Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (465)
Zvláštní, ale zajímavý film, který mě od scény v parku velmi chytil. Tajemná žena, fanatické prošetřování fotografií, postupně stále více paranoidní hlavní hrdina….jenom to vyústění mě docela zklamalo, tedy nic proti mimům, myslím tím tu hlavní myšlenku (copak si ty fotografie z ateliéru strhal sám?). Kvůli závěru hodnotím slabšími 4*, jinak převládající spokojenost. ()
(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. ()
Umělecký film, který velice mírnými a uměřenými prostředky vypráví v prvním plánu drama, které člověku nedá vydechnout. V dalších vrstvách se pak originálně zamýšlí nad tím, jak je život pomíjivý, nevyzpytatelný a nepředvídatelný, ale nejen do budoucnosti, ale i do zdánlivě jasné a přehledné minulosti. V symbolické rovině tento pocit a náladu nastoluje už v úvodu chaotickým průvodem těžko identifikovatelných maškar a stejně tak v závěru slavnou scénou fiktivního tenisu bez míčku. Stalo se to? Stalo se to tak, jak si to člověk pamatuje? Pamatují si všichni totéž? Stejně vrazi jako oběti? Stejně svědci, stejně zainteresovaní jako lhostejní nebo zfetovaní? Volné tempo, zdání hříčky a nepřestajné napětí - to všechno tažené přes úsporně hrajícího skvělého herce. ()
Často mne škádlili, že u roubení studní / klekám si ke světlu špatně a nevidím nikdy / hlouběji do studně nežli tam, kde mi voda, / vrací na lesklé hladině obraz mé tváře, / obraz mne samého [...] / Jednou, když jsem tak zase opíral o studni bradu, / zdálo se mi, že za tím obrazem poznávám něco, / že tím obrazem prosvítá cosi bílého, nezřetelného, / až tam ve větší hloubce - pak jsem to zase ztratil. / Voda přispěchala pokárat průhlednou vodu. / Z kapradí dopadla kapka a zčeřila rychle / vlnkou to bělavé u dna, ať cokoli už jsem viděl, / zkalila, vymazala to. Co bylo to bílé tam na dně? / pravda? Oblázek jenom? [...] (Robert Frost: Aspoň jednou něco) ()
Zvětšenina je tak trochu moje noční můra. Hodně přátel se shodlo na tom, že jde o jedinečný snímek. Nástih děje jsem znala A jako milovnice detektivek jsem čekala hlavní akci v prvních deseti minutách fiilmu. Ale z mého pohledu se nic úžasného nedělo. Jeden mladý, cynický, arogantní, sebevědomý a bezohledný mladík fotí v ateliéru. Představuje přesně tu skupinu lidí, kterým se v reálném životě s chutí vyhnu. Není divu, že jsem poprvé neměla tu trpělivost a vypnula televizi po 20 minutách. Podruhé jsem vydržela o něco déle, jen s tím rozdílem, že jsem usnula! Až napotřetí jsem se obrnila trpělivostí a dívala se v klidu ve dne. Snímku nelze upřít vizuální promyšlenost, ta je dotažena k dokonalosti. Výpověď doby, včetně hudby a kostýmů rovněž bez chyby. Hlubší vykreslení postav pokulhává, v zorném poli je pouze hlavní nehrdina, který rozhodně nebudí sympatie (alespoň u mě ne). Zajímavá je postava ženy, která se dožaduje snímků. Je také roztěkaná, sobecká ale i záhadná, skrývající tajemství. Jak rychle se objeví, tak rychle mizí. Po anglicku, dalo by se říct! Zůstává vykořeněný mladý muž bez rodinného zázemí, zmatený sám v sobě, který je vzrušený nalezenou vraždou, ale zjevně neví, co si v dané situaci počít.. Zmatkuje. Do parku se vypraví bez fotoaparátu!! Navštíví svou partnerku, která spí s jiným ...Vyhledá tařkapřítele, který je však v rauši. Obraz beznaděje a zmaru. Během filmu nedojde k žádnému posunu, vývoji, sebeobjevení, na konci stojí fotograf s prázdným pohledem ve tváři. Pro mne sice dobře natočeno, však bez osobního posleství. Nesilnější dojmem tak zůstává pantomina v závěru filmu. (úprava komentáře 8.1.2018) ()
Galerie (112)
Zajímavosti (27)
- MGM nezískala pro film souhlas podle produkčního kodexu MPAA ve Spojených státech. Film byl odsouzen Národní legií slušnosti (National Legion of Decency). Pád kodexu a jeho revizi předznamenalo, že MGM film uvedla prostřednictvím dceřiné distribuční společnosti Premier Productions a snímek byl široce promítán v severoamerických kinech. (classic)
- Úvodní mimy byly natočeny na náměstí budovy The Economist na St. James's Street v Londýně, projektu Alison a Petera Smithsonových, který byl postaven v letech 1959–1964. (classic)
- Fotograf John Cowan pronajal Antonionimu svůj ateliér na Princes Place 39, kde se natáčela většina interiérů i exteriérů, a ve filmu se objevují i Cowanovy vlastní fotografické nástěnné malby. Mezi další lokace patřila Heddon Street, kde se měl fotografovat obal alba Davida Bowieho „Ziggy Stardust“, a Cheyne Walk v Chelsea. (classic)
Reklama