Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil
Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara
Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem
Zvětšenina). Se spoluscenáristou
Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (
Dobrodružství,
Noc,
Zatmění,
Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím.
Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
NinadeL
Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením.(6.3.2009)
Nathalie
Copak lze něco tak nezachytitelného jako těkavou atmosféru doby, něco tak nepopsatelného jako smysl života, něco tak podivuhodně proměnlivého jako čas obejmout do filmového pásu? Od té doby, co jsem viděla Zvětšeninu, odpověď znám. Ale sama Antonioniho opus magnum slovy obemknout neumím, jakoby vždy jiná část vypadávala- a šla svou vlastní cestou. Někam do parku.(10.9.2007)
Disk
Nejlepší scénou je podle mého názoru zvětšování té osudné fotografie a odhalení vraždy. Ten film klade tolik otázek k zamyšlení. Co se týče toho závěru, tak si myslím, že hlavní hrdina se dosud se stranící společnosti nakonec se do té společnosti dostal (šel hrát tenis). Skvělé použití hudby. Určitě si film pustím znovu (někdy). Musím vychválit atmosféru a všechny tvůrce včetně herců a pana producenta Carla Pontiho. Originální titulky.(13.9.2007)
Mi Nü-Chai
odpad!Nenalezla jsem tady až na závěrečné titulky jedinou pozitivní věc a to i přes minimálně alespoň zajímavé téma. Naneštěstí jej totiž pan režisér zabalil do olezlého obalu nudy a odporu. Problém byl už hlavní hrdina, připomínal mi obřezaný penis a jakýmsi zázrakem skloubil dohromady styl chůze přístavní děvky a pasáka z centra. Ostatní objekty před kamerou (a hrdinovým aparátem) na tom nejsou lépe. Nesympatie i vyloženě fyzický odpor, který ve mně vyvolával pan fotograf, bych přežila bez větší úhony, leč to by se přede mnou muselo odehrávat něco poutavého. Většinu filmu jsem strávila v jakémsi polokomatozním stavu a rozmlžovalo se mi vidění. Snad jen dvě špatné scény - "začínající modelky" v barevných punčocháčích a koncert v závěru - a ještě horší hudbu (nesnáším hippiesáckou muziku) jsem nezaregistrovala nic, co by mne defintivně vytrhlo z náruče Morfeovy a přinutilo aspoň zaostřit na obrazovku.(13.9.2007)
igi B.
...Nakonec je to (zase) všechno jen hra... že . . . O Zvětšenině bylo za všechna ta léta od jejího natočení různými filmozpytci i všelijakými těmi mudrlanty řečeno snad vše a ještě víc, co snad ani není pravda (stačí si přečíst třeba jen plácy zde v ::obsah/info::), takže asi nemá cenu nosit další dříví do lesa. A tak je dle mého spíš jen škoda, že tenhle film za víc jak čtyřicet let přece jen malinko zestárnul - a taky má své (pozor dámy a páni adoranti z kavárenských kruhů ;-) mouchy. Třeba tak, jako stará fotografie, na kterou léta serou mouchy... Každopádně však je dobré si ho tak jednou za deset let znova pustit, už jen pro jeho filmový antonioniovský styl - a taky pro tu dávno minulou, blazeovaně hashmarihuanovou mondénní atmosféru (londýnských) uměleckých kruhů šedesátých let, šustění listí na stromech v parku (sakryš, tam bych se taky fakt chtěl někdy podívat) a skvělou >beatově< jazzující hudbu Herbieho Hancocka - včetně minikoncertíku (jó, takhle se kdysi dělal >culture placement< ;-) mladinkých starých dobrých The Yardbirds... :-D . . . Zvětšenina zkrátka není dokonalá - ale každopádně je nezapomenutelná, dobová filmařina v tom nejpoctivějším smyslu slova. Tak co na tom ještě chcete víc chápat (?) ! . . . Čtyři a půl hvězdičky za film - a aniž bych chtěl nějak zvětšovat těch pár mnou subjektivně vnímaných nedostaků (třeba i trošku v logice děje) - zaokrouhleno bez výčitek dolů. - - - P.S. No a taky nelze opomenout onu roztomilou pársekundovou scénu s tehdy sladk(vn)ou >manekýnkou< (jo, tak se tenkrát u nás těmhle holkám říkalo :-) Verushkou ( http://en.wikipedia.org/wiki/Veruschka ), děvuškou, která si krátce před koncem filmu (ve scéně kde panstvo paří) stylově sjela trip >do Paříže< ... ;o)(27.4.2007)