Gran Torino

Amerika se mění a nelze si toho nevšimnout (stejně tak, jako se mění současný západní svět - viz univerzální postřehy o nic nerespektující materialisticky orientované mládeži atd.). Tenhle nepostřehnutelný civilizační pohyb zachycuje celá řada konceptuálně znalých filmů a zobrazuje ho z různých hledisek. Gran Torino chce na status quo Ameriky nahlížet paradigmatem složité rasové a etnické problematiky, což je rámec relevatní a v jeho intencích lze spatřit hlavní gró složitého multikulturního etnického kotle. Tak se podle scénáře setkávají starý, dávno naturalizovaný Polák, reprezentující ten nejlepší (dnes už spíše mýtický) odkaz pionýrů - prvních bílých osadníků jdoucích směrem od východního pobřeží k západnímu (příznačná Eastwoodovská aluze na jeho oblíbený westernový žánr, ze kterého umělecky vzešel), prostě tvrdý chlap - podobnou anotaci si nesou vlastně všechny bělošské postavy jeho generace (italský holič, irský stavbyvedoucí...). V opozici k nim je bílá generace jejich dětí a vnuků, již dělí pozměněný žebříček hodnot a možný nedostatek patriotismu. A proti nim stojí zástupci nové Ameriky, kteří si již nenesou skoro nic, co by je identifikovalo s americkým národem (neznají jazyk, neboť si stále drží svou mateřštinu, nenesou si společné zvyky a tradice, jelikož stále lpějí na svých původních, a nehlásí se ani ke své nové státnosti, neboť jsou stále ještě více cizinci než Američany). Clint Eastwood vytváří svou postavu z jakéhosi sociálního konstruktu výše zmíněného a jakoby varioval vyzkoušené modelové schéma ze své někdejší postavy Drsného Harryho (od které ovšem ušel notný kus cesty), pokouší se na příběhu ,,drsného" Walta Kowalského iniciovat prvoplánovou sociologickou sondáž. Jaká je současná Amerika? Xenofóbní či stále ještě otevřená? Jsou ,,staré dobré časy" mýtem nebo skutečností? Reflektuje scénář cosi konkrétního nebo jenom fabuluje? Ať je to tak či tak, za svou osobu konstatuji jedno - Clint Eastwood (hlavně poslední dobou) hraje a točí jako bůh! Podobné filmy: Tahle země není pro starý, Taxikář, Crash, Jednej správně (29.01.2009)

K těm zaručeným kinohitům, které obec fanoušků považuje za vážné kandidáty pro nejlepší snímek roku, mívám rezervovaný postoj. Obvykle dávám přednost filmům mimo hlavní proud a často mě dokáže nadchnout vyložený filmový outsider. Nicméně v případě Gran Torina musím konstatovat, že jde o velmi slušné melodrama, kde Clint Eastwood zúročil své dlouholeté zkušenosti na poli režie i herectví. Ne že by starý dobrý Clint byl tak skvělý režisér, je to spíš velmi kvalitní a spolehlivý řemeslník, který dobře zná své limity a svůj film kormidluje do vod, kde se cítí jako doma. Jeho postava je vlastně přímým pokračováním jeho nejpopulárnějších hrdinů, tzn. lovce hlav ze starých westernů Serga Leoneho a především drsného inspektora Harryho Callahana. Přidejte Callahanovi 40 let a máte tu nerudného důchodce a ctitele pravých amerických hodnot Walta Kowalskiho. Děj je sice po převážnou většinu stopáže předvídatelný a jeho poselství je každému jen trošku zkušenému divákovi jasné po několika minutách, ale Eastwood dokáže svůj film obohatit řadou milých, divácky vděčných scén, jako je zasvěcování asijského výrostka do mluvy správných chlapů nebo úsměvné multietnické střety mezi nevrlým Američanem a jeho asijskými sousedy. Tam, kde režisér udržuje tragikomickou polohu, je jeho příběh a podání uvěřitelné a navýsost sympatické, tam, kde se vkrádají prvky osudového dramatu a sebeobětování, sklouzává film na pokraj sebeparodie. Např. v momentu, kdy bezmála 80-letý stařík s prokouřenými plícemi napadenými rakovinou srazí k zemi a dá nakládačku o tři generace mladšímu členu zločineckého gangu. Jinak obecně platí, že filmy Clinta Eastwooda a jeho hrdinové jsou tak dokonalou esencí těch nejryzejších amerických hodnot, že by se jeho filmy měly povinně promítat na sjezdech republikánské strany. Patří k nim střelné zbraně, tvrdý kovbojský postoj, vyhraněný patriotismus a sociální konzervatismus. Pokud je ale dokáže režisér zlehčovat a doplňovat např. parodií politické korektnosti, kdy se se starým přítelem z holičství dělají drsné narážky na své národnosti je to nejen stravitelné, ale i fajn. Celkový dojem: 80 %. (27.04.2009)

Už hodně dlouho mě žádný film tak nevtáhl do děje. Walta jsem si oblíbil od první minuty. Ty jeho drsný hlášky jsem mu hltal jednu za druhou. Gran Torino ukazuje svět přesně tak, jak ve skutečnosti vypadá a nekompromisně graduje až k velkému finále. Čekáte další Million Dollar Baby? Ani nápad. Tady se na citové vydírání vymlouvat nebudete. Je to mistrovské dílo. (22.12.2009)

Zřejmě nejzáhadnější dílo roku 2008 – vypovídá o minulosti Clinta Eastwooda, nebo o současné Americe? První variantu bych se do filmu projektovat zdráhal. Sledovat Gran Torino s vědomím leoneovské a callahanovské série a omamovat se sebereflexivními prožitky z žánrově a historicky rekontextualizovaného hrdiny narazí přesně ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že scénář nebyl psán Eastwoodovi na tělo a že se ho mohl chopit kdokoliv jiný. Třebaže tedy Eastwood postavou Kowalského prorostl, až ji vymazal a nahradil sama sebou, chápu Gran Torinu jako obraz Ameriky, nikoliv Clinta Eastwooda. Nabízí se ovšem ještě jedno, mnohem elegantnější řešení: Totiž že Clint Eastwood je Amerika. Korelace jednotlivých rovin (minulost Eastwooda a současnost Ameriky) má především funkci metaforickou – jak obsahem, tak vzájemnými vztahy, které ukazují, že žádný problém moderního světa nelze vytrhnout z kontextu doby a společnosti. (09.03.2009)

Clint Eastwood zraje jako víno. Je to až neuvěřitelné, jak se z herce vystupujícího nejčastěji jako charismatický a drsný (Harry) stal vynikající režisér, který každým svým novým filmem dává na frak mnoha mladším režisérům. Clint Eastwood je jedna z největších osobností amerického filmu posledních let. Gran Torino je jeho nové dílo a lze pouze říct, zase lepší. nevím, jak to Clint dělá, ale i z pro mě nezajímavého nebo ohraného tématu dokáže udělat zajímavý a jednoduchý film, který osloví a zaujme. Gran Torino je přesně takové. Jednoduché, ale promyšlené do detailu. Jedinou slabinu tohoto filmu je, že mě nedokázal především v závěru více emočně zasáhnout a "dostat", protože jde o vybroušený diamant plný amerického patriotismu a rasismu, který plynule přechází do úplně jiných a nečekaných rovin... Povinnost. (26.01.2009)