Control
Control
Control
Režie:
Anton CorbijnScénář:
Matt GreenhalghKamera:
Martin RuheHrají:
Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara, Joe Anderson, James Anthony Pearson, Harry Treadaway, Craig Parkinson, Toby Kebbell, Matthew McNulty (více)Obsahy(1)
Anton Corbijn, který se vypracoval na tvorbě hudebních videoklipů předních světových kapel, se pustil do biografického dramatu o svém oblíbenci Ianu Curtisovi, legendárním frontmanovi post-punkových Joy Division. Snímek s bohatou hudební složkou podle knižní předlohy Curtisovy manželky zaujme i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (361)
Film, který mě opravdu bavil. Mám ráda životopisné filmy (o to víc z hudební scény). Člověk nahlédne někam, kde občas touží být, ale uvědomí si, že sláva není vše. Joy Division mám ráda, ačkoli jsem netušila, že Ian Curtis zemřel až tak mladý. Černobílé ztvárnění podtrhlo celkovou atmosféru. Paráda! ()
Stale musim porovnavat s inymi filmami o hudobnikoch (napr Doors) a tento pri nich jednoducho neobstoji aj ked je v podstate velmi dobre natoceny. ()
Sfilmovaná depresia. Vďaka hudbe, Ianovmu/Rileyho smutnému pohľadu a jeho osudu, ktorý je človeku tak blízky, až to bolí, má však i silno katarzné účinky. Silno katarzné. ()
Či Joy Division poznáte viac alebo takmer vôbec, toto je príjemný dokumentárne ladený film, ktorý vás prenesie v čase a priestore do obdobia vzniku až zániku kapely. Herecké obsadenie je vybrané veľmi starostlivo, Ian je zahraný krásne autenticky a z filmu je o to väčší zážitok. Možno chýba väčší psychologický ponor, na druhú stranu, pri pozornom vnímaní textov kapely, si ten ponor divák nájde tam - priamo v Ianových vlastných slovách. a možno až teraz zistí, ako ja, čo na tých Joy Division môže človek aj v súčasnosti vidieť a čo na nich bolo také super. ()
Hudbou Joy Division nezasažen jsem sjel tuto biografii, nechal jsem se poučit a dojmout, otevřel si uši jejich hudbě. Každopádně snímek jako pocta Joy Division a I. Curtisovi funguje a ladí divákovu duši stejným posmutnělým a depresivním způsobem jako ladila duše posluchačů samotná kapela. ()
Velmi skromný a pomalu plynoucí snímek, který mne nadchnul především díky skvěle zahrané ústřední postavě. A teď mám celý den depku a jen dokola poslouchám toto. ()
Jelikož Joy Division mám velice rád a už u filmu Nonstop party jsem plesal radostí, tak ani zde nemohu jinak - 5 hvězd. Skvělá kamera, dechberoucí záběry z koncertů. Prostě...pro fanoušky JD povinná záležitost, která se navždy zapíše do jejich (našich) srdcí. ()
Čistá práce. ()
Po shlédnutí filmu jsem měl chuť si pustit CD Joy Division, které jsem si do té doby pouštěl jen velmi výjimečně. Jakoby ta hudba teď dostala nějaký obsah.... ()
Jako dlouhodobý fanoušek a obdivovatel Joy Division musím v první řadě vyzdvihnout výkon Sama Rileyho, který dokonale okopíroval nejen Curtisovy pohyby a vytřeštěný výraz na pódiu, ale i jeho zpěv. Klobouk dolů, iluze byla dokonalá. Dál už je to ale problematičtější. Vím, jaké problémy Curtis měl, jakou nemocí trpěl, jaké deprese míval a otiskoval do svých textů, i to, že se vším se musel prát sám, ve své "izolaci", uvnitř své hlavy. Od tohoto filmu jsem ale očekával, že mi to nejen biograficky předestře, ale hlavně dá pocítit. Jenže to se nestalo. Všechno tak nějak klouže po povrchu, do hlubin Curtisovy neschopnosti porovnat se s životem a jeho běžnými problémy, se nedostaneme. A to platí i o dobové atmosféře, která je tu jen zlehka načrtnutá. Černobílá stylizace je fajn, vlastně si ani barevný film o Joy Division neumím představit. Snahu a oddanost věci taky oceňuju. Ale čekal jsem větší ponor, jasnější odraz Curtisových textů v jeho osobnosti. Nicméně nevylučuju, že někdy v budoucnu hodnocení zvednu. Třeba byla ta chyba ve mně. 70% ()
Joy Division neznám, takže nemůžu hodnotit něco jako historickou věrnost atd, ale jinak se mi film líbil. Hlavně vizuálně. Kontrastní černobílé scény ohromí více, než nějaké dnešní běžné kýčovité barvy. Další příjemnou záležitostí jsou Alexandra Maria Lara se Samanthou Morton. Zcela jiné, a přesto chápete, že se Sam Riley nemůže rozhodnout... ()
ako fanúšik depeCHeMODE, aj JoyDIVISION, som si film od pána Corbijn nemohol nechať újsť a jeho vynikajúce oko ma nesklamalo. Milujem tie jeho zábery, kt. je predná postav rozmazaná a zaostrená tá v pozadí. Z filmu cítiť obdobnú energiu ako z JOY DIVISION (Iana Curtisa) samotných ()
