Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil
Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara
Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem
Zvětšenina). Se spoluscenáristou
Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (
Dobrodružství,
Noc,
Zatmění,
Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím.
Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Na DVD
od:
Zazie
Od prvního spatření mě tenhle film fascinuje. Přitom tam vlastně o nic nejde - jeden všední den v životě módního fotografa lišící se od jiných jeho dnů pravděpodobně jen tím, že se fotograf náhodou dostane v (ne)správnou dobu na (ne)správné místo. Hrdina vyřizuje věci tak, jak přicházejí, některé navazují na něco, co se odehrálo dříve a s čím divák není seznámen (nedozvíme se třeba, proč chce fotograf koupit starožitnictví na rohu). Zrovna tak některé události přerušují jiné, tak jak třeba někdo zazvoní u dveří (ty dvě pipiny, co se chtěly fotit, zrovna když se zvětšovalo, bych s chutí zakousla). Asi jako každému, komu se film líbil, mi nejvíc běhá mráz při scénách v parku a právě při zmíněném zvětšování. Duch Londýna 60. let možná už trochu vyčpěl a tehdejší móda dnes působí přinejmenším jako z jiné planety, ale jako dobová výpověď o životním stylu dobré. Závěrem si nemůžu odpustit dvě drobné výtky na konto logiky: Jak je možné, že při maximálním zvětšení se fotografie nerozplizne na rozmazané skvrny, naopak se vyloupne detail? Jak je možné, že pokud dojde ráno k vraždě ve veřejném parku, večer je mrtvola ještě stále na místě činu?(13.9.2007)
Bloody13
Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...!(9.5.2011)
movie
Antonioni je pro mě něco jako dnes třeba Widing Refn. Ve svých filmech se snaží spojovat populární a s čímsi hluboce artovým a přinejmenším pro mě to úplně nefunguje a ve výsledku je to spíš nuda anebo art for masses. Kdyby Zvětšeninu natočil třeba Godard, věřím, že by se mnohem víc oddal trýznění diváka s nekonečným studováním několika nazvětšovaných detailů a nesnažil by se pák následně vykoupit venturou na koncert Yardbirds. Čeho si na Zvětšenině cením je to jak geniálně vyobrazila práci modního fotografa v úvodu snímku. Ve své podstatě je Zvětšenina vlástně tím, čím je její hlavní postava fotografa: po večerech fotografuje život v noclehárně, přes den fotí Twiggy a Veruschku do modního časopisu. Jednou nohou v punku a druhou v mtv. // Jinak nemusím asi dvakrát doporučovat, ale pokud chcete vidět pro mě skutečně relevantní filmy, kde nalezení jednoho malého detailu dopomohlo k rozkrytí jednoho velkéh celku, pusťe si De Palmův BLOW OUT a Coppolův ROZHOVOR / THE CONVERSATION.(6.12.2016)
ClintEastwood
Zvětšenina je velice matoucí, žánrově těžko zařaditelná podívaná, která pokládá spoustu otázek, na které musí hledat odpověď sám divák. Mysteriózní příběh o fotografovi, který přestává vnímat realitu a čím dál víc se odcizuje lidem okolo sebe. Duchovní útěchu získává focením momentek, které sbírá kvůli své knize. Jednoho dne však vyfotí cosi, co vypadá jako vražda. Mám rád tyto typy filmů, které jsou lyrické, předností je výborná kamera a obrazové kompozice a divák je vhozen do mlýnku, ze kterého mu jde hlava kolem, přičemž nemůže oči odtrhnout od obrazovky snažíc se sebevíc. Velice zajímavá je scéna v klubu. V době, kdy se ve Velké Británii začal naplno rozjíždět big-beat a získával čím dál více příznivců. Publikum nehybné, jako socha, strmě pozorující rockovou kapelu, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Bouře nadšení propukne až ve chvíli, kdy jeden z hudebníků rozmlátí kytaru a hodí jí do davu. Vše pak podtrhuje závěr na tenisových kurtech s partou mimů, předvádějících utkání s asistencí hlavního hrdiny (fotografa) - to se musí vidět. Výpověď doby, mrazivá výpověď 60. let.(17.3.2012)
Morien
(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci.(4.7.2015)