Vratné lahve

S odstupem času se nemůžu zbavit pocitu, že ten film vznikl tak trochu pro klid v rodině a že jej právě dominance Zdeňka Svěráka sráží. I tak ale vynikající záminka k obnovení důvěry v český film díky herecké přirozenosti, lehkonohému řemeslu a vtipu, který kamufluje spíš depresivní životní moudra. 70% a škoda kola. (02.03.2007)

Příběh z mého života, že jsem v té samé prodejně / tehdy to byla firma Vít / dělal svou první brigádu právě ve výkupu láhví a má hlava byla v tomtéž okénku jako hlava Zdeňka Svěráka na Vás jistě nezapůsobí tak srdečně, jako příběh ze života stárnoucího Josefa Tkalouna. Laskavý humor a lidský příběh Vratných láhví v nelaskavé době s často nelidskými příběhy na mě zapůsobil stejně krásně, jako pohlazení od maminky, když jsem se učil chodit. Danušku Kolářovou, bych za její skvělý herecký výkon nejradějí pohladil na oplátku já. (10.03.2007)

"No, ono je to daleko jednodušší, Helenko. On přesluhoval ve škole, protože mohl ve sborovně tokat s užvaněnou Ptáčkovou v přiléhavém svetříčku. A já jsem s ní učila, takže vím, co je to za krávu." Aneb poslední velký film značky Svěrák-Svěrák. Protože to, co mělo přijít v další dekádě, to už jsou jen vícečetné epilogy. (04.01.2017)

Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna. (03.08.2007)

S radostí mohu konstatovat, že český film ještě pod drnem není. Pro letošek jej zachránil Jan Svěrák s pomocí svého otce Zdeňka a snad nejdospělejším projevem Jiřího Macháčka. Po ROMingu jsem ani nedoufal, že bych se u nové české komedie zasmál, zde se to podařilo, a to dokonce i přesto, že nejde o ryzí komedii pro mlácení hlavou smíchy o podlahu. I přes jednu opravdu trapnou scénu jde o film bezchybný, příjemný a klidně se na něj ještě někdy podívám. Herecký projev Zdeňka Svěráka je nanejvýš profesionální a snad poprvé se to dá říci i o Jiřím Macháčkovi, který mě opravdu překvapil. Letos se tedy český film ještě nad vodou udržel, kdo jej udrží příští rok? (08.12.2007)