Inženýrská odysea

Neodolám... Je veřejným tajemstvím, že Jaroslav Dietl měl své slabší chvilky, ale komunistická sračka, samozřejmě, normalizační agitka, jistě, ale...ale! ALE!!! Ten seriál je tak UKRUTNÁ NUDA, že jsem to snad ještě v životě neviděl :-) To, co vždycky tvořilo v Dietlovi gró, to jest postavy a dialogy, je nyní vyblité jak zákon káže. Na nervy mi jde Petr Kostka se svým přehráváním a hlavně nejnejasnější je postava, kterou hraje Jaroslav Satoranský, o kterém nevíte, zda je to blázen, nebo blb, o kterého když se otře ženská (která je navíc pod vlivem alkoholu a rozešla se s přítelem), není ničeho shopen, anebo jen bulínek, který věří našemu socialistickému zřízení tak, že je schopen jak zajíček v své jamce čekat dvacet let v továrně na to, že mu konečně dají šanci. Nechápu to a upřímně - ani mě to nezajímá. (31.01.2006)

Okres na severu a Muž na radnici si porodily sestřičku. Stropnický jako chovanec pasťáku, už tenkrát mu koukalo z očí, jaký je to lotr. P.S. Po dokoukání musím zvýšit na čtyři, protože posledních pár dílů je doslova nabitých silnými momenty, a vůbec jsem získal dojem, že se tady podařilo kouzlem nechtěného dosti zevrubným způsobem rozkrýt chorobu komunistického systému, kde absentuje motivace ziskem a místo toho nastupují různé jiné zástupné motivace, a díky tomu, že jsou to motivace zástupné, bývají mnohdy i protichůdné, takže se vlastně za socíku mohlo protlačit jen pár nových dobrých věcí, a to ještě jen díky tomu, že nám obětavě pomohli soudruzi imperialisti se svou motivací nezástupnou. Hezké, a poučné. Budu na to myslet, až bude referendum o setrvání ve svazu evropských socialistických republik, protože té všudypřítomné eurobolševické regulaci chybí k plánovanému hospodářství už jen krůček. (09.09.2015)

Zase tak strašné to není a přeci jen se tam občas něco děje. Vzít to pěkně po soudružsku, přátelé a přimhouřit oko nad chybami, to je myslím lidské a takové obtížné téma jako je strojírenský průmysl si to plným právem zaslouží. Není to muž na radnici, není to žena pod pultem tedy za pultem, a Petr Kostka to vzal za ten nejsprávnější konec, za který to mohl vzít. Čest jeho zde památce! (10.10.2011)

Příběh tří mladých inženýrů, kteří se postupně stávají zasloužilými kádry socialistického strojírenství, si v sobě bezesporu nese všechna stigmata doby, v níž byl napsán a v níž se koneckonců i odehrává. Na druhou stranu – nelze nijak očekávat, že by seriál, vyráběný na přímou zakázku obávaného generálního ředitele tehdejší Československé televize Jana Zelenky, mohl reflektovat události tak, jak se ve skutečnosti odehrávaly. Jenže nebýt geniálního Dietla, vznikl by pravděpodobně nesmyslný paskvil, zmetek, který by stěží přežil zítřek, natož dalších bezmála čtyřicet let. Dietl totiž všechna svá díla, horší i ta lepší, vybavil pevnou dějovou strukturou, v podstatě mistrovským, téměř dumasovským příběhem, který v načrtnutých postavách odrážel životy tehdejších lidí. Samozřejmě, že pokusy soudobých televizních architektů napodobit prostředí luxusních světových restaurací s použitím socialistického sektorového nábytku mohou současným divákům připadat poněkud úsměvné, stejně jako některé postavy. Tak např. bodrý předseda ZO KSČ v podání Aloise Švehlíka, který se neustále poflakuje po kancelářích, tváří se zasvěceně a pronáší příšerné věty jako fabrikou jde jeden hlas... Vaška, který to dotáhl na ředitele, představuje děsivě přehrávající Petr Kostka, Zbyňka, génia u rýsovacího prkna, ale jinak naprostého bulíka, hraje Jaroslav Satoranský. Inženýrská odysea bez problémů poslouží jako neocenitelný zdroj nechtěného humoru, zároveň patří k seriálům, které spolehlivě rozbíjejí odvěký mýtus, že nad Dietla, jehož mnozí považují za nekorunovaného krále českých seriálů, není. (19.11.2017)

Po nezvykle syrových Zákonech pohybu se bohužel Sokolovský vrátil ke spolupráci s Dietlem v charakteristickém duchu normalizační tradice kvality, takže se v seriálu setkáváme s typickými neduhy literátských dialogů a neohrabaných zápletek. Určitá výpověď o komplikovaném fungování dobového průmyslu a obchodu tu ale přece jen pořád zůstává, byť je dosti idealizovaná a uměle tlačená do šťastných konců. Nesporným Dietlovým úspěchem bylo nakombinování ústřední trojice inženýrů, kteří by jinak klidně mohli být tahouny zdařilého sitcomu. Kostkův bodrý (a patrně histrionský) workoholik Vašek je díky Kostkově půvabnému přehrávání velmi uvěřitelnou postavou, stejně jako Dočolomanského slovenský seladon Jano z podniku zahraničního obchodu (že by Andrejův vzor z mládí?!) vzhledem k jeho přirozenému charismatu. Nejpozoruhodnější je ovšem Satoranského Zbyněk, nerd přes tkalcovské stavy, který patrně utrpěl citovou deprivaci během svého pobytu v dětském domově, což fatálně poznamenalo jeho přístup k životu a zejména k ženám. Se Satoranského typickým plachým projevem toto obzvláště vyniká v interakci s jeho dokonale nesnesitelnou láskou, učitelkou Veronikou (neuvěřitelně neúnosná plzeňská heroina Monika Švábová). Milostné linky jsou obecně typicky normalizačně upachtěné a bez vášně, za to pořádně naivní. Jestliže nejpopulárnější postavou seriálu byl Císlerův roztomile vlezlý konstruktér Voženílek, který podle mě mohl být chápan jako záporná postava snad jen z hlediska dobové ideologie, tak mému srdci byli mnohem blíže Adamírův protřelý šéf podniku zahraničního obchodu a Voskův drsný generální ředitel textilního strojírenství. Největším castingovým úletem naopak bylo obsazení nadutého Josefa Laufera do role prohnaného jihoamerického obchodníka. Celkové provedení seriálu je poněkud rutinní, občas na sebe ani pořádně nenavazují scény, největším ozvláštněním jsou tak občasné legendární prudké zoomy na ustarané tváře. Nejsilnější devizou seriálu je rozhodně epická hudba nedoceněného titána Otmara Máchy, kterou bych jednou moc rád slyšel v podání České filharmonie. (13.02.2024)