme, že je pro ně nejlepší? A máme právo je takto manipulovat, byť jsou naše úmysly sebelepší? O svých prioritách si člověk rozhoduje sám a pokud je tlačen jinam, je tento tlak jen rozklepaným prstem na spoušti. Tyto otázky a odpovědi podává Weir vskutku obdivuhodným způsobem, vypomáhá si zdánlivě nicotnými detaily v pozadí i v popředí (např. stále nové reklamy), které pomáhají udržet divákovu pozornost a sdílet pocit nejsitoty s Trumanem. Ale nejen Peter Weir si zaslouží uznání a obdiv, nýbrž také Jim Carrey v přelomové roli své kariéry a Ed Harris, jenž svou postavu režiséra ztvárnil s citem sobě vlastním. (03.02.2004)