Battle Royale

Japonská vyvražďovačka, jejíž násilnický podtón je cítit v průběhu celého filmu, už od zlověstných úvodních titulků, a to jak z hudby, tak i z chladné práce z kamerou. Přesto si však myslím, že je příběh až příliš laciný, psychologie postav je jen slabě načrtnuta, což zrovna je zrovna v tomto příběhu jen ke škodě. Stejně tak i změna jednotlivých studentů ve vraždící maniaky myslící jen na své přežití působí poněkud nedotaženě a rychle, což ze samotných hrdinů tvoří nevěrohodné postavičky, kterými si režisér pohrává jako s figurkami na šachovnici, ovšem není nikdy schopen diváka nijak ohrozit šachem, natož mu dát mat nebo vyvinout nějakou silnou taktiku, kterou by hru oživil a ukázal, že umí překvapit, což by filmu přidalo na zajímavosti. Vlastně pokud se na film podívám z celkového hlediska, musím konstatovat, že se jedná jen o nevydařenou - a ještě k tomu nelogickou - frašku, které chybí k úspěchu mnoho, ale na druhou stranu ji nelze odsuzovat za nezábavnost, neboť některé situace jsou zajímavé a vyvolají alespoň malý úšklebek na tváři diváka. Zároveň mu nelze upřít originalitu, což je věc, která jakoby se z dnešní kinematografie pomalu, ale jistě vytrácela. Pokud bych měl zhodnotit herecké výkony, tak celkově jsou velice nevýrazné, studenti se nezdají ani trochu vyděšení, jen se tváří poněkud křečovitě, což má být nejspíše nějaký náznak strachu - tedy pokud jsem dobře pochopil -, ale zase samozřejmě najdeme i výraznější představitele. Dle očekávání je to především Takeshi Kitano, který sice nepředvádí nijak excelentní herecký výkon, ale na druhou stranu pro roli, kterou hraje to bohatě stačí, z řad studentů mimo pár jiných zaujme Chiaki Kuriyama, kterou jsme mohli již vidět ve filmu Kill Bill Quentina Tarantina. Nejsilnější stránkou filmu tak zůstává kamera, díky které jsme občas svědy pěkných manoramatických záběrů a hudební doprovod, který skvěle navozuje atmosféru a navíc se mu daří rozproudit krev v žilách. Nakonec musím i přes mnohé nedostatky dát tři hvězdičky, protože dokážu ocenit originalitu a přece jen se filmu podařilo na dvě hodiny mě zabavit. Každopádně se však nejedná o snímek, který bych nějak více doporučoval, přesto však mohu napsat - a to opravdu s klidem v duši - že se jedná o zajímavou podívanou, ke které skvěle pasuje to slavné slovo kontroverzní, protože přesně to tento film je. (22.02.2006)

Asi jen ve východní Asii se může zrodit takovýto film - jednoduchý, originální, působivý. Už výchozí pozice je zajímavá: 1 ostrov, 40 studentů, 3 dny. Tři dny na to, aby naživu zůstal pouze jeden. Brutální vyvražďovačka s tíživou atmosférou a nepopsatelným napětím. Sice se najdou různé nelogičnosti a zjednodušení, mladí herci především křičí a utíkají, na druhou stranu, působí to docela "přirozeně" a nikoliv křečovitě. Takeshi Kitano jako sadistický učitel je třešnička na dortu. (01.10.2004)

Nic proti Asii, nic proti extrémnímu násilí, nic proti falešné psychologii, ale pokud mi někdo předkládá falešné emoce, je to neomluvitelné. Nápad a scénář jsou sice originální, ale po 20 minutách se film zvrtává v samoúčelně zbytečnou a nesnesitelně natahovanou nudu, která se nedokáže opřít ani o úžasný audiovizuální výkres. Podmanivá práce s kamerou a hudební doprovod z not největších klasiků v kombinaci s neurvalým násilím tvoří hypnotickou syntézu, ale ani jedna postava mi nepřirostla k srdci, ani na jednom mi nezáleželo a spíše jsem sledoval hodinky s vědomím, že jich ještě zbývá „x“. Můj silně subjektivní pocit v závěru, že jsem právě absolutně nepochopitelně ztratil dvě hodiny času, mě pravda trochu rozčilil. (04.02.2006)

Poslední dokončený film japonského režiséra Kinjiho Fukasakua vypráví o ostrově, kam se odvážejí nepohodlné školní třídy, jejichž žáci se musejí do několika dnů vzájemně vyvraždit. Pokud nezůstane jen jeden, zemřou všichni... Premisa, která se zpočátku zdá být naplňována žánrovými schématy teenagerské vyvražďovačky, kde ale není jeden vrah v masce, ale kde může být vrahem de facto kdokoliv. Jenže jak mrtvol přibývá a násilí neubývá, Fukasaku přehodí výhybku a místo přívalu násilí začne pečlivě sledovat některé studentské osudy. ___ Vezmeme-li si jakoukoli školní třídu, skrývá v sobě různorodou skupinu lidí: Obsahuje elitu i její opozici, chytré i hloupé, sebevědomé i zakomplexované, citově vnímavé i cynické. Pro svou sociokulturní rozmanitost proto rozličně reagují i na extrémní situace. A protože situace na ostrově extrémní je, studenti se nám mění před očima z bezejmenných floutků na různými způsoby výrazné či silné osobnosti. Osobnosti, které pokud chtějí přežít, obnáší to popření určitých principů - a nebo si vzájemně věřit. Jen tak jde zřejmě porazit bezcitný systém, ze kterého jinak není východiska. Třebaže zvítězíte a pozabíjíte všechny kamarády i nekamarády, stejně prohrajete svoje vlastní lidství. ___ Jestli se však v Battle Royale něčeho zoufale nedostává, je to právě důvěra. O její potřebě i absenci do značné míry vypráví i tento film, o zoufalé potřebě uvěřit, že nejste v pekle. Jednou z nejsilnějších scén je právě destrukce jedné podobné iluze, když pokus skupiny lidí zapomenout a vytvořit bezstarostnou "školní" atmosféru skončí tragickým masakrem. Battle Royale je bolestivý film, který s každou další minutou vážní a ze zpočátku cynicky zábavné žánrové vyvražďovačky dělá mrazivou sociologicko-psychologickou studii. ___ Jistě, působí na první pohled poněkud impulsivně a snad i přímočare efektně, leč má svůj základ v promyšlené strategii se silnou pointou. [2006] (02.07.2020)

Vezměte bandu školáků, zavřete je s haldou zbraní na ostrov a nechte je se pozabíjet. Tvůrci dobře věděli, jak tahle kontroverzní záležitost bude moci reflektovat všechny klady i zápory lidství v nejextrémnější podobě. Studentíci se zčásti uzavírají do malých skupinek, zčásti se snaží vyřešit svůj problém nenásilně, zčásti propadají panice a snaží se slepě vyhovět zadaným krvavým pravidlům, zčásti odevzdaně páchají sebevraždy a zčásti dokonce využívají masakru k odplatě v oblasti osobních problémů. Přebralas mi kluka? Dostaneš sekyrou po držce! Ano, Battle Royale je promenádou kontroverze a nejrůznějších záchvěvů lidské psychiky, nicméně je přeci jen příliš odosobněný (nebo na mě asijské citečky prostě nepůsobí) a celkově nezanechávající v mysli nic. Nuda nehrozí a je to tak hezky přímé... sterilní a nevzrušivé... až už si to vlastně vůbec nepamatuju (dodatek léta páně 2017). Dvojku jsem neviděl a musím podotknout, že její námět mi přijde jako kardinální krávovina. (24.08.2008)