Jeden z mých nejvíc subjektivních komentářů, protože Joy Division jsem už poslouchal dříve, než byl tento film natočen. Povedeně vykreslena klubová scéna tehdejší Anglie (a vůbec obraz Británie samotné). Sam Riley velmi realisticky Iana imituje nejenom na pódiu. Moc se mi také líbil výkon Samanthy Morton, kterou jsem si mimo jiné oblíbil už v mnohými zatracovaném Libertinovi...Kouř, pot, dusno, temné kytarové riffy post-indie-punku "and She lost control, again" :) ()
Tento film som si skutočne vychutnal. prenádherné zábery, ktoré by režisér akoby maľoval na filmový materiál.Joy Division mám rád aj v súkromí a hudbu som si skutočne vychutnával. Ale tak či tak, dej bol predvídateľný, jednoduchý, klišovitý. Keby som nevedel, že je to podľa skutočnej udalosti, tak by som si povedal: no ďalší príbeh o mladom rockovom spevákovi, ktorému sláva vstúpila do hlavy a nevie čo so sebou. ()
Životopisné filmy slávnych ľudí zo showbiznisu sú poväčšinou vydarené. Control patrí právom medzi ne. Dosť mi to pripomínalo snímok o Curtovi Cobainovi "Last Days". A tiež sa potvrdilo, že talentovaní ľudia s vyšším EQ to majú v živote ťažké a nezriedka riešia svoje problémy samovraždou. Sam Riley svoju rolu zvládol bravúrne a aj jeho podoba na Curtisa je takmer dokonalá.. ()
Kdysi před dávnými a dávnými léty, v době mé puberty jsem měl na dvířkách skříňky dva nápisy: Kurt Cobain (R.I.P) a Ian Curtis (Love Will Tear Us Apart). Z tohoto a mnoha jiných důvodů, bylo sledování tohoto biografického dramatu o zpěváku a frontmanovi post punkové legendy Joy Division povinností s velkým P. Sonda do rozervané duše muže, který měl na jedné straně vše, o čem jen může muzikant snít a na druhé věci, kterých se normální smrtelník děsí. Režiséru Antonu Corbijnovy se podařili dvě trefy do černého – ponure černobílé pojetí filmu a obsazení Sama Rileyho do hlavní role. ()
nenápadný snímek o Ianu Curtisovi nezklamal přes všechna očekávání. Moc výjimečná atmosféra, moc pravdivý příběh, moc dokonalý Sam Riley v hlavní roli. Na jedničku to nebylo (místy zdlouhavé a často opakované), ale zaslouží si to potlesk. Tomu říkám umění o umění. ()
Hodně zapadlá, ovšem velmi kvalitní biografie kapely Joy Division. Dějově je zazoomováno na ústřední personu kapely, zpěváka Iana a jeho krátký a v celkovém sumáři nešťastný život. Téměř oscarová ústřední dvojice, rutinérská režie Corbjina a absolutně stylový hudební doprovod, dělají z tohoto filmu pocitově výživné pokoukáníčko. 80% ()
Na hudbu Joy Division jsem vždycky narážela jen "okrajově" a o kapele, natož o životním osudu Iana Curtise, jsem nic nevěděla. Film byl příjemným překvapením v čele s hlavním hercem Samem Rileym. Neznám jeho ostatní filmy a nevím, co příjde, ale troufám si říct, že tohle byla jeho životní role. To netradiční černobílé pojetí udělalo film dost depresivní, ale krásný - stejně jako je tvorba Joy Division... ()
Ačkoli Joy Division již znám nějaký ten pátek, teprve nedávno jsem se na tuto kapelu blíže podíval. Tato ponurá hudba totiž patří k zásadním uzlům hudebně-evolučního řetězce, který vyvrcholil hudebními formami, které od dětství poslouchám. Na přelomu 70. a 80. let 20. století totiž vznikl žánr post-punk, na svou dobu velice experimentální, který se podílel na vzniku nových hudebních forem - přes gothic rock, synth pop, ethereal wave, shoegaze, až např. k industriálnímu metalu a alternativnímu rocku. Joy Division právě stojí na počátku tohoto (či těchto) žánrů, což lze krásně doložit na jejich hudbě. Musím říct, že se jedná o muziku, která zřejmě nesedne úplně každému. Je velice temná, melancholická až depresivní, což podtrhují i okolnosti, za kterých vznikly pouze 2 (byť zásadní) studiová alba a množství později vydaného materiálu. Tyto události výborně zobrazuje film Control. Je zaměřen především na tragický osud Iana Kurtise, kterého brilantně ztvárnil Sam Riley. Ta podoba je fakt úžasná mimochodem. Za pozornost však stojí Samova mimika a pohyby, které vystihl takřka 100%. Depresivní atmosféře nepochybně napomáhá černobílá stylizace a soundtrack využívající skladby Joy Division. Tyto písně jsou zároveň precizně rekonstruované prostřednictvím koncertů či procesů nahrávání. Děj filmu je také zaměřen na problematiku tehdejšího hudebního průmyslu. Jediný nedostatek spatřuji v tom, že ve filmu se moc neřešily umělecké schopnosti hudebníků. Zkrátka sledujeme příběh hudebníka, který je více zaměřen na jeho pocity (což samozřejmě v případě Curtise chápu) než na jeho schopnosti. Otázka hudebního významu Joy Division je tu tedy až na několik momentů poněkud zahnána do pozadí. Každopádně i tak se jedná o velice kvalitní a zároveň depresivní film, kterému uděluji 4 vinylové desky z 5. ()