Nový svět

Přestože Terrence Malick točí v podstatě stále dokola o tom samém a jediném, jedna věc se změnila, Malick pomalu přestává točit pro diváky a začíná točit jen pro sebe. Je to v principu čirá lyrika, když předtím se jeho filmy daly považovat za vyhraněně lyricko-epické. Malickovy filmy do této doby byly o sdílení i sdělení, nyní tu ovšem zůstalo jen sdílení a opouštění epické složky je zjevnou cestou od diváka. Formálně je v Novém světě stále zřetelný Malickův úchvatný umělecký rukopis, jen se zásadně změnila teplota barev, teplé odstíny předešlých filmů (nejvýrazněji v Nebeských dnech) vystřídaly ty studené, zůstaly typické kamerové jízdy a vlnící se tráva, nádherná hudba, Malick stále promlouvá především silou obrazů než slov, vypráví pomalu, až meditativně a důležitým faktorem je u něj kontemplace. Přibyla ale melancholie a jakási emoční clona pramenící z hlubokého vnitřního smutku. Typickým prvkem je také komentář a vnitřní monology hlavních postav, přičemž přestává být důležité rozdělení na pásmo vypravěče a pásmo postav a vše se trochu slívá. Škoda až přespříliš rozvolněné stopáže a některých pasáží vprostřed snímku, kdy jsem se vysloveně nudil, bez nich bych byl opět fascinován. Fascinován nádherným příběhem o střetu civilizací, lyrickou skladbou o největším z citů, nadčasové a svým dobovým ukotvením tolik symbolické etudě o lásce, filmové milostné lyrice. Ta byla vpravdě nádherná, leč nemohu se zbavit dojmu, že sám autor by měl být trochu uvážlivější při volbě poměru délky a lyričnosti svého filmu... (10.01.2012)

Filmy Terrence Malicka není snadné mít rád, ale když k nim jednou najdete cestu, je těžké je nemilovat.___ Nový svět po prvotním zklamání nedokážu vnímat jako klasický film, spíše jako svědectví o světě formou oživlých nástěnných maleb. Nedokážu jej (krom předchozích snímků téhož tvůrce) k ničemu přirovnat. Nedokážu jej pochopit. Nechci jej pochopit. Největší chyba, kterou jsem během prvního sledování Nového světa udělal, byla právě snaha přistupovat k němu racionálně, ale on nemá být chápán, nýbrž prožíván.___ Ve snaze vidět normální film, který míří z bodu A do bodu B vyznívá Nový svět jako zdlouhavá procházka galerií. Sebekrásnější obrázky po čase omrzí. Onen „fígl“ (alespoň v mém případě) paradoxně spočíval v akceptování vršení zmíněných obrázků coby formy vyprávění. Malick vlastně bourá klasickou narativní strukturu, rezignuje na souvislé vyprávění příběhu a nahrazuje jej obsahově nezajímavými fragmenty, z nichž si každý divák musí odvodit to podstatné.___ Takto „vyextrahovaná“ verze známé legendy o indiánské princezně Pocahontas (přirozený půvab Q'Orianky Kilcher jakoby odrážel krásu okolní panenské přírody) nesedne zdaleka každému, ale každý ji dokáže bez problému pochopit. Ač sám profesor filozofie, do svých děl Malick zřídka implantuje nějakou filozofii. Také Nový svět je dílem tuze prostým (nikoliv hloupým), oproštěným od všech výrazových prostředků moderní kinematografie, přes které se musíte k ryzí podstatě obrazu dopracovávat jako poutník bloudící změtí uliček. Teď a tady vidíte tohle a tohle a buď se vám to zalíbí a nějak to na vás zapůsobí, anebo režiséra počastujete nějakým nehezkým invektivem, doufaje, že propříště dá přednost privátní meditaci někde na Aljašce.___ Malick svým postavám jen málokdy umožní dialog tváří v tvář, drtivě převažují dlouhé voiceoverové monology, umístěné mimo obraz, mimo čas a tudíž věčné. Na začátku a na konci použitý, neustále a přitom vůbec gradující motiv z Wagnerova Prstene Nibelungů může být iritující, ale stejně tak může přesně rezonovat s fyzickým stavem, do něhož nás režisér chce ukolébat. Totiž do osvobozujícího transu. ___ Diváky z větší části odmítnutý, kritiky zbožňovaný i odsuzovaný a o patnáct minut zkrácený, takový je Nový svět, jenž si cestu do našich kin hledal celé tři roky. Co mě opravdu mrzí – Malick pravděpodobně natočil přesně to, co natočit chtěl a zase pár let potrvá, než natočí něco dalšího. Je snad příliš troufalé pojmout výpravný velkofilm za 30 milionů dolarů (což, přiznejme si, není žádná suma) jako experiment (ve skutečnosti návrat ke kořenům)? Ano, ale existuje-li něco jako souznění člověka s přírodou skrze film, je tím filmem Nový svět. 90% Zajímavé komentáře: Lima, Shushika, Marius, Ai.ma, Zóna, curunir, Chrysopras, Dimo (27.03.2008)

