Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil
Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara
Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem
Zvětšenina). Se spoluscenáristou
Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (
Dobrodružství,
Noc,
Zatmění,
Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím.
Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Na DVD
od:
Sašenka165
Strašlivě působivý film, který mě hrozně zaskočil svým obsahem a uměleckou stránkou. Rozhodně bych čekala něco jiného. Vyrobený je dokonale a precizně. David Hemmings byl v roli mladého fotografa naprosto úžasný. Celou dobu jsem byla napjatá a čekala, jak to dopadne. Teď bych se na Zvětšeninu ráda podívala znovu... Neříkám, že jsem všechno pochopila, ale rozhodně si budu už pořád pomatovat tu zvláštní atmosféru.(17.1.2008)
Pluhy
Unikátní pocit, který ve mě hloubal ještě dlouho potom co doběhli závěrečné titulky Zvětšeniny, asi zažil nejeden z nás. Celou dobu jsem se cítil jako kdybych snil nebo se procházel po galerii. Dokonalá ukázka tehdejšího umění. Filmu snad nemám co vytknout, protože jsou snad všechna slova příliš slabá na popis. Perfektní skladba od skupiny Yardbirds a sexy scéna s modelkou jsou pomilováníhodný záležitosti.(4.10.2007)
Vojtino
„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968)(26.2.2017)
Oskar
Dejme tomu, že skupinka lidí bude pozorovat mraky, plující po obloze. Jednomu mohou připomínat angorského králíka, druhému kouřící šálek kávy, třetímu jedoucí lokomotivu, dalšímu třeba noční košili, vlající na prádelní šňůře. Nelze říct, kdo z nich má "pravdu" - tu mají všichni, protože jsou to jen jejich osobní asociace. S filmem Zvětšenina je to stejné, řekl bych. Samotná zápletka je prostá a srozumitelná: módní fotograf pořídí snímky ranního parku s mileneckou dvojicí a zdá se, že bezděky zaznamenal vraždu. Nebo taky ne - a v tom je ten háček. Kdyby za ním nepřišla žena z fotografií a nedomáhala se negativu, nepřemýšlel by, co ji k tomu vede, nezkoumal snímek, nepořizoval jeho zvětšeniny a neviděl v nich to, co vidí na základě subjektivních myšlenkových konstrukcí. Stejně nejistý je divák, po němž se chce právě ta aktivní spolupráce, vytvoření vlastního dojmu bez potvrzení či vyvrácení jeho správnosti. Těžko najít jeden "správný", objektivní klíč k filmu, který vychází z toho, že žádná objektivita neexistuje. Někteří lidé myšlenku Zvětšeniny vztahují jen na kinematografii (skutečnost nelze zachytit na film), jiní v ní vidí podobenství o společnosti, která je tak omámená iluzemi, že si neví rady s realitou, komunističtí recenzenti byli zase skálopevně přesvědčeni, že film účtuje s povrchností kapitalismu. ;) Nenechte se ovlivnit řečičkami filmových teoretiků, protože u Zvěšeniny nejde o to "pochopit, či nepochopit", ale přistoupit nebo nepřistoupit na tu zvláštní hru s asociacemi. A když vás ta hra nebud bavit, rozhodně to neznamená, že nemáte mozek, jak to klasifikuje kolega Pohrobek. Taková arogance není důstojná filmového fanouška. 80%(17.9.2007)
Mi Nü-Chai
odpad!Nenalezla jsem tady až na závěrečné titulky jedinou pozitivní věc a to i přes minimálně alespoň zajímavé téma. Naneštěstí jej totiž pan režisér zabalil do olezlého obalu nudy a odporu. Problém byl už hlavní hrdina, připomínal mi obřezaný penis a jakýmsi zázrakem skloubil dohromady styl chůze přístavní děvky a pasáka z centra. Ostatní objekty před kamerou (a hrdinovým aparátem) na tom nejsou lépe. Nesympatie i vyloženě fyzický odpor, který ve mně vyvolával pan fotograf, bych přežila bez větší úhony, leč to by se přede mnou muselo odehrávat něco poutavého. Většinu filmu jsem strávila v jakémsi polokomatozním stavu a rozmlžovalo se mi vidění. Snad jen dvě špatné scény - "začínající modelky" v barevných punčocháčích a koncert v závěru - a ještě horší hudbu (nesnáším hippiesáckou muziku) jsem nezaregistrovala nic, co by mne defintivně vytrhlo z náruče Morfeovy a přinutilo aspoň zaostřit na obrazovku.(13.9.2007)