Control
Control
Control
Režie:
Anton CorbijnScénář:
Matt GreenhalghKamera:
Martin RuheHrají:
Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara, Joe Anderson, James Anthony Pearson, Harry Treadaway, Craig Parkinson, Toby Kebbell, Matthew McNulty (více)Obsahy(1)
Anton Corbijn, který se vypracoval na tvorbě hudebních videoklipů předních světových kapel, se pustil do biografického dramatu o svém oblíbenci Ianu Curtisovi, legendárním frontmanovi post-punkových Joy Division. Snímek s bohatou hudební složkou podle knižní předlohy Curtisovy manželky zaujme i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (361)
Režisér má již něco za sebou a tak ještě když točí to co v podstatě dělal jž tak trochu předtím vznikne precizní dílo. Film na pomezí existeční úvah rozebírá myšlenkový pochod a dilema ne příliš známeho zpěváka ne příliš známé skupiny která se stala později nejen díky smrti zpěváka ale i své hudbě kultovní. Patřím k fandům této hudby a tak to pro mě byl dar. Ostatní nezasvěcené diváky to však může trochu nudit. Pro zmappování této doby v Manchestru proto spíše doporučuji živější 24 Hour Party People kde je Joy Division věnovaný nemalý odstavec. ()
Je to o ničem. Hudba je super, kamera je výborná, ale jako celek je to hrozná nuda. Lepší by bylo z toho vytípat sadu jednotlivých záběrů, ty vyvěsit do nějakého klubu a k tomu pustit ty songy. :) ()
9/10 - Hudbu Joy Division mám celkem naposlouchanou (není jí mnoho - dvě řadovky a pár výběrů), historie kapely mi byla známa ještě před zhlédnutním Control, přesto nemůžu říct, že by tato kapela patřila do mé hudební TOP 20 - její pochmurná hudba opravdu není určena pro každodenní poslech, pokud si ovšem v těchto depkách nelibujete... Na tento film jsem se však docela těšil, a to z několika důvodů - byl jsem zvědav, jak si s tímto tématem poradí debutant (co se celovečerních filmů týče) Anton Corbijn, zda dokáže vytvořit důstojnou poctu Ianu Curtisovi, prostou obvyklých filmových, "hollywoodských" klišé...; zajímalo mě, jak dopadne obsazení herců, zejména členů Joy Division a "lidí okolo", o hlavní postavě nemluvě; "live" scény (pro hudební fajnšmekry věc velmi důležitá) a v neposlední řadě coby velkého fanouška skupiny New Order takové ty drobné detaily a narážky, které jsou pro většinu diváků (kteří tuto část hudební historie neznají vůbec či jen povrchně) zcela nepodstatné a skryté. - A výsledek? Stejně jako v případě staršího 24 Hour Party People, který se spíš s nadhledem a ironií zabýval Tonym Wilsonem a tehdejší manchesterskou scénou vůbec - nic než spokojenost. Ano, nečekal jsem žádný průšvih (i podle zdejších hodnocení), film se rozjíždí zvolna a své tempo si udržuje, nečeká vás žádná šokující (vrcholná) scéna (ačkoliv i mně po Ianově sebevraždě vhrkly slzy do očí); kladně hodnotím to, že jsem se jedenkrát dokonce upřímně zasmál (ano, scéna na koncertě se zpěvákem-náhradníkem). Za obsazení film ode mě dostává pátou hvězdičku - o S. Rileym už ani nemá cenu psát, ale vynikající jsou i ostatní herci (zejména členové kapely - např. představitel Hookyho coby hromotluk s baskytarou "proklatě nízko", který se nezdráhá na koncertě rozdat pár ran dotěrnému punkerovi, který při zmiňované scéně s náhradním zpěvákem drze vleze na jeviště a napadne kapelu /"Odveďte Hookyho z pódia!"/, Barney coby přemýšlivý kytarista "noisemaker", zabývající se hypnózou, který se ukáže jako přítel v nouzi, když ke konci filmu poskytne Ianovi přístřeší a snaží se mu pomoct s jeho psychickými problémy...). Stejně tak povedené jsou i "live" scény - ano, takhle přesně to na koncertech Joy Division vypadalo. Pokud vás zajímá, jak to zhruba pokračovalo se zbytkem kapely dál, doporučuji zmíněný film 24 Hour Party People, příp. si poslechnout velmi pestrou, rozsáhlou diskografii kapely New Order. :-) (zajímavé bylo, že v jedné z posledních scén, již po Ianově smrti, kdy sedí společně zbylí členové kapely v místnosti, se spolu s bubeníkem Stevem Morrisem objeví i jeho manželka Gillian Gilbertová, jinak poslední - čtvrtý - člen vznikající hudební legendy NO). ()
