Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil
Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara
Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem
Zvětšenina). Se spoluscenáristou
Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (
Dobrodružství,
Noc,
Zatmění,
Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím.
Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Na DVD
od:
Pluhy
Unikátní pocit, který ve mě hloubal ještě dlouho potom co doběhli závěrečné titulky Zvětšeniny, asi zažil nejeden z nás. Celou dobu jsem se cítil jako kdybych snil nebo se procházel po galerii. Dokonalá ukázka tehdejšího umění. Filmu snad nemám co vytknout, protože jsou snad všechna slova příliš slabá na popis. Perfektní skladba od skupiny Yardbirds a sexy scéna s modelkou jsou pomilováníhodný záležitosti.(4.10.2007)
Divočák
Velice zvláštní film. První polovina vyloženě nudí, trochu zpestření přináší pouze Hemmingsova zručnost s fotoaparátem. Vše se ale změní v okamžiku, kdy do fotografova bytu vtrhne Vanessa Redgrave a on posléze začne zkoumat kompromitující snímky. V těchhle chvílích film graduje a prostupuje ho obdivuhodné napětí. Ke konci ale kvalita opět klesá a začíná vás znovu trestuhodně nudit. Takže tak za 3*.(10.9.2005)
ORIN
Slavnou Zvětšeninou Antonioni započal své období anglicky mluvených filmů. Na rozdíl od dvou následujících filmů Zabriskie Point a Povolání: Reportér dosáhla Zvětšenina obrovského úspěchu jak u kritiky, tak i u diváků. Antonioni se na jeden ze svých nejslavnějších filmů připravoval velmi pečlivě. Bezmála třičtvrtě roku žil v Londýně, vnímal jeho pulzující uvolněnou atmosféru poloviny 60. let, aby pak během jarních a letních měsíců roku 1966 natočil na jednu stranu vysoce umělecky stylizovaný, zároveň i atmosfericky přesný obraz swingujícího Londýna, ve kterém se slévaly hlavní kulturní proudy moderního světa. V ústředí celého filmu stojí postava fotografa Thomase, do níž Antonioni vložil snad všechny podstatné rysy tehdejší generace. V Thomasovi se zrcadlí skutečná touha po svobodě uprostřed hluboké životní prázdnoty, touha po útěku z rutiny, ze stereotypu. Antonioni Thomase prezentuje jako neustále těkajícího, společenského, přesto velmi osamoceného, energického mladíka, který v neustálém pohybu jako by charakterizoval prchavost, povrchnost a boj proti tradičním hodnotám. [==] SPOILER! Příběh filmu není důležitý, spíše divákovi důmyslně zprostředkovává podobenství o stavu tehdejší mladé generace. Fotograf se jednoho dne vydá do zcela opuštěného londýnského parku, kde při focení narazí na milostný pár. Žena (Jane) se však Thomase zalekne, přičemž nejdříve v parku a později i ve fotografově ateliéru požaduje negativ s inkriminovanými snímky. Thomas ženu uspokojí předáním jiného negativu, přičemž ten pravý nechá vyvolat a zjistí, že se vlastně stal svědkem zločinu, vraždy. Podrobnou analýzou veškerých snímků a zvětšováním jednotlivých částí do sebe pomalu začnou zapadat kousky skládačky. V této slavné bezdialogové sekvenci se Antonionimu a kameramanovi Carlovi Di Palmovi podařilo bez jediného slova postupně budovat napětí, přičemž pohyby kamery v podstatě opisovaly pohyby fotografovy hlavy, což značilo způsob jeho uvažování. Při následném nočním pátrání v parku skutečně nalezne mrtvolu muže, kterého tajemná Jane nechala pravděpodobně zastřelit. Neúspěšně se poté Thomas snaží přesvědčit své přátele o skutečném zločinu, jehož byl nechtěným svědkem. Druhého dne ráno se Thomas opět ocitá v parku, jenomže tělo muže je pryč, stejně jako i v ateliéru všechny jeho zvětšené snímky z parku až na jeden jediný, na němž je jen sotva identifikovatelná skvrna. Závěr filmu je stejně prchavý jako onen zločin, Thomas snad poprvé v životě zmítaný obrovskou nejistotou je svědkem „tenisového zápasu“ dvou ze skupiny mimů. Po chvíli je jedním z nich vyzván, aby mu na kurt hodil zpět imaginární míček. Thomas se oddává této iluzi, aby pak v posledním záběru, velkém celku střihem zmizel ze sytě zeleného trávníku. [==] Antonioni jako jeden z hlavních představitelů evropského moderního uměleckého filmu nenabízí ve Zvětšenině odpovědi, pouze velké množství otázek. Vkládá do filmu mnoho skrytých a těžko interpretovatelných významů, přičemž skrze hlavní postavu Thomase jako by chtěl vypovídat především o osamocení a prázdnotě a nejednoznačném určení životních cílů. Ze všeho výše uvedeného můžeme film vnímat dle naratologické koncepce Davida Bordwella jako ukázkový příklad narace uměleckého filmu. Postavy příběhu jsou jen mlhavě načrtnuty, přicházejí náhle a bez jakéhokoli opodstatnění zase odcházejí. Základní zápletka filmu se objevuje až někdy v polovině filmu, přičemž její „rozuzlení“ je spíše určitou metaforou života. Je to, co právě vidíme realita nebo pouze chvilkový, pomíjivý stav věcí? Stejně tak fotografie – ztrácí zobrazená realita svou „pravdivost“ ihned po stisku spouště fotoaparátu? Právě tyto otázky film vzbuzuje a spolu s Thomasem se na ně divák pokouší, leč marně, nalézt odpověď.(4.3.2012)
NinadeL
Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením.(6.3.2009)
Radyo
Tenhle film je svým způsobem nepochopitelný a neuchopitelný jako celek, ale jeho jednotlivé části jsou samy o sobě velmi precizní. Hlavně Limou zmiňovaný průzkum zvětšené fotografie stojí za vyzdvihnutí, ale těch pozoruhodných momentů je tam více. David Hemmings je vynikající, herečky okolo něj oplývají vnadami, ale jak říkám jako celek se ten děj jen těžko chápe.(15.10.2003)