Synecdoche, New York

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10 (17.03.2009)

Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť... (15.08.2009)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)