Vlasta Fabianová

Vlasta Fabianová se narodila 29. června 1912 ve Lvově, kde její dědeček sloužil jako vojenský kapelník. Ale po vypuknutí 1. světové války se malá Vlasta vrátila s rodinou do Prahy. Otcem byl bankovní úředník a rád by viděl svoji dceru jako učitelku či lékařku, maminka zase jako baletku.

Podle své vlastní vůle se raději vydala na hereckou dráhu. Vystudovala Konzervatoř u profesorů Anny Suchánkové, Marie Laudové – Hořicové a Rudolfa Deyla st. (1928 – 1932). Následně hrála ve Švandově divadle (1932 – 1933), jako sustentantka v pražském Národním divadle a pohostinsky v žižkovském Akropolisu (1932), ve Státním divadle v Brně (1933 – 1941) a nakonec v činohře Národního divadla (1. srpen 1941 – 30. červen 1977).

Výrazné nadání a krásný působivý zjev ji ihned vynesl hlavní role. Hlavní význam v herecké kariéře mělo angažmá v Brně, kde byla živelnou emociální mladou herečkou. Přišla do ND jako společenská krasavice a svůdnice a protektorátní situace ji umožnila ještě větší vývoj. Představovala temperamentní, zvláště psychologické ženy s pestrou a záhadnou minulostí.

Skvěle pracovala s gesty, tělem a s hlasem. Byla hlavně herečkou výsostných a krásných žen, nikdy ji nešly vesnické ženy. Známá byla v inscenacích „Julie si koupí dítě", „Smutek sluší Elektře", „Naše paní hostinská", „Maryša", „Oidipus vladař", „Veselé paničky windsorské", „Višňový sad", „Cyrano z Bergeracu", „Kruté štěstí", „Hamlet", „Podzimní zahrada", „Srpnová neděle", „Loupežník" či „Dům doni Bernardy".

Se skvělou Danou Medřickou excelovala jako Gisela v Örkényově „Kočičí hře". V této hře hrála ještě pět let po svém odchodu z ND, až do smrti Medřické.

K filmu Vlastu Fabianovou přivedl Otakar Vávra, když ji angažoval jako bytnou studenta Ríši (Svatopluk Beneš) v poetické POHÁDCE MÁJE (1940). Hned v následujícím filmu, DRUHÉ SMĚNĚ ji režisér Martin Frič obdařil rolí Marie Gregorové, jež byla titulní úlohou.

Do konce protektorátu hrála ještě titulní a velké postavy: protivná Pavlína Zejdová v Holmanově RUKAVIČCE (1941), princezna Marie Luisa v Čápově melodramatu TANEČNICE (1943) a kněžna Andresová v komedii PRSTÝNEK (1944) Martina Friče.

Ve znárodněném filmu kromě pár příležitostí hrála většinou malé a bezvýznamné role v titulech HOUSLE A SEN (Anna Zásmucká), ZNAMENÍ KOTVY (Černá Fanka), REVOLUČNÍ ROK 1848 (Božena Němcová), NÁSTUP (Dejmková), RUDÁ ZÁŘE NAD KLADNEM (Rézina), FANTOM MORRISVILLU (dáma v šedém) a KONCERT NA KONCI LÉTA (hraběnka Eleonora).

Z těch málo velkých rolí uveďme: dvojroli dívky se závojem a členky teroristů ve Vávrově fantasy KRAKATITU (1948), kněžnu Ellen v Makovcově VELKÉM DOBRODRUŽSTVÍ (1952), rozmarnou Hrdličkovou v dramatu JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA (1953) Vladimíra Borského, lesní vílu Rosavu ve STRAKONICKÉM DUDÁKOVI (1955) Karla Steklého, matku Matouškovou v Zemanově agitce ANDĚL NA HORÁCH (1955), nevděčnou dceru Janurovou v komedii PÁTÉ KOLO U VOZU (1958), příbuznou Juljaševičovou v tragikomedii MORÁLKA PANÍ DULSKÉ (1958), Věru Mixovou, která se odmítá smířit se stářím a kterou si Fabianová přenesla z divadelních prken, v komedii Otakara Vávry SRPNOVÁ NEDĚLE (1960), Edovu (Svatopluk Matyáš) matku v Kachyňově letní komedii SETKÁNÍ V ČERVENCI (1978) či divadelní herečku Emilii Kolářovou – Mladou v komedii BÁJEČNÍ MUŽI S KLIKOU (1978).

Zahrála si také v maďarském filmu A CSODA VÉGE (1983). Příležitosti nalezla v rozhlase („Maryša" či „Drahomíra"), v televizi (inscenace POPEL, TETINKA, TICHÝ SVĚDEK, KOČIČÍ HRA aj. a seriál DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY) a jako recitátorka (Viola, Lyra Pragensis) a dabérka.

Byla neobyčejně oblíbenou a nezapomenutelnou pedagožkou (od 1960 docentkou) uměleckého přednesu a herectví na pražské Konzervatoři a na DAMU (1947 – 1976). Byla manželkou herce a divadelního režiséra Josefa Bezdíčka (1900 – 1962) a po jeho smrti herce Bohuše Záhorského (1906 – 1980).

Získala např. Vyznamenání Za vynikající práci (1958), tituly Zasloužilé členky ND (1960) a Zasloužilé umělkyně (1961), Pamětní medaili k 20. výročí zestátnění ČSF (1965), Křišťálovou růži (1966) za vynikající přednes poezie, za třístou reprízu „Kočičí hry" maďarské státní vyznamenání „Za socialistickou kulturu" (1979) a Medaili J. K. Tyla (1983).

Po nuceném penzionování byla až do konce života nucena se dívat ze svého bytu na milované Národní divadlo. Vlasta Fabianová zemřela 26. června 1991 v Praze. Pouhé tři dny před svými sedmdesátými devátými narozeninami... Roku 1961 sestavil Bořivoj Zeman medailon VLASTA FABIANOVÁ. Až posmrtně vyšly její paměti „Jsem to já?" (1993).

Jaroslav "krib" Lopour