Une trop bruyante solitude
Allzu laute Einsamkeit
Too Loud a Solitude
Režie:
Věra CaïsScénář:
Věra CaïsKamera:
Isidore MankofskyHrají:
Philippe Noiret, Jean-Claude Dreyfus, Vlastimil Brodský, Jiří Menzel, Květa Fialová, Dana Morávková, Martin Dejdar, Yvetta Blanarovičová, Michaela Kuklová (více)Obsahy(1)
Jedna z nejlepších hrabalovských postav - svérázný balič papíru Hanťa - prošla spolu se svým autorem dlouhým vývojem. Režisérka Věra Caïsová si pro svůj film vybrala Hanťu (Philippe Noiret), láskyplného milence života. V laskavém přítmí své lisovny spřádá alhokolem podnícené myšlenky a tiše vytváří v lisu své umělecké dílo - balíky sešrotovaného papíru, kde jsou vedle sebe vzácné knihy i krvavé papíry z jatek. (Lucernafilm Video)
(více)Recenze (87)
Tak od tohodle filmu jsem očekávala víc. ()
Pábitelské, ne-pábitelské, s Haňtou, "intelektuálem" od lisu, by bylo nepopiratelně fajn strávit čas, škoda přeškoda, že zde - v této česko-francouzské respektive francouzsko-české koprodukční patlanině - je propast mezi Haňtou a divákem tak děsivě hluboká... divákovo utrpení, příliš hlučná(?) - odvislá od toho, zda-li je volume doprava či doleva - samota... 35% ()
Další hrabalovská slátanina plná senilních vychlastanejch vidláckejch dementů škřehotajících o hovně (navíc s tragickým dabingem) prokládanejch pár vyloženě nechnutnejma gerontofilníma vsuvkama... další klenot český kinematografie. ()
Zvláštní film v hlavní roli se slavným Philippem NOIRETEM. V podstatě se jedná o baladický film podle románu Bohumila Hrabala, kde si sám spisovatel osobně střihnul i malou bezvýznamnou roli. V podstatě si všichni čeští herci zde zahráli jenom jako doprovod monologu NOIRETA. Některé morbidní scény ve filmu na mě působily hrozně (jako na př. vážení popelu mrtvého z urny a jeho následné vysypání mezi kedlubny). Zřejmě se mělo jednat o černý humor, ale to jsou právě věci, pro které mě nikdy Hrabal jako spisovatel nezaujal. Já si z takových věcí prostě legraci dělat neumím. Jinak výkon herce Noireta vynikající, ale stejně se divím, že tuto roli přijal. Věřím, že by tohle stejně dobře zvládl Vlastimil BRODSKÝ, který si ve filmu zahrál vedlejší roli a stejně výborně. ()
Není to vůbec tak špatný, jak to podle komentářů vypadá. Knihu jsem četl a řekl bych, že nelehkou Hrabalovu látku se docela dobře povedlo přenést na plátno. Myslím, že stejně většinu rádoby nacionalistů sere, že to nenatočil Jirka Menzel, ale nějaká Věra Caïs . ()
Bohumil Hrabal a jeho látka se musí umět zpracovat a na filmové plátno ho nejlépe dokáže převést Jiří Menzel - je tam vše, poetika, tragické i humorné situace. Příliš hlučná samota se vůbec nepovedla, chybí tam veškeré Hrabalovské kouzlo, postavy jsou slabé a celkově je to spíchlé horkou jehlou. Nemá to toho ducha, auru. Je to splácané a nedrží to pohromadě. Velmi mě rušily i některé postavy nadabované českými herci, třeba Václav Knop nebo Oldřich Vízner tam každý dabují tři postavy a Václav Knop si jednu i zahraje. To je teda mizerný a film se tím sráží ke dnu. I mistr Philippe Noiret jakoby nevěděl, jak Hanťu zahrát. Nebo imaginární scény - to byla hrůza a ztrácelo to veškerou účinnost a působilo to jako pěst na oko. Tohle se vůbec nepovedlo. Mnohem lépe dopadly adaptace Petra Kolihy (Něžný barbar), Dušana Kleina (Andělské oči), nebo již zmíněné Menzlovy filmy (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti......). I Sběrné surovosti Juraje Herze a Fádní odpoledne Ivana Passera jsou mimořádně povedené. Příliš hlučná samota vůbec. ()
Není to sice Menzelův Hrabal, ale i tak se mi film velmi líbil. Hanťa byl svérázný človíček, celý život hledající v milovaných knihách jakési znamení, měl vize, v nichž ho navštěvovali spisovatelé a filozofové jako Baudelaire, Kant, Lao c´ a další. Svou práci ve sběrných surovinách miloval, ač měl se šéfem neustálé problémy. Doba, v níž žil, ho však nakonec zdrtila. Co je to za svět, kde knihy "krvácejí" a jsou likvidovány po tisících, co je to za svět, kde se andělům uřezávají křídla, ruce, hlavy ("Křach, křach")? Takový svět už není pro člověka citlivého, jako byl Hanťa, kterého hrál skvěle Philippe Noiret. ()
