Casablanca

Scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Howard Koch .. Uff, další, dá se říct filmová povinnost je za mnou.. Casablanca – ve své době centrum utečenců z válečné Evropy, čekajících na možnost dostat se do svobodné Ameriky. Jen je tu trochu moc horko, dusno a intriky s korupcí na každém rohu... Také to dlouho na romantický film nevypadá. Spíše výborné drama, místy lehce komediální, jindy zase smutnější a celkově dost sentimentální. A asi po půl hodině se ti dva zase osudově setkají. Dál už je to navíc pěkně pocukrované: „Líbej mě jako by to bylo naposled.“ Ach jo, další zajímavý film, kterému zdá se mi romantika a milostný trojúhelník spíše ubírá, ale jak nás dějiny filmu už mnohokrát přesvědčily, bez ní by se spousta filmů prostě neobešla. Zní to zde možná divně, když je tohle „prý“ nejlepší (romantický) film všech dob Hm, to těžko! Prostě se mi jen více líbila ta neslazená část, ale bude to zejména tím, že tíhnu k válečné tématice a hlavně druhé světové válce, jejíž atmosféra zde byla zachycená velmi dobře. 75%. (28.05.2005)

Takto vyzerá pravá legenda. Film, z ktorého sa stali kultové dokonca aj hlášky, čo v ňom nikdy nezazneli („Zahraj to zvovu, Sam"). Príbeh bývalých milencov, ktorí sa stretli na opačnom konci sveta, patrí už dávno medzi povinné položky filmového vzdelania. Humphrey Bogart a Ingrid Bergman v jednej z najslávnejších romancí všetkých čias, na ktoré nadväzujú a citujú z nej diela ešte aj v dnešnej dobe. Rozporuplné reakcie odvial čas a ostala tu len nesmrteľná romantická dráma, ktorú aj keď divák úplne nedocení, musí je rešpektovať. Osem nominácií, z toho tri premenené (film, réžia, adaptovaný scenár). (16.06.2003)

As time goes by... Ta nejkrásnější osudová žena a ten nejcharizmatičtější cynik na sebe narazili jednou a došlo k událostem, které změnily jak svět kolem nich, tak svět v jejich nitrech. A když se ukázalo, jak dokáže být celá zem osudově malá, nebyly následky o nic méně závažné. Chci zažít svou vlastní Casablancu a chci se stát součástí přesně takové nadčasové dvojice. I když nikdy nebudu Bogart a nikdy nebudu moci prokázat odvahu a lidskost tak zásadně. Takže si nadávejte na klišé jak je libo. Všechna totiž mají svůj počátek a ten je právě tady. V Casablance, kam utíkají za druhé světové války uprchlíci ze všech koutů světa... (03.06.2005)

Casablanca je z toho čo som videl asi najneoprávnenejšie adorovaný film z kategórie povinnej filmovej klasiky. Príbeh tohto filmu je neuveriteľne stupídny, plný tých najhorších klišé a plochých postáv, ktoré zachraňujú len výborné výkony a charizma Bogarta s Bergmanovou. Samotná postava Viktora Laszla je napísaná neuveriteľne naivne – človek jeho významu by za vojny neskončil v koncentráku ale už na vyšetrovačke gestapa. Preto je tiež pre mňa nepochopiteľné ako hladko sa pohybuje po Casablanke plnej gestapáckych agentov a ochotných provichystických francúzskych jednotiek. Táto skutočnosť robí pre mňa neromantickú líniu filmu púhou potrebou americkej kinematografie vyrábať hrdinov akokoľvek naivných. Pokiaľ sa totiž mám o postavu báť a film sa snaží vytvoriť „reálny“ obraz hrdinu protifašistického boja a jeho doby, mal by to robiť dôsledne. Nuž a potom tu máme onu preslávenú líniu romantickú. Líniu, ktorej som pri všetkej úcte k hereckému umeniu oboch velikánov strieborného plátna neveril ani minútu. Trieskanie päsťou do stola, jedna pieseň a pár pohľadov pre mňa osudovú love story nerobí – pritom keby sme si stopli koľko scén majú hrdličky čisto spolu, vydalo by to možno na štvrťhodinku. Takto oklieštené zobrazenie romantickej lásky potom (aspoň čo sa mňa týka) nefunguje. Korunou všetkého je záver, ktorý u mňa kandiduje na jedno z najhorších zakončení vôbec, iný záver by ale asi Hollywood neprežil. Z úcty ku klasike, za Bogarta a Bergmanovú a jedinú scénu s nábojom (spev Nemcov vs. Marseillesa) 6/10 (12.03.2007)

Myslite si o mne, čo chcete a nebudem sa nikomu ospravedlňovať za svoj názor, ale pri tomto filme som sa nudila a bolo mi až zle z tých litrov cukru, čo mi tiekol z televízora. Och, bože, toľko prvoplánového sentimentu a dojenia emócií! A to som si Casablancu pozrela hlavne preto, aby som pokračovala vo vzdelávaní zo starších filmov a zistila "čože to tí Američania na tom svojom najmilovanejšom filme majú?". Už viem, čo na ňom majú, ale ja to nemám. Biedne herecké výkony, lacné kulisy, patetický večný príbeh, okorenený snáď len ne-happy-endom... A vôbec to nemá nič spoločné s rokom výroby. Sú staré filmy, ktoré Casablancu strčia do vrecka. (25.02.2005)