Žena za pultem

Velice milý, poklidný, dvanáctidílný seriál s nádhernou hudbou o jedné fortelné prodavačce, která "začíná od znova". Humor i drama, nezbytná dávka naivity, jež je ovšem oproti současné seriálové naivitě zcela vstřebatelná, velmi lidské příběhy, skvělé se vyvíjející osobní život Anny Holubové a vynikající herectví. A těch pár hesel? "Máme prodejny o kterých se nám ani nesnilo a my do nich zavádíme živnostenské zlozvyky!". To jen aby to Dietlovi prošlo. (06.11.2011)

Výkladní skříň normalizace, která perfektně plní účel budování iluze naprosté dějinné stagnace. Každý den vyjde slunce, pulty jsou plné, před lahůdkami vždy fronta a každý si do prodejny musí vzít košík. Nikdo neprojevuje jakoukoli ambici z tohoto statického žití vystoupit a všichni nadšeně přijímají svoji roli do konce života leštit jablka. Mumraj v přeplněný sámošce vytvářející roztomilé podzápletky typu užírající Stašová nebo mrouskající Hanzlík, je prostě zábavnej. Jakkoli Menšík by tady fakt potřeboval titulky a maskérka na ty postavy musela nanášet pudr zjevně ožralá. Seriál má ale i druhou stránku, temnou, hororovou. Stránku mezilidských vztahů. To je vlastně jediná proměnná v jinak nehybném dějinném prostředí. Zde je přirozené odpočítávat vteřiny od svatby do doby, než manžel ženu podmete, prakticky veškeré trvalé vztahy jsou zde ve větších či menších troskách a na trůnu životní zmařenosti stojí lahůdkářka Anna - Jiřina Švorcová, žena vamp šedé normalizace. Společně s Haničincem vytvářejí bezpečně nejasexuálnější duet v Mléčné dráze. Dvě třetiny vztahu strávený v Haničincově embéčku, neustále se stěhující obočí švorcový, doma retardovaný syn a manipulátorská dcera, k tomu nakýblovaný bujarý exmanžel, který chce zpátky a ona s tím nemůže nic udělat, protože děti ho maj rády. A to jsem se nezmínil ještě o tom, že celý je to natočený pouze v barevné paletě odstínů khaki. Takže ve výsledku je seriál, který měl opěvovat socialistickou normálnost a její malé lidské příběhy, spíše dusivý psychologický horor o tom jak je přirozená neutěšenost v rigidním prostředí ze kterého není jak uniknout. Bravo Dietl! (24.04.2022)

Několik let a takový skok? Inu, mýlil jsem se. Je zvláštní sledovat, jak Dietl tak roztomile zkouší věci, které byly na západě normální (časové postupy ve vyprávění, ústřední postava, kolem níž se vše točí) a je jasné, že míra ideologie je u různých děl jiná, za ty roky mám za sebou poprvé třeba i Pláteníky a jim podobné, takže mé rozhořčení nezastínilo úsudek. Co ze záporů zůstává, je naditej obchod, všeobecné starostenství strany (Jiřina) a Vláďi (Menšík) o všechny okolo a hlavně ta prvně zmiňovaná, opravdu se nechce věřit, že by po ní všichni chlapi tak jeli a za to může plamenné recitování na prvního máje ze všeho nejméně. (16.09.2010)

Banány přivezou odpoledne...já vám zavolám. 1) Ve své době jsem tento seriál stejně jako většinu ostatních dietlovin považoval za hodně mizerný. Nudná kožená Švorcová si podávala ruku s agresivně svazáckou Bouškovou a ťulpasem Haničincem, zatímco v práci naslouchala Menšíkovu ideologickému školení o moderním socialistickém obchodu. Diblík Maciuchová poťouchle glosovala dění jako z Dikobrazu a vesele vážila ementál (!) a banány (!!) - pamětníci vědí, ostatní nechť se zeptají. 2) Ale odpad to, milí mladí přátelé, zcela určitě není. Dietl & spol. byli špičkoví profesionálové a úlitby režimu jsou dobře čitelné a tudíž nepříliš škodné. Dílo je silně dobově podmíněné, ano, ale odpad? 3) Až dojemně působí tehdejší představy o "potravinovém luxusu" - šiška imitace a levná francouzská brandy Napoleon. 4) Za pozornost stojí tehdejší sortiment i ceny. Šestnáctikorunová (za kilo) rajčata či čtrnáctikorunové pomeranče, stejně jako vlašák za 2,40 - přepočítejte si to ekvivalentem 1:8 (ve srovnání mezd) a hned se ukáže, jak dobře se tehdy žilo. (28.02.2011)

Z tvůrčí spolupráce režiséra Jaroslav Dudka a erbovního scénáristy Československé televize Jaroslava Dietla vzešla nejenom soap opera z nemocnice, tedy kdysi slavná Nemocnice na kraji města, která si přece jenom udržela jakous takou kvalitu v době hluchých normalizačních let, ale vzniklo i toto skvostné veledílo, tedy Žena za pultem, jejíž hlavní protagonistce se přezdívalo velmi výstižně Anna Prodavačka. Propagandistická série o tom, že pulty obchodů v socialistickém Československu doslova přetékají různorodým zbožím a že nakupovat je socialistickému člověku vlastně to nejvlastnější. Prodejna Pramenu, kde je zaměstnána naše Žena za pultem, je skutečně modelová, jen se ve skutečnosti jmenovala Tuzex a většina obyvatel do ní neměla přístup. To ale tvůrci trochu popletli. Kdo byl ve skutečném Pramenu někdy před rokem 1989, dobře ví... Režisér kultovního, patrně jediného československého sitcomu Taková normální hrdinka, se prostě tentokráte zaprodal...ale nestalo se mu to naposled...vzpomeňme jeho pozdější dělnickou odyseu Synové a dcery Jakuba skláře... (07.12.2010)