Režie:
Pavel KohoutKamera:
Josef IllíkHudba:
Ladislav SimonHrají:
Marie Drahokoupilová, Michael Junášek, Radoslav Brzobohatý, Iva Janžurová, Lubor Tokoš, František Němec, Ladislav Křiváček, Josef Illík, Jan Oliva (více)Obsahy(1)
Absolventka pedagogického institutu se chce za každou cenu provdat, aby získala trvalé pražské bydliště. Její náhodný partner přistoupí na podmínku brzkého rozvodu... (oficiální text distributora)
Recenze (31)
Svatba s podmínkou v mnoha ohledech nezapře východisko v české nové vlně 60. let. Černobílá kamera, sázka na přirozené dialogy bez romantizujících momentů, psychologická drobnokresba hrdinů, zkrátka slušný film své doby. Je zajímavé, že pohledná Drahokoupilová byla režiséry systematicky obsazována do rolí potvor. I když to nebylo na prvním místě, film zároveň hodně vypovídá o atmosféře své éry, kdy bylo nutné fingovat sňatek, aby člověk mohl žít ve městě, které si zvolil. Byrokracie a neexistující trh s byty spolu s příkazovým systémem dělaly holt své. Celkový dojem: 60 %. ()
Nemyslím si, že by Vlasta byla vypočítavá nebo měla špatnou povahu. Příběh ukazuje mnoho podob lásky od zklamání ve vztahu (poznáním, že Mirek není oním partnerem, který podrží a jde až do důsledků) až po jednoduchou oddanou lásku-vzplanutí Vlastíka, který tu odvahu má. Jenže to přesto nestačí. Moje pochopení i sympatie patří všem zúčastněným. Kvalitní autorský i režijní kousek Pavla Kohouta s pěknou dobovou atmosférou. ()
Není co připomínkovat. Je to pěkně napsané a pěkně zrežírované, nesladké, o to pravdivější. Za to, proč nedávám pátou hvězdičku, může příšerná hudba. ()
Jednoduchý, ale přitom velmi dobrý scénář, poctivá šedesátková atmosféra, experiment s neherci, enervující hudba a úhledná kamera. Tohle jsou atributy Kohoutova filmu. Nemám nic proti lesu, jen mne poněkud znervózňuje, když stromy opustí svá místa a poskytnou veškeré své síly filmovému umění. Kohout si dal záležet a vybral ty nejhorší mezi špatnými herci i neherci. Zkrátka jedno dřevo vedle druhého. Nejhorší je potichu mluvící a úkosem se dívající Junášek. Škoda, že si Kohout od někoho zkušeného nenechal poradit s castingem. ()
Vdavekchtivých žen není mnoho. ale to jsem zjistil až později, neb jeen čas jsem se pohyboval taky mezi takovými, jiných jsem si moc nevšímal, co naopak se chtěly moc vdát. Ty co moc nechtěly, moc tomu hledání partnera ze svých potřeb nedaly, tak proto nic neudělaly, a nedělají i nadále. Ale dost je takových, co si taky laply jednoho chlapa a už ho nepustily - slovy jedné z nich - ještě hledat dalšího? Doktor mi stačí, a já už si ho omotám kolem prstíku. Tenhle film se moc často nevysílá. Asi i proto, že jsou společensky závažnější témata. Třeba jak udržet divačky při sledovanosti některých seriálů, aby nechodily na jiný program, a tohle slyšet nechtějí. Tedy, že jsou neprovdatelné! ()
I kdyby stál film jen na modernistické jazzem ovlivněné hudbě Ladislava Simona (nehledě na kameru Josefa Illíka) v podání Sonatori di Praga s dominujícím bassklarinetem, která dává filmu jakousi mezihru mezi noirem a poetikou všedního dne, tak jsem nadšen. ()
Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni. ()
Herecky krásny a čistý film s nutne deziluzívnou pointou a životným ponaučením pre oboch hlavných aktérov. Cesty srdca sú nevