Majestic

Jak už tady padlo vícekrát, Jim Carrey je pašák a v roli, psané jakoby pro Jimmyho Stewarta, dělá jemu i všem těm správným, soucitným americkým hrdinům Franka Capry čest. Majestic je film provoněný nostalgií, pokorou a ještě čímsi přesně nespecifikovatelným, jakýmsi sociálním magnetismem, projevujícím se jak stmelováním obyvatel městečka, Američanů jako národa, nás diváků s příběhem Petera Appletona a - bude to znít pateticky - nás lidí jako takových. Humanismus, po masarykovsky člověčenství. Úžasná událost na poli kinematografie, která probublala v kinech bez většího zájmu. Což je i od některých fanoušků Darabontových prvních dvou filmů trochu nevděčné. Franku, jen tak dál. Let´s boogie! 90% (05.11.2007)

Soudní drama o hledání identity a sebe sama na pozadí politického, protikomunistického, napětí Ameriky 50. let. Takhle to zní strašně, ale ve skutečnosti je to asi nejdobráčtější film vůbec. Všichni se tam stále usmívaj, poplácavaj se po zádech a hraje k tomu příjemná hudba. Za začátku si říkáte what the fuck? Kde je pointa? Žádná není, prostě vás to buď začne bavit, nebo to vypnete. Já to nevypnul. (24.03.2012)

Neviděl jsem žádný film od Franka Capry a Amerika padesátých let určitě není místo, kde bych chtěl žít. Takže možná jen Majestic ne tak úplně doceňuji. Každopádně, k tomu, co si dovolím hodnotit i já: Herci skvělí, obzvláště Landau, pak Carrey. Režie velmi dobře zvládnutá, Frank Darabont prostě umí. Hudba vhodně dotváří atmosféru a "feeling". Jen ten příběh.... Více jak první polovina se mi docela líbila jako poměrně zajímavá variace na "druhou šanci". Bylo to milé, místy vtipné... zkrátka pohlazení na duši. ________________ následuje spoiler ___________________________ Ale bylo jasné, že jednou se Pete/Luke rozpomene a že bude objeven. A pak pro mě přichází dva kameny úrazu: neuvěřitelně patetická řeč v soudní síni, kdy se Pete hrdinně vzepře obžalobě a soudu, zachová se přesně tak, jak předtím sám kritizoval, a... vyhraje, a pak sentimentální scéna, kdy se vrací zpět do městečka. (01.01.2005)

Už jsem měl za sebou Shawshank i Zelenou Míli, tak jsem si říkal, jestli je vůbec možné, aby Frank natočil další filmovou bombu. A odpověď je asi taková. O bombu se nejedná, ale rozhodně si u mě pověst nepokazil. Majestic je nádherný dobový a stylový snímek, který pomalu plyne od začátku až do konce a postupně rozvíjí příběh jednoho scénáristy, který ztratí paměť a nechtěně se dostane do městečka, kde se stane brzo hvězdou, protože si ho tamní lidé pro jeho vzhled spletou s jistým Lukem, který byl prohlášen během války za mrtvého. Bohužel se ve filmu rozvine dějová linie týkající se FBI a komunistické propagandy, která mně pokazila dojem z jinak krásného snímku. Je mi jasné, že to chtěl Frank okořenit nějakou zápletkou a vložit do filmu americký patriotismus, ale já nesnáším komouše a nesnáším nespravedlnost a tady je té nespravedlnosti na mě příliš. Naštěstí to zachraňuje vyšperkovaný konec v soudní síni a vřelé přivítání v městečku, ale přesto to stálo tenhle film jednu moji hvězdičku. Každopádně Frank opět dokázal dvě věci a to výbornou práci s herci a neskutečný cit pro kameru a hudbu. Tam se s ním může málokterý režisér rovnat. Pokud tedy máte asi 2 a půl hodinky čas a máte náladu se podívat do 50. let v USA, tak si pusťte Majestic. 8/10 (21.06.2010)

„Dúfam, že po mne opravia aspoň pravopis.“ Po tridsiatich šiestich minútach, dávno po tom, čo James Whitmore pozval Jima Carreyho na praženicu a kúsok po tom, čo ho Martin Landau v rozšklbanom svetri previedol cintorínom, a kúsok predtým, ako Laurie Holdenová na majáku dostala záchvat čkania a dlho predtým, ako Jim Carrey vo vlaku rozbalil darček, som pochopil, že hoci MAJESTIC sám osebe dokonalý nie je, odpovedal v ňom Darabont na otázku, prečo mám rád filmy. (06.09.2008)