Terrence Malick je jeden z najpodivnejších režisérov súčasného Hollywoodu. Už v predchádzajúcej Tenkej červenej línii dokázal prevrátiť bežné poňatie vojnovej drámy úplne naruby, Novým svetom však cestuje na vlne svojich postupov ešte výraznejšie a ďalej než pri jeho predchodcovi. Príbeh o Pocahontas je zbavený aury legendy a na jeho pozadí režisér rozohráva stret civilizácií, jednej presvedčenej o svojej nadradenosti a jedinečnosti a druhej túžiacej po harmónii s okolitým svetom. Paradoxne práve teritórium onej vyspelejšej európskej spoločnosti sa topí v špine a problémoch spôsobených jej neprispôsobivosťou. Primárne je však film zameraný na postavy a ich vnútorný svet a tu je Malick ako ryba vo vode; prakticky celý film je portrétom troch postáv. Ich profilovanie dosahuje režisér najmä obrazom a vnútornými monológmi, ktoré sú však veľmi krátke (spravidla lne jednovetné postrehy). Divák si tak prostredníctvom obrazu dotvára postavy sám a táto účasť na ich tvorbe ho robí zainteresovanejším na ich vnútornom živote. Preto postavy Nového sveta pôsobia uveriteľne a plasticky. Malickove formálne postupy sú však buď – alebo, a tak budete buď skákať nadšením nad nádherou a funkčnosťou každého záberu hoci lístku či halúzky, alebo nadávať na vznešenú intelektuálsku nudu s podozrivo rušivým strihom a výbornou kamerou. Ja patrím do prvej skupiny tj. buď a skutočne by som rád našich distribútorov upozornil na to, že takéto filmy si skutočne pýtajú plátno (hoci len pre zlomok toho obecenstva čo príde na n-tý debilný CGI animák) a nie priamo DVD. 10/10 (02.05.2007)

K filmům, usídlených v žánru "dobrodružný" či "historický" s dlouhou stopáží a s modrým hodnocením, jsem vždy zachovávala podvědomý lehký odstup a počáteční obavy. Nový svět byl jednou z výjimek, kdy jsem příliš neočekávala, a poté jsem byla více než potěšena. Osídlování neznámého území obývaného indiány je linie sama o sobě poněkud nevýrazná. Ovšem Colin Farrell a mě zcela neznámá Q'Orianka Kilcher, který byla dokonale krásnou indiánkou (nedokázala jsem si v této roli vzpomenout na žádnou herečku, která by zde seděla lépe) společně táhnou celý film. Svým příběhem, obdařeným krásou, něhou a láskou, utlačují možné viditelné i skryté nedostatky tohoto výpravného příběhu. Dalším okouzlujícím prvkem jsou myšlenky a slova pronášená Smithem a Pocahontas, jež splývají v působivý poetický zážitek. Jako poměrně závěrečnou postavou se objevil Christian Bale, v jehož každém úsměvu budu stále vidět ten zlomyslný a šílený úsměv Patricka Batemana. Jeho postavu jsem si příliš neoblíbila z důsledku mého skromného přání, aby Pocahontas skončila v objetí kapitána Johna Smithe, a jejich láska tak mohla být naplněna (jak patetické, ale v tomto případě zkrátka nemohu jinak). Nakonec došlo i na mé ronění slz. Příběh lásky na dvou zcela odlišných březích. "Láska. Máme ji popřít, když nás navštíví? Máme odmítnout dar, který dostáváme? Nic jiného neexistuje.", "Myslel jsem, že je to jenom sen. Tehdy spolu v těch lesích. Ale jenom to jediné byla pravda." (29.12.2009)

Syrová romance z nového světa, jenž oplývá revolučním či pro někoho jenom přihlouplým a chaotickým střihem a které vévodí nejen neskutečně poetická režie ale i Q'Orianka Kilcher v roli Pocahontas. Jedná se o nádherný film, který má bohužel až přemíru chybek. Nejpůsobivější je snad postava Colina Farrela, jenž stojí na pokraji dvou světů. Poslední Samuraj a nová verze Tristana a Izoldy (jenž jsou tomuto filmu celkem podobné) mohou jenom blednout závistí, jelikož jim chybělo kouzlo jménem: "Terence Malick" (11.09.2006)