Na titulní straně

Skvělá konverzační komedie na téma milované i nenáviděné novinářské práce, báječně jsem se bavila a upřímně zasmála při výměnách ústředního dua, Jack Lemmon a Walter Matthau jsou tu nádherně sarkastičtí, místy vládne ironie a o vtípky není nouze.. Nadhozená otázka s titulní stranou (osvobození odsouzence na smrt) a velice vynalézavé praktiky ke zrušení plánované svatby jsou humorné, pěkně natočené, no a v neposlední řadě scénář k zamyšlení, u mě filmová spokojenost.. (02.03.2022)

Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ. (20.09.2011)

Tak poté, co jsem viděl konečně viděl všechny filmy s dvojkou Lemmon - Matthau, prohlašuji, že Na titulní straně je přeci jen nejlepší. Wilder totiž udělal pravý opak toho, co předchozí dvě filmové verze stejnojmenné divadelní hry. V nich se totiž Hildy Johnson proměnil v Hildy Johnsonovou a bylo zaděláno na milostný románek s šéfredaktorem Walterem Burnsem. Wilder si ovšem uvědomil, že původní hra je přesně látka právě pro jeho oblíbence Jacka a Waltera (i když Jack Lemmon tu poněkud omezil své neurotické manýry), scénář naplnili s Diamondem precizními dialogy a satirický tón byl v době, kdy lži politiků vycházely na veřejnost, opět aktuální. Geniální. 100% (21.06.2007)

Jack Lemmon a Walter Matthau jsou širšímu publiku známý převážně z populární komedie "Dej si pohov, kámoši" ale různé dvojice vytvořili již dříve a jednu z nich i v tomto méně známém filmu legendárního Billyho Wildera. Opět zde vytvořili rozhádanou dvojici kamarádu, tentokrát v žurnalistickém prostředí, kde se v jednom perném dni pokoušejí zachránit život neprávem odsouzeného muže. Jelikož byl na režisérské stoličce právě Wilder nemůže divák očekávat jednoduchou, bláznivou taškařici ale inteligentní komedii založenou převážně na chytrém scénáři, brilatních dialozích a trefných slovních přestřelkách než na situační komice. Pro běžného diváka se bude jednat o pomalý film ale rozhodně se jedná o snímek, který by si milovník filmů neměl nechat ujít už jen kvůli tomu, že není tak známý. (26.06.2010)

Tak jako si oba filmy dělají srandu (se satirickým a kritickým podtextem směrem k novinářům, policistům i politikům) z toho, jak lze s toutéž událostí nakládat rozdílně a s jiným vyzněním podle toho, pro jaké noviny či vlivné lidi pracujete, podává i Billy Wilder původní příběh ze snímku Jeho dívka Pátek ve všech možných i málem nemožných ohledech co možná odlišně. On však - na rozdíl od filmem kritizovaných zaprodanců - jen z čiré virtuozity předvádí celý rejstřík svého variačního umu, ale nakonec zůstává poctivě věrný původní pointě, a je to znovu, jen jinak, povedené, vtipné, obsažné a vypointované, a přitom rozkošnicky tvůrčí a zalíbené do filmařiny a vyprávění a s noblesou vzdávající hold originálu. Ačkoli všechny hlavní postavy jsou tak jiné, jak jen mohou být, na vyznění původního příběhu se přes všechno nemění ani chlup. Mistrovství. A jak z mého komentáře nezbytně vyplývá, silně doporučuji nepřipravit se o zážitek z prvotřídního a netradičního remaku a shlédnout nejprve původní, neméně bravurní a sžíravý film, jinak se připravíte o víc než o polovinu celé té důmyslně vychytané a inteligentní legrace. *~ (13.06.2018)