Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil
Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara
Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem
Zvětšenina). Se spoluscenáristou
Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (
Dobrodružství,
Noc,
Zatmění,
Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím.
Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Na DVD
od:
Morien
(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci.(4.7.2015)
genetique
Prvá polovica je takmer úplne bez pointy. Divák stále čaká, kedy sa niečo stane, čo sa ako vyhrotí, no komplexného vysvetlenia sa aj tak nedočká. A to som myslel, že podobné monotónne dielka ma nikdy neuchvátia. Trošku mi vadila pretiahnutosť niektorých scén, no celkovo film pôsobí zároveň upokojujúco ale zároveň príjemne napäto s nádychom kriminálky. 75%.(7.3.2007)
Webb
[7/10] (Bridge) (Metrocolor /// Produkce: Carlo Ponti, Pierre Rouve /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond podle povídky Julia Cortázara /// Kamera: Carlo Di Palma /// Hudba: Herbie Hancock /// Nominace na Oscara: Michelangelo Antonioni (režie), Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond (scénář) /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE](28.6.2009)
igi B.
...Nakonec je to (zase) všechno jen hra... že . . . O Zvětšenině bylo za všechna ta léta od jejího natočení různými filmozpytci i všelijakými těmi mudrlanty řečeno snad vše a ještě víc, co snad ani není pravda (stačí si přečíst třeba jen plácy zde v ::obsah/info::), takže asi nemá cenu nosit další dříví do lesa. A tak je dle mého spíš jen škoda, že tenhle film za víc jak čtyřicet let přece jen malinko zestárnul - a taky má své (pozor dámy a páni adoranti z kavárenských kruhů ;-) mouchy. Třeba tak, jako stará fotografie, na kterou léta serou mouchy... Každopádně však je dobré si ho tak jednou za deset let znova pustit, už jen pro jeho filmový antonioniovský styl - a taky pro tu dávno minulou, blazeovaně hashmarihuanovou mondénní atmosféru (londýnských) uměleckých kruhů šedesátých let, šustění listí na stromech v parku (sakryš, tam bych se taky fakt chtěl někdy podívat) a skvělou >beatově< jazzující hudbu Herbieho Hancocka - včetně minikoncertíku (jó, takhle se kdysi dělal >culture placement< ;-) mladinkých starých dobrých The Yardbirds... :-D . . . Zvětšenina zkrátka není dokonalá - ale každopádně je nezapomenutelná, dobová filmařina v tom nejpoctivějším smyslu slova. Tak co na tom ještě chcete víc chápat (?) ! . . . Čtyři a půl hvězdičky za film - a aniž bych chtěl nějak zvětšovat těch pár mnou subjektivně vnímaných nedostaků (třeba i trošku v logice děje) - zaokrouhleno bez výčitek dolů. - - - P.S. No a taky nelze opomenout onu roztomilou pársekundovou scénu s tehdy sladk(vn)ou >manekýnkou< (jo, tak se tenkrát u nás těmhle holkám říkalo :-) Verushkou ( http://en.wikipedia.org/wiki/Veruschka ), děvuškou, která si krátce před koncem filmu (ve scéně kde panstvo paří) stylově sjela trip >do Paříže< ... ;o)(27.4.2007)
Gemini
Totální umění, které se - a to není vůbec obvyklé - skvěle poslouchá (šumění větru ještě nikdy neznělo tak...rozmanitě) a ještě lépe se na něj dívá (stromy v parku zmítané větrem bych si byl ochoten promítat každý den, kdy bych je neviděl naživo). Herecké výkony, kterým rozumíte - byť samozřejmě každý po svém. Duch doby a (také její) krása v mnoha podobách, a k tomu filosofie ve formě odbíhajícího filmového pásu. Tento film prostě za sebou zanechává DOJEM tak silný, jako je zde Vanessa Redgrave krásná a tajemná a David Hemmings tak či onak ztracený. 90%(3.1.2010)