Reklama

Reklama

Zvětšenina

  • Velká Británie Blow-Up (více)
Trailer

Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“ (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (461)

Rob Roy 

všechny recenze uživatele

Zvětšenina ani chvilku nenudí, má zvláštní atmosféru, je velmi nedramatická ( až na pár momentů ) a... tajemná. Ale jako o celku bych nedokázal říci, o čem to je. Plky o objektivním hledání reality jsem taky četl a určitá část filmu o tom asi bude, ale že by to prostupovalo celým filmem, to se říci nedá. Hmm, hmm opravdu zvláštní film. Zatím za tři, ale rozhodně to časem vyhledám znova... ()

Radyo 

všechny recenze uživatele

Tenhle film je svým způsobem nepochopitelný a neuchopitelný jako celek, ale jeho jednotlivé části jsou samy o sobě velmi precizní. Hlavně Limou zmiňovaný průzkum zvětšené fotografie stojí za vyzdvihnutí, ale těch pozoruhodných momentů je tam více. David Hemmings je vynikající, herečky okolo něj oplývají vnadami, ale jak říkám jako celek se ten děj jen těžko chápe. ()

Reklama

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. ()

Artran 

všechny recenze uživatele

Často mne škádlili, že u roubení studní / klekám si ke světlu špatně a nevidím nikdy / hlouběji do studně nežli tam, kde mi voda, / vrací na lesklé hladině obraz mé tváře, / obraz mne samého [...] / Jednou, když jsem tak zase opíral o studni bradu, / zdálo se mi, že za tím obrazem poznávám něco, / že tím obrazem prosvítá cosi bílého, nezřetelného, / až tam ve větší hloubce - pak jsem to zase ztratil. / Voda přispěchala pokárat průhlednou vodu. / Z kapradí dopadla kapka a zčeřila rychle / vlnkou to bělavé u dna, ať cokoli už jsem viděl, / zkalila, vymazala to. Co bylo to bílé tam na dně? / pravda? Oblázek jenom? [...] (Robert Frost: Aspoň jednou něco) ()

Vitex 

všechny recenze uživatele

Hodně jsem se těšil na tento film, poté co jsem si přecetl mnohé oslavné recenze... ale musím říct, že jsem se opravdu nudil... Antonianiho si vážím, ale na Blow up mě fakt nic obzvlᚍ nezaujalo... 1. 3. 2007 : Je to jako nějaký řečník, který chce rozvézt debatu o zajímavém a hlubokém tématu, ale který si usmyslel, že to vyjádří pantomimou, takže mu nikdo nerozuní, i když by všichni hrozně moc chtěli (a tím vůbec nechci říct, že by filmy měly být postavené na dialozích). A nebo jinak : Jsou vinaři, kteří vám nalejí a nechají vás hádat, co je to za odrůdu, ročník, trať - a strašně je to baví. A pak jsou vinaři, kteří vám nalejí, vysvětlí všechno okolo a poslechnou si, jak vám chutná. Zvyšuju ze dvou na tři, ale ani nevím proč - snad z úcty ke starému klasikovi. ()

Galerie (112)

Zajímavosti (27)

  • V roce 2012 se film umístil na 144. místě v anketě kritiků Sight & Sound o nejlepší světové filmy. (classic)

Související novinky

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)

Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni

Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni

02.08.2007

Před několika dny média informovala o úmrtí obou filmových velikánů. Oba byli nepřehlédnutelnými persónami světového filmu a jejich stopa, kterou zanechali dalším generacím, je až příliš hluboká,… (více)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno