Vlasta Fabianová

Nejen herečka, ale i pedagožka vystudovala herectví na pražské konzervatoři u profesorů Deyla, Suchánkové a Laudové. Absolvovala v roce 1932. Krátce byla členkou Švandova divadla a v roce 1933 odešla do angažmá do Státního divadla v Brně. Od roku 1941 do nuceného odchodu do důchodu v roce 1977 byla členkou činohry Národního divadla v Praze. Na to, že už na konzervatoři začala Fabianová růst ve velikou herečku, ukazuje fakt, že už v roce 1932 zaskakovala v Národním divadle za tehdy nemocnou hereckou legendu Annu Sedláčkovou. Množství rozmanitých úkolů, které jí poskytovalo brněnské angažmá, velice rychle školilo mladou herečku, a tak do Národního divadla už vstoupila sebevědomá herecká hvězda, kterou nemohlo nic zaskočit. Z brněnských rolí jmenujme Maryšu (Mrštíkové), Hippodamii (J. Vrchlický), nebo Roxanu (Rostand - Cyrano z Bergeracu). V tomto období bylo její herectví živelné a emocionální a na diváky působil její krásný, mladický, dozrávající ženský zjev.

Se svým aristokratickým zjevem měla problémy na další štaci v Národním divadle. Každá herečka se střídala ve všech typech rolí, ale pro Fabianovou nikdy nebylo lehké vyměnit historický kostým, nebo bohatou večerní toaletu za lidový kroj, jak se ostatně ukázalo, když si zopakovala v ND Maryšu. Vytvořila ji aristokraticky hrdou a tragický niternou. Jako herečka a později i jako pedagožka dbala na precizní jevištní řeč a celá léta zkoumala vztah rozumu a citu v hereckém projevu. Jako velice ceněná pedagožka působila na pražské konzervatoři a DAMU, kde až do roku 1976 vyučovala nejprve umělecký přednes a později i herectví.

Se svou přítelkyní Danou Medřickou vytvořila hereckou kreaci v legendární inscenaci Kočičí hry Istvána Örkényho. Její Gisela nebyla zhrzená stařena na invalidním vozíku, ale hrdá majestátní dáma s pevným hlasem a gesty. U příležitosti 300. reprízy jí bylo uděleno jedno z nejvyšších maďařských státních vyznamenání. V této hře také hostovala po odchodu do důchodu ještě 5 let až do smrti Medřické.

Film objevil talentovanou herečku krátce před příchodem do Prahy. Poprvé se na plátně objevila v roli Ríšovy bytné v melodramatu POHÁDKA MÁJE z roku 1940. Už v dalším filmu - Fričově DRUHÉ SMĚNĚ dostala titulní roli Marie Gregorové, jejíž muž (Z. Štěpánek) je křivě obviněn z vraždy údajného Mariina milence. Následovala Pavla Zejdová v RUKAVIČCE, princezna Marie Luisa v TANEČNICI a také role hrdé kněžny Andresové v posledním protektorátním filmu PRSTÝNEK. I když se do kostýmu traktoristky nebo družstevnice nehodila, i po válce a v 50. letech se objevovala ve filmu, především v rolích aristokratek a jinak vznešených a hrdých žen. Taková byla její kněžna Ellén ve VELKÉM DOBRODRUŽSTVÍ, dáma se závojem v KRAKATITU, lesní víla Rosava ve STRAKONICKÉM DUDÁKOVI, nebo Hermína Hrdličková v dramatu JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA. Dále hrála např. ve filmech ANDĚL NA HORÁCH nebo MORÁLKA PANÍ DULSKÉ po boku Zdeňky Baldové. Jako dcera stejné herečky se objevila také v komedii PÁTÉ KOLO U VOZU, kde vytvořila roli Zdeňky Janurové, která spolu se svou rodinou starou babičku na odpočinku vykořisťuje. Svojí divadelní roli Věry Mixové, ženy odmítající se smířit s přibývajícími léty, v Hrubínově hře SRPNOVÁ NEDĚLE vytvořila v roce 1960 i na filmovém plátně. Od té doby už na Fabianovou čekaly jen poslední čtyři role. V roce 1966 to byla dáma v šedém v parodii FANTOM MORRISVILLU, v roce 1978 Emilie Kolářová - Mladá v Menzelových BÁJEČNÝCH MUŽÍCH S KLIKOU a přísná Edova matka v komedii SETKÁNÍ V ČERVENCI a poslední rolí byla hraběnka Eleonora v KONCERTU NA KONCI LÉTA Františka Vláčila z roku 1979.

Stejně jako její kolegové z divadla, byla i Fabianová vyhledávána televizí už v jejích ranných počátcích. A tak ji diváci mohli vidět např. jako Vilímkovu bývalou ženu v ROMANCI ŠTĚDROVEČERNÍ, osamělou paní Novákovou v TETINCE, Elišku Zavřelovou v inscenaci TICHÝ SVĚDEK, paní Blaženu v detektivce z období gotiky ZLOČIN NA ZLENICÍCH HRADĚ, dále v inscenacích TVRDOHLAVÁ ŽENA ANEB ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, SAMOTA, HOLKA MODROOKÁ, nebo LIDÉ NA KŘIŽOVATCE. Naposledy spolu s Nelly Gaierovou vytvořila komickou dvojici potrhlých svědkyní vraždy v sedmém dílu seriálu DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY. Fabianová byla také vynikající recitátorkou a často se objevovala v rozhlase.

Vlasta Fabianová byla nejdříve manželkou rozhlasového režiséra Josefa Bezdíčka a po jeho smrti prožila velmi harmonické manželství s hereckým kolegou Bohušem Záhorským. Do jejich bytu, ve kterém byla vždy milá, přívětivá a veselá atmosféra a ze kterého stačilo natáhnout ruku a dotknout se budovy Národního divadla, chodila spousta kolegů a také žáků Fabianové, kteří měli svojí profesorku velmi rádi pro její rodičovský přístup při výuce. Po smrti manžela a po nuceném odchodu do důchodu byla Fabianová nucena se neustále dívat z okna na svého nevděčného bývalého chlebodárce.

Fabianová získala v roce 1958 titul nositelka vyznamenání Za vynikající práci, v roce 1960 titul Zasloužilá členka Národního divadla a v roce 1961 titul Zasloužilá umělkyně. Byla také docentkou DAMU.

Petr "Bart" Bartoš