Prozacový národ

No ja budem teraz nechutne moralizovať. Síce sa film odohráva v 80’s a nie v súčasnosti, ale to je v podstate jedno. Máme tu ďalší Fight Club o vnútornom boji generácie, ktorá už nezažíva vojny, nemá svojich kajúcnikov, vlastnú emigráciu, či mučeníkov (áno, Karel Kryl asi tancuje v hrobe jigu). Sme preinformovaní až začíname pochybovať o existencii pravdy. Žijeme zahrabaní v nekonečných možnostiach a z tej klaustrofóbie sa nám chce kričať. Chýba nám ku šťastiu už len e-shop s drogami, simulácia súlože, či predávanie snov. Sme posledný krôčik od výdobytkov, s ktorými prestane dávať zmysel snažiť sa niečo dosiahnuť. Narodili sme sa do príliš rozvrátených rodín a tak nevieme, či obviniť rodičov zo sebectva a nezodpovednosti, alebo sa nechať obviňovať nimi z nedostatku vďaky. Nedokážeme byť skutočne šťastní! V lepšom prípade hľadáme útočisko v hudbe alebo písaní, v tom horšom v alkohole, drogách a iných domnelých náplastiach. V Amerike na to majú doktorov, ktorí vám predpíšu ďalšie oblbováky na upokojenie tej bolesti za cenu straty kontroly nad realitou. Stávajú sa z ľudí zombíci, ale je to vraj počas depresie menšie zlo. Fuj, to je nechutná fráza, ktorá nabáda premostiť ešte aj k politike, ale toho už sa zdržím. Welcome to The United States of depression! (03.04.2014)

Film sám o sobě mě nebavil. Tvůrci to sice "zkusili" tím, že hned na začátku Christinu komplet vysvlíkli, ale to zabralo jen na chvíli. Koukat se hodinu a půl na káču, která by potřebovala rozsekat zadek vrbovým proutkem a pak prohnat kopřivama, není žádnej rajc. Biggse moc nemusím, tím spíš že ho dabuje Filip Švarc, a Michelle Williams ještě v roce 2001 nebyla sexy, to je až teď. Lucie Vondráčková je sice dobrá, ale sama českou verzi nevytrhne. "Borcem" na konec je duo Pavel Šroubek (překlad) a Veronika Veselá (dialogy), kteří v dabingu zotročili anglické "It's getting kind of late" na nesmyslné "začíná být pozdě" místo českého "připozdívá se" anebo ještě i synchronizovaně přijatelného "už je dost pozdě". Hanba! (14.01.2012)

Jeden z případů, kdy rozdíl mezi působivostí knižní předlohy a následné filmové adaptace je pro mě příliš velký, než abych dokázal výrazněji ocenit těch několik kladů, které film přece jen nabízí. Protože tam, kde kniha působí jako sugestivní ponor do narušené psychiky depresí postiženého jedince, tam se film ztrácí pod nánosem rádobypůsobivého vizuálního pozlátka, přehnaných emociálních výlevů a patetických proslovů všech zůčastněných. Zatímco v knize působí vývoj jednotlivých postav přirozeně a dává děsivý smysl, tak ve filmu se postavy mění v prapodivných skocích a jejich chování tak následně postrádá logiku. V knize motiv Prozacu a jeho následků na jedince patří k hlavním tématům, naopak film se o něj pouze otře v závěru s v podstatě kladným (!!!) vyzněním a tím zcela ignoruje kritický tón předlohy. A na závěr, tam kde kniha svým vylíčením deprese děsí a fascinuje zároveň, tam film pouze nudí a ničím nevybočuje z rámce podobných děl. Slabší 2*. (09.07.2012)

Věřím tomu, že na světě existuje velké množství jedinců, kteří se dennodenně potýkají s nějakou tou depresí a také věřím tomu, že to každý z těch jedinců řeší po svém. Někdo sežere velké množství čokolády, někdo si střelí nějakou tu drogu, někdo vypije hektolitry lihovin a někdo si jde třeba zaběhat a po tom spořádá velké množství vitamínu C. Pro mně jako záložáka povinné vojenské služby stačí nějaká ta konzerva lančmítu a k tomu si pustit nějakej ten kvalitní film. Někteří jedinci tu tíhu dennodenních depresí nezvládnou a sáhnou si na život. Ve Spojených státech depresivních, jak bylo vtipně řečeno v tomto filmu se každoročně napíše na třista milionů receptů na různá antidepresiva včetně zde zmiňovaného Prozacu. Američtí žrouti pilulí jsou doslova závislí na farmaceutických korporacích, které se svým parazitujícím způsobem vetřeli do běžného života prostého amerického lidu. Naše hlavní hrdinka Lizzie, kterou skvěle ztvárnila moje oblíbenkyně Christina Ricci je typickým produktem této sžíravé mašinérie a krásně nám ukazuje svět viděný jejíma očima v divokých osmdesátých letech dvacátého století. My jako diváci jsme svědky jejího příběhu, který se odvíjí již od raného dětství a který je natočen podle skutečných událostí, které byly sepsány v autobiobiografické knize se stejnojmenným názvem ve které se snaží spisovatelka Elizabeth Wurtzel vylíčit svůj životní příběh. Jsme zde svědky celkem nadupané jízdy plné drog, chlastu, hysterických záchvatů a dalších peripetií za které si podle mně může ve většině případech naše hrdinka sama a ty problémy nejsou až tak neřešitelné, aby takto vyváděla. Připadá mi tak trochu rozmazlená a možná je to taky dáno výchovou, ale dívka neřeší žádné existenciální nebo finanční krize. Přitom je velice nadaná a oceňovaná spisovatelka, která dostala stipendium na Harvard a dokonce dostala nabídku od amerického hudebního časopisu Rolling Stone, kde byly uveřejněny některé z jejich recenzí. Tento film bych doporučil všem milovníků, ztracených duší, kteří si rádi občas zobnou nějakou tu barevnou piluli, aby na chvíli oblbli ten svůj mozek, protože na nic jiného tyhlety rádoby antidepresivní léky nejsou. Chvilkové účinky léků pominou a návrat deprese je skoro jistá a to ve větší míře než ta předchozí. Za tento zajímavý film dávám důstojných 70%. (12.02.2022)

Prozac Nation...United States of Depresion. Zajímavá studie depresemi trpící dívky (skvěle zahraná Christinou Ricci). Původní autobiografická kniha by mohla být ještě lepší, ale i bez její znalosti musím říct, že převedení na plátno (vlastně jen na televizní obrazovky, film se překvapivě nikdy nedostal do kin) se vcelku povedlo, včetně vyprávění hlavní hrdinky na pozadí děje, které je typicky knižní, ale v dobrém poměru k samotnému příběhu. Taková chuťovka, která stojí za namáhávé vypátrání... (20.07.2008)