Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie.Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil
Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara
Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem
Zvětšenina). Se spoluscenáristou
Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (
Dobrodružství,
Noc,
Zatmění,
Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím.
Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Na DVD
od:
Fr
Tak nevím, jestli víc nemám v lásce staré filmy nebo Art filmy. Zvětšenina nicméně splňuje obě varianty. Pro mne, obyčejného člověka, se zde totiž až do scény v parku nedělo nic převratného. Sledovat bezstarostný, veselý, nezávazný životní styl tehdejší mládeže mi mnoho zábavné nepřipadalo. To vše v podání módního fotografa, který je za vodou. Jedno však nemůžu popřít: odhalováním tajemství fotografie a ,,tichem“ při závěrečné scéně jsem byl – nevím proč – fascinován! Vím proč, jsou totiž moc dobré, než abych si jich nevšiml! Přesto jde JEDNO Z NEJLEPŠÍCH DĚL KINEMATOGRAFIE mimo mne. Nepokrytě přiznávám ,,já tomu umění nerozumím…..“(10.2.2008)
Vojtino
„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968)(26.2.2017)
Marigold
Naprosto úchvatná "těkavá" filmařina. Nedokážu napsat o čem to je, nedokážu dostatečně zformulovat myšlenkové podhoubí filmu, ale mám pocit, že je to natolik plastická výpověď o době vzniku, natolik plastický portrét únavy vším, ženskými, uměním, ba i smrtí, že tady jsou slova zbytečná. Art film se vším všudy. Unikátní snímek.(28.1.2004)
Pluhy
Unikátní pocit, který ve mě hloubal ještě dlouho potom co doběhli závěrečné titulky Zvětšeniny, asi zažil nejeden z nás. Celou dobu jsem se cítil jako kdybych snil nebo se procházel po galerii. Dokonalá ukázka tehdejšího umění. Filmu snad nemám co vytknout, protože jsou snad všechna slova příliš slabá na popis. Perfektní skladba od skupiny Yardbirds a sexy scéna s modelkou jsou pomilováníhodný záležitosti.(4.10.2007)
Zazie
Od prvního spatření mě tenhle film fascinuje. Přitom tam vlastně o nic nejde - jeden všední den v životě módního fotografa lišící se od jiných jeho dnů pravděpodobně jen tím, že se fotograf náhodou dostane v (ne)správnou dobu na (ne)správné místo. Hrdina vyřizuje věci tak, jak přicházejí, některé navazují na něco, co se odehrálo dříve a s čím divák není seznámen (nedozvíme se třeba, proč chce fotograf koupit starožitnictví na rohu). Zrovna tak některé události přerušují jiné, tak jak třeba někdo zazvoní u dveří (ty dvě pipiny, co se chtěly fotit, zrovna když se zvětšovalo, bych s chutí zakousla). Asi jako každému, komu se film líbil, mi nejvíc běhá mráz při scénách v parku a právě při zmíněném zvětšování. Duch Londýna 60. let možná už trochu vyčpěl a tehdejší móda dnes působí přinejmenším jako z jiné planety, ale jako dobová výpověď o životním stylu dobré. Závěrem si nemůžu odpustit dvě drobné výtky na konto logiky: Jak je možné, že při maximálním zvětšení se fotografie nerozplizne na rozmazané skvrny, naopak se vyloupne detail? Jak je možné, že pokud dojde ráno k vraždě ve veřejném parku, večer je mrtvola ještě stále na místě činu?(13.9.2007)