Mám rád Joy Division a u tohoto filmu jsem se ale ani nestihl bát, že ho autoři zmršej. Corbijn prokázal nejen svou evidentní generační spřízněnost s Curtisem, ale i perfektní empatii vůči jeho běsům a osudu. Nemluvě o jeho sympaticky civilním pojetí. Perfektní výkon v hlavní roli. Film doporučuju všem bez ohledu na to, zda kapelu znají, chtějí se s ní seznámit nebo ji milují. ()
Absolútny zážitok, omamný v mnohých ohľadoch. Reálie, herci, "live koncerty", záver. Joy Division som mal rád, po tomto filme ich zbožňujem. Rovnako ako samotný film, ktorý mi aspoň v piatich momentoch nahnal zimomriavky. ()
Nádherné černobílé obrázky a k tomu sugestivní hudba mých oblíbenců - za co bych už měl dávat nejvyšší hodnocení? ()
Nečekejte nějakej obsáhlej biografickej román o Joy Division, jejich postup ke slávě a spousta detailních informací kapely sou tam dost sestříhaný. Čekejte film o osobnosti Iana Curtise, naprosto perfektního a jedinečnýho frontmana. Kdybych neznal Joy Division, tak bych dal asi míň, ale vzhledem k tomu, že JD mám dost rád, tak dávám 5 hvězdiček. Pro každýho fandu povinnost. A kdo fanda není, ten se může podivat na osud jednoho člověka, kterej to měl v hlavě trochu složitější než ostatní. Curtis byl prostě frajer. PS: Sam Riley překvapil. ()
Pocit marnosti, který mě po shlédnutí filmu na chvíli pohltil svědčí o tom, že režisér i herci splnili to, co se od nich očekávalo. Příběh Iana Curtise vyzněl zcela uvěřitelně... herci vizuálně odpovídají svým reálným předlohám, černobílý formát duši filmu i kvalitám Antona Corbijna. Když si k tomu přidám autentické hudební scény, mám jistotu, že na tento snímek nikdy nezapomenu. ()
And there's a taste in my mouth //As desperation takes hold // Just that something so good // Just can't function no more ()
Teda o skupině Joy Division jsem tuhle slyšela poprvé, takže vůbec nevím. Ale co se filmu jako takového týče, tak to bylo opravdu něco. Ianova deprese byla doslova hmatatelná. Riley to ztvárnil naprosto dokonale. Když jsem na něj koukala na tom pódiu, jakoby mi mělo srdce puknout. Celý film s jeho postupnou gradací jsem měla vyloženě sevřené vnitřnosti. Tohle je jeden z nejlepších filmů, co jsem viděla. Opravdová špička! ()
Tieto pocity som naposledy zažil asi pri životopisnom filme Steve Jobs. Filmovo žiadna. Dobre natočené dobre zahrané (v oboch prípadoch). Avšak hlavná postava mi bola tak ukradnutá že až. Tento človek bol zanedbatelným mylníkom hudobnej histórie a tak isto i film je absolútne NIČ. Depresia, melanchólia či ako opísať Curtisov život. Taký bol film, taký bol asi aj jeho skutočný život i hudba. Bezduchá ukážka tvorby novej vlny. Keby ma JD oslovovali asi by som sa bál o svoje psychické zdravie. 40% ()
Asi musím spíše za pět. Silný film, autentický, akorát mix hudebního a soukromého světa frontmana. A prostě ten věk... No, silné.. ()
Film o zlomené duši, depresích a posledním východisku. Biografie Joy Division a k tomu posledních pár let života Iana Curtise. A to všechno v černobílém Manchesteru 80. let. Úžasný výkon Sama Rileye, který se nedá jen tak popsat slovy (především epileptický záchvat) a Samantha Morton jako mladá bezradná matka. Velice silný příběh jednoho obyčejného člověka, který se stal legendou.Pro fanoušky Joy Division srdcovka. Tedy i pro mě."I´ve been waiting for a guide" ()
Po hudobnej a výtvarnej stránke vynikajúci film s prepracovanou dobovou atmosférou špinavej robotníckej triedy v anglicku, no po tej dejovej nudná, predvídateľná rozprávka so zlým koncom. Videoklipár Corbijn by sa zdal ako skutočne dobrá voľba na natočenie biografickej snímky o rockovej kapele, veď skúseností s hudbou má dosť ale jeho lineárny a neinvenčný prístup k rozprávaniu príbehu hádže filmu polená pod nohy. Pre vyznávačov Joy Division, Buzzcocks alebo Sex Pistols môže Control byť aj napriek svojim chybám dobrý film ale pre ostatných nejde o nič viac než o jeden príbeh jednej kapely. Rozhodnutie Corbijna upraviť film do BW podoby malo možno zásadný podiel na akej takej pútavosti, pretože dobovosť a kamera sú na Control tie najpútavejšie prvky. Kameraman sa krásne vyhráva s kotrastmi dňa a noci, svetla a tmy ale aj radosti a depresie. Niektoré zábery doknale imitujú nádherné obrazy alebo fotografie. K príbehu, ktorý sám o sebe nie je bohvieako zaujímavý, by som si vedel predstaviť trochu inak komponovanú štruktúru rozprávania s viacerými flashbackmi na ´šťastné´ Curtisove obdobie. Takto je to len encyklopedicky vyrozprávaná story o chlapcovi a jeho sne a živote, ktorý sa mu začína rúcať a my už pol hodinu pred koncom vieme ako sa jeho trápenie skončí. Control je v mnohých ohľadoch zaujímavý film s kopou sugestívnej, punk rockovej muziky ale viac poslúži fanúšikom než širšiemu publiku. Možno to bol zámer, možno nie. Každopádne stojí za pozretie. P.S. JCC a jeho Fuck Show je bezkonkurenčne najlepšia a najzábavnejšia scéna filmu, ten chlap je génius. ()
fajn atmosferický komorní snímek, jeden z těch filmů, co se vyplatí vidět v kině (přestože to není nic akčního), pokud má člověk horečku, tím lépe... pro mě ale přece jen asi nedostatečně nosný téma nebo možná málo odvázaná režie, jinak moc nevím, co bych tomu vytkl, nicméně Sam Riley výbornej - a to jako fakt hodně ()
"Snímek s bohatou hudební složkou podle knižní předlohy Curtisovy manželky zaujme i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali"...toť je napsáno v obsahu filmu...jak je možné, že jsem se doposud s Joy Division nesetkal? olalaaa, to byl film...plný energie, plný "kurevsky" dobré hudby a neskutečně zahraný hlavní "hrdina" Samem Rileyem!!! Samotný film, vykreslený Antonem Corbijnem, je mozaika poskládaná jakoby z fotografií, některé záběry jsou oku lahodící a celkově černobílý nádech tohoto filmu je neskutečně kouzelný. O Joy Division a jakémsi Ianovi Curtisovi jsem se dozvěděl jen díky tomuto filmu a jsem za to rád! Úžasná ukázka toho, jak láska a sláva dokáží zničit život. Ještě teď mi zní v uších nezapomenutelné songy Joy Division...hmm, možná je to proto, že právě teď mi moje MP3 a sluchátka zpříjemňují večer právě touto kapelou :) ()
Filmový životopis Iana Curtise se koncentruje na popis hlavních okamžiků jeho krátkého života. Je to soustředěné vyprávění, které se odehrává v melancholické black and white podobě. Talent a s ním spojená posedlost zpěváka Curtise versus nutnost žít běžný každodenní život manžela a úředníka Curtise. Hudba postavená na zpěvu a basech odráží monotonnost všedních dní, rezonuje s ní, rozbourává hráze betonové všednosti, ale za tuhle vzpouru a přicházející úspěch se platí - pády k zemi v mdlobách, křečech. Vyčerpání, osamění, neřešitelné dilema mimomnželského vztahu. Podle mého náoru se Antonu Corbijnovi film Control povedl. ČB provedení zvýraznilo prosředí, ve kterém se odehrává. Smazalo časový odstup, kašírované kulisy by v tomto případě byly poznat. ()
No tak tohle byl jednoznačně nejnudnější životopisný film co sem viděl.Kurva trvat to dýl,hodil sem si to taky.Nemám páru kdo to byl Ian Curtis a název Joy Division sem možná někdy letmo zaslechl.Ještě nikdy se mi nestalo abych po shlédnutí filmu o nějaké kapele (zpěvákovi...) neměl vůbec chut' poslechnout si víc jejich hudby (dokonce i The Doors sem si po filmu poslechl).Těžko pátrám v paměti jestli sem někdy slyšel monotonější zpěv než ten Curtisův (Rileyův?) a hudba,která je celou dobu jen''tududududududdydydydydadadaddudududu'' mě taky zrovna na prdel nedostala.Víc jak půl filmu se řeší Curtisova nevěra a jeho depka z toho.Ukažte mi kurva jednoho věrného rockera (nebo punkera to je fuk)??!Jako životopisný film absolutně tuctové a zajímavých momentů je tady asi jako barvy. ()
Byl jsem silnými doušky vtažen do každého záběru, kde se setkává praxe skvělého fotografa s citem pro téma a hudbu. Trochu jsem se obával BW podání které se ne vždy povede, ale zde bylo vše v naprostém pořádku, nepřehrávané role a dobré obsazení dělá z tohoto snímku nádhernou podívanou kde se setkává rodinný život se stresem za dveřmi za které hudební fanoušek nevidí. ()
Anglické vstřebávání kultury je poněkud odlišné od našeho knedlo-zelo-vepř-pivo. V milém secesním kinečku v Leedsu (Hyde Park Picturehouse) se sešli všichni: pankáči, feťáci, homosexuálové, šampóni, důchodci, fotbaloví chuligáni, dělníci, rodiny, aristokracie a jeden slepec. (O tom, že bylo plno, přestože se snímek hrál 3 (4) krát denně několik dní, nepochybujte.) Všem při příchodu hrála (místo reklam) hudba The Smiths a Davida Bowieho (poměrně stylové, vezmeme-li v úvahu, že Bowie byl jeden z oblíbenců Curtise). Při odchodu znělo prakticky jen jedno slovo: GREAT. Opravdu? Control je snímkem dosti depresivním. Sklíčenost navodí již úvodní sekvence - Curtisovy úvahy o smyslu lidské existence (pakliže se dobře pamatuji... a dobře jsem si překládal...). Nicméně ona depresivita je z největší části zapříčiněna tím, že všichni víme, jak to skončí...Největší martýrium divák zažije v samotném závěru, v posledních minutách Curtisova života, takové ticho v kině jste nezažili a již pravděpodobně nezažijete...Snímek, obsahuje i několik vtipných scén (které jsou ale z mého pohledu spíše rušivé...). Relativně si divák odpočine na počátku, při líčení Curtisova mládí, založení Joy Division pod vlivem koncertu Sex Pistol...napětí pomalu roste ... Je to deprese, ale deprese očisťující. Corbijn sice ve svém snímku zachycuje také šeď industriálního Manchesteru a jeho hudební scénu, ale v žádném případě nereflektuje tuto scénu do nějaké hloubky; vše se soustředí na Curtise, i jeho spoluhráči a spolupracovníci hrají druhé housle. (Corbijn také jen okrajově zachycuje přerod kapely od punkových počátků k víceméně popovým písním typu Love Will Tear Us Apart či Atmosphere.) Nejde také ani tak o snímek hudební (či biografický), jako o film milostný. Hlavním motorem děje filmu je Curtisův vztah k jeho dvěma osudovým ženám. Navíc nejsilnějšími momenty filmu (kromě závěrečné scény a kromě scén zachycujících živá vystoupení JD, jež jsou tak živá, až bolí) jsou vyjádření vztahů a pocitů mezi Curtisem a jeho manželkou a Curtisem a jeho belgickou milenkou, (která jsou ponechána beze slov). (Curtis extaticky řádící v televizní premiéře JD při písni Transmission, jeho žena sledující vystoupení v televizi v předtuše blížící se katastrofy; Curtis a belgická novinářka opírající se v křesle o sebe hlavami etc...) Životní výkon odehrál Sam Riley v roli Iana Curtise (mimochodem zpěvák leedské kapely 10 000 Things - stále (?)), jenž se Curtisovi i vizuálně podobá. Nebál bych se srovnat jeho výkon s výkonem Anthonyho Perkinse ve filmu Psycho. Je to především jeho zásluha, že při nahrávání desky Closer (?), již dávno nevidíme herce Rileyho, ale depresemi a epilepsií zmučeného Curtise. Film není přehnaně artistní, ani bohudík hollywoodský. Osobně jsem očekával ještě lepší film, a hlavně syrovější. Vadila mi doslovnost a klišovitost některých situací.Nemusíte být fanoušky JD, ani se vám nemusí jejich hudba líbit, přesto si myslím, že i v těchto případech vám může film něco nabídnout. Corbijn zobrazil Curtise jako punkáče, básníka, slušnáčka a slabocha, který vložil svého génia do umění a své lidství oběsil na oprátce. (podruhé kino čr, tit. 13408): místy méně intenzivní, místy více; očisťující tentokrát nikoliv, zastavuje se mi srdce, Iane. () (méně) (více)