Ruská archa

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)

Ach, tento film som pozeral vyše dvoch týždňov a vždycky po kúsku. Bolo to hlavne pre je nudnosť, ktorá aj napriek tomu, že išlo o prehliadku niekoľkých storočí ruskej histórie bolo ako vyšitá. Najväčším kameňom úrazu a tiež aj najúžasnejšou vecou na tomto filme je strih, ktorý nie je. Iste, musím zložiť klobúk a zdať Sokurovy poctu za to, že celý film sa mu podarilo nakrútiť na jeden záber, pričom všetko do seba úžasne zapadá aj keď to bolo všetko robené za pochodu a ak by niečo nevyšlo, muselo by sa všetko začať odznovu. Problémom celého filmu je, že pri tomto všetkom nakoniec vyznieva až uspávajúco a nudne, pretože z histórie Ruska sa prakticky nič nedozviete, nakoľko pasáže z filmu sa častokrát neviažu ani ku konkrétnym historickým udalosťiam, skôr sú len akýmsi prerozprávaním obyčajných chvíľ zo života ruských panovníkov, navyše všetko je rozprávané cez subjektívny názor sprievodcu, ktorý zabŕda aj do množstva iných vecí. Napríklad o Kataríne veľkej sa nič nedozviete, pretože sa objaví v jednej scéne a hneď myzne, potom sa ešte raz objaví v zábere už ako stará panovníčka. Ak sa vám nechce chodiť do Ermitáže, alebo ak nemáte na lístok, tak sa možno oplatí film pozrieť, inak je v podstate úplne zbytočným. Aj keď spracovanie Hitlerovho života v Molochovi nepovažujem za nič svetaborné, pre mňa však rozhodne lepší film ako Ruská archa. Ako sa zdá, od Sokurových filmov naozaj nemožno veľa očakávať. (09.12.2007)

Inscenačně náročný a po kostýmní stránce zdařilý experiment, jehož smysl mi uniká a který mne nudí do morku kostí. Natočení snímku v jednom záběru je dle mého názoru v tomto případě prakticky zcela samoúčelné a v mnoha místech nepovedené - většina scén je vatou mezi několika zajímavými nápady. Dialogy jsou prázdné (zřejmě z velké části improvizované), obrazová kompozice mi připomíná mnou natáčené domácí video. (01.11.2007)

Omračující technický úder zprostředkovaný Sokurovem samotným - devadesáti-pěti minutový záběr a průchod Ruským uměním i dějinami, ve společnosti mírně cynického Francouze. Hrozně krásný, a chápu že pro mnoho lidí nudný průjezd s naprosto úchvatnými dialogy Sokurova a právě Evropana (-ve zkratce:"Puškin? Četl jsem ho ve francouzštině. Žádná sláva.") (01.12.2007)

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)