Knihy Hrabala mě nikdy nebavily, dokonce ani adaptace jeho knih mi nepřišly kdovíjak záživné, ač je většinou točil Menzel (až na světlé výjimky). Tento film navíc ani Menzel netočil, kvalita šla ještě více dolů. Film mě moc nebavil, myslím, že v knize by to vyznělo lépe. A taky si myslím, že francouzská řežisérka prostě nemůže vystihnout atmosféru českého fenoménu. Film mě nebavil a ani to jako film moc nefungovalo. Škoda, potenciál by tu byl. ()
Priserna konina. 5 % ()
Nejhorší adaptace nejlepší Hrabalovy knihy. Některé filmy radši neměly vůbec vzniknout. Tohle je jeden z nich. ()
Snaha tam byla, ale my Češi prostě chápeme Hrabala jinak. To nás naučil Menzel. S tím už se nedá nic dělat...50% ()
Hrabal určitě nebyl člověk, který by mě nějak okouzlil. Zajímavé je na tom snad jen to, že taková hvězda jako byl Noiret se najednou vyskytuje mezi Českými herci. ()
Zoufalé.. ()
Učebnice filmařských profesí jak ne. 1-2* ()
Nevediac, čo napísať, chcelo sa mi najprv napísať iba niečo ako: "Ten Menzel sa musel fakt nasrať do každého filmového Hrabala?" Ale to by som sa spreneveril svojej erudícií a rozhľadu ako aj komparatívnych a analytickým schopnostiam. Je zaujímavé, že Hrabal, svetovo najpopulárnejší český spisovateľ, ktorý, pokiaľ viem, filmové adaptácie svojich diel nezakázal, má len túto jedinú nečeskú. Aj preto sa mi trochu núka porovnanie s NEZNESITEĽNOU ĽAHKOSŤOU BYTIA. ()
Chléb ducha bez soli domoviny. ()
Opravdu něco strašného co jen lze udělat z Hrabala. Upřímná soustrast Noiretovi. Nenechte režírovat světové velikány bláznivými francouzkami. Kdyby tam Menzel nehrál a dal mu někdo do rukou režii tak to určitě dopadlo jinak. ()
Knihu jsem nečetl a divadelní představení také neviděl, takže hodnotím pouze film. ()
Knihu sem četla, těšila se na pasáže s Mančinkou (dočkala se bohužel jen jedné), a nic. Podivný depresivní slepenec s příšerným dabingem a stejně hrozným Francouzem (jinak nic proti Noiretovi) v hlavní roli, který se diametrálně odchýlil od předlohy, ve mně zanechal dojem, že se samotný snímek pořádně nedokáže rozhodnout, chce-li být depresivní francouzskou moralitkou či parodií na český film. ()
Příliš hlučná samota je neprávem zostuzovaný film. Bohumil Hrabal není pábitelské chichotání života Postřižin a Slavností sněženek. Příliš hlučná samota je osobité filozofování života a s tímto přijetím jsem se nechával okouzlovat ojedinělou syntézou moudrosti, prostoty i mámení slov útlé knihy. Lze položit jízlivou otázku, kolik "erudovaných" hodnotitelů filmu četlo také literární předlohu. Můžeme se dohadovat, zda jsou Češi vášniví čtenáři Hrabala, či jsou jen ovlivněni Menzelovou podobou hrabalovských filmů. Nakonec, neznalost v současném světě není handicapem, a s pohrdlivým úsměvem lze v ohybu plamenného spravedlivého rozhořčení odsoudit i samaritána. Příliš hlučná samota jistě není nejsnadnější látka k filmovému zpracování, přesto jsem s výslednou podobou nadmíru spokojen a potěšen. Věra Caïs dokázala vystihnout podstatu svérázného způsobu životního filozofování. Hrabal nebyl vizuálním estétem, ale liboval si v optice zašlosti, neuspořádanosti a omšelosti. A v odvrácené straně estetického formalizmu nacházel opravdovou a jedinečnou krásu života. Hrabal koketoval s existencionalismem, pokládal otázky a nacházel mnoho odlišných a vzájemně se rozporujících odpovědí, dostává se přes několik úrovní existencí a stále ho svírá vnitřní neklid. Hrabal si uvědomoval nesoulad mezi dychtivou snahou o povznesení ducha a skutečností a své filozofy nechává ve spárech absurdity všedního dne v té nejprostší vrstvě společnosti estetického měřítka. Taková je Příliš hlučná samota! Realita je promíchána se vzpomínáním, představou, snem, blouzněním i alkoholickou halucinací. Tato směsice je prostředkem pro filozofické úvahy a ze všech svých sil se pokouší vyjádřit komplexní rozervanost a nejednoznačnost našich životů. Hrabal byl filozofující básník a svou almu mater našel v disharmonii souznění. Menzel dodal filmovým adaptacím okouzlující poetiku ušlechtilého vyjadřování a jeho vnímání Hrabala konejšivě zahřívá. Věra Caïs naproti tomu dokázala zachytit svébytnější surrealistickou podobu Hrabalových myšlenkových pochodů. Je více rozervanější, občas se se strachem skrývá před odpovědí, aby dosáhl další konfrontace s nevyhnutelným závěrem. A přesto lze i na hromádce hnoje povznést lidského ducha nad omezující přízemnost. Hlavní postavou disharmonické poezie života je Haňťa (dobrý Philippe Noiret s hlasem Petra Pelzera), jedna z nejskutečnějších podob Hrabalova vnímání světa. Vznešenost ideálů je stále konfrontována se syrovou surovostí reality. Vše ke zdůraznění pomíjivosti lidského života, kdy docházíme k cílům i ke konečné desilusi v jednom okamžiku zároveň. Zkušenosti se proplétají s představou, vzpomínka se hádá s očekáváním neodvratného. Hledá se lidský, byť chybující a lehkovážný, faktor a se smutkem pochopení se hledá obrana vznešeného idealismu. Odlidšťování společenského pokroku nepřeje romantismu a jediným srozumitelným odporem je disharmonická poezie slov a surrealistická gesta nezkrotnosti lidské duše v protestu i porozumění a konečného rozhřešení. Nejhlasitější postavou je Haňťův šéf (velmi zajímavý Jean-Claude Dreyfus s hlasem Václava Knopa), tělesnější symbol životního přijímání dynamického vyžadování. Mezi výrazné postavy patří osamělý strýc Albert (dobrý Vlastimil Brodský), roztržitý profesor (velmi příjemný Jiří Menzel), bezelstný cikán Pedro (zajímavý Martin Dejdar), filozofující kostelník (dobrý Vincent Martin s hlasem Oldřicha Víznera) a v alkoholovém oparu nevyslyšený a po sebevyjádření dychtivý básník (pozoruhodný Ivan Gübel). Ti jsou prostředníky pro vyjádření komplexního vnitřního světa v nejednoznačné složitosti a rozháranosti. Jde o nazírání na život i všechna možná hledání smysluplnosti, vznešenosti a spokojenosti. Ženské postavy, jako první láska Mančinka (dobrá Květa Fialová, jako mladá zajímavá Dana Morávková), bezelstně očekávající Tyrkysová cikánka (půvabná Michaela Kuklová), bezstarostně živočišná Atlasová cikánka (pozoruhodná Yvetta Blanarovičová), hřejivá vzpomínka Ilonka (zajímavá Agathe de La Fontaine s hlasem Dany Morávkové), koketní návštěvnice sběrny (vnadná Markéta Hrubešová) a bodrá hospodská servírka (zajímavá Chantal Neuwirth s hlasem Nadi Konvalinkové) vyjadřují postoj k ženství po tělesné i duševní stránce, kdy se hledá romantický ideál, ladná vznešenost ženských křivek i elektrizující erotičnost a široký pojem láska je jednou z nejhmatatelnějších hodnot při hledání štěstí. Z dalších rolí: poslední vzpomínku vlastní velikosti života ztrácející hraběnka (příjemná Luba Skořepová), vstřícný zaměstnanec krematoria (zajímavý Jacques Gyngisser s hlasem Oldřicha Víznera), párek nekompromisně plánujících úředníků (pozoruhodní Václav Knop a Vladimír Javorský), vtíravá dáma ve vlaku (zajímavá Nelly Gaierová), starý muž s vozíkem (autor předlohy Bohumil Hrabal), či vidiny a představy Baudelaire (Alfred Strejček), Erasmus Rotterdamský (Pavel Vondruška), Ježíš (Patrik Bořecký). Ti všichni a další přeludy a představy dotvářejí originální surrealistickou podobu filozofického rozpoznávání a posuzování života. Možnost nesouladu mezi českým a francouzským elementem zapadá do obrazu disharmonické poezie v jedinečné oslavě života, kdy se vznešenost a životní harmonie da nalézat i na místech chaosu, rozvrácenosti a prostoty. Taková je Příliš hlučná samota! () (méně) (více)