Věc

Horror jako žánr nemusím, ale čestnou výjimku představují survival horrory. A právě Věc je takřka dokonalým reprezentantem, krom odpudivých "gore" výjevů obsahuje něco mnohem účinnějšího – hru s psychologií diváka. Princip umístit skupinu postav na izolované místo (v tomto případě bílé pláně Antarktidy), znemožnit jí únik (v tomto případě masivní bouří) a vystavit je nepříteli, který se může skrývat uvnitř kohokoli z nich, je sice osvědčený, ale nikde nefunguje tak dokonale jako právě ve Věci. Minimalistický scénář strhává pozornost k syrové atmosféře, repliky postav jsou spíš účelové, všechno důležité je vidět a hlavně CÍTIT. Z Věci vychází cosi takřka fyzicky hmatatelného, strach není cítit umělotinou rekvizit, ale skutečným prožitkem. Když se Věc objeví, dostavuje se takřka úleva... Skutečný strach je nevědomost, nejistota. Zkrátka takhle si představuju dokonalý horror o přežívání v extrémních podmínkách. A atmosféra polární základny je natolik unikátní, že Věc asi hned tak něco nepřekoná. (27.01.2004)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)

Skutečně úchvatné! Děsivější a klaustrofobnější místo, než antarktickou základnu tisíce kilometrů od dalších známek civilizace, nemohl John Carpenter vybrat. První půlhodina má opravdu nevídanou atmosféru(prohledávání opuštěné norské základny) a naprosto mě vtáhla do děje. Řádění "Věci", které se následně rozpoutá, je sice originální a nechutné, ale srovnám-li napětí a impozantní atmosféru, která mě obestřela u prvního Vetřelce, tak vychází xenomorf vítezně. Gradace napětí není prostě u Věci taková, jako v případě Vetřelce. Nicméně scény krevních testů a závěr jsou velice silné. Zvlášť, když si poslední přeživší uvědomují bezmocnost a bezvýchodnost situace. Vše umocňuje fenomén Ennio Morricone a jeho špičkové houslové orgie a deprimující " tu tu"(víte, co myslím)...Oceňuji výborné masky a skvělou ruční práci, Kurt Russell zahrál životní roli...Určitě kultovní záležitost, u mě přesně mezi čtyřmi a pěti hvězdami, na prvním místě ale zůstává Vetřelec. 13,5 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (12.11.2006)

Niektore stare hororove klasiky ma trochu sklamali pretoze som od nich po tolkych chvalach cakal naozaj nieco OHROMUJUCE. The Thing vsak absolutne potvrdil vsetko co som o nom pocul a cital. Neuveritelne husta/temna atmosfera ktorou film disponuje uz od uplneho zaciatku, vam nedovoli odtrhnut od neho oci. Hrozne je to, ze nepriatel nema ziadnu konkretu podobu, zije tak ze napodobnuje ine organizmy a dokaze v nich bez naznakov prezivat. Pri scenach kde sa do jednej stanice dostal "nakazeny" pes, a len divak tusi ze nieco s ni nieje v poriadku, som naozaj trpol. Neviem ako sa to reziserovi podarilo ale ten pes skutocne vyzeral akoby rozmyslal a sledoval vsetko na okolo (resp. ta Vec v nom). Po zisteni co vlastne priblizne ta Vec je a co dokaze,sa do uzkej skupiny ludi vkrada neistota a nikto nikomu neveri.Cele to vyusti do sceny ktora sa da nazvat 'test krvi', ale to uz rozoberat netreba, to si treba pozriet. A naviac SKVELY Kurt Russel, hudba od Morriconeho a super-gore efekty - tak tomuto vravim hororova klasika!!! 10/10 (05.11.2006)

Kéž by všechny remaky byly stejně kvalitní. Koncept Hawksova originálu (parta chlapů odstřihnutých od civilizace) zůstává, zároveň ale zůstává rozum stát nad tím, o kolik víc napětí a implicitních významů z něj dokázal Carpenter vydolovat (film šel do kin rok poté, co se objevilo AIDS). Jeho Věc v sobě má něco z nesmlouvavosti béčkových filmů. Nechodí okolo horké kaše, nevětví vyprávění, nezdržuje se dialogy tam, kde stačí výmluvný pohled. Díky tempu vyprávění nemáme šanci vydechnout. Stejně jako hrdinové jsme v permanentním očekávání, co přijde dál. Hitchcockovsky mistrovské vedení naší pozornosti (třeba už jen nasvícením scén), rovnoměrná distribuce informací (abychom si ve správnou chvíli kladli správné otázky) nebo znejisťování diváka ohledně toho, kdo "to" má v sobě a bude další obětí na druhou stranu ani trochu béčkově nepůsobí. Více než opravdu nehezkými (ve smyslu, že vám z nich bude blbě) gore efekty Věc dodnes fascinuje maskulinní hrou o důvěru a dominanci, která zajišťovala dynamiku nejednoho Hawksova filmu. Zmutovaného člověko-krabo-psa filmu věřit nemusíte, ale stupňovaně paranoidní jednání postav je naprosto autentické. Díky kameře dotvářející pocit izolovanosti prácí s prázdným prostorem (a bílou nicotou) a Morriconeho hudbě, neustále slibující něco okázale zlého, navíc Věc není jen nechutná, ale místy i nádherná. Opravdový hororový klenot. 90% Zajímavé komentáře: POMO, MIMIC, Mahalik, grissword (23.02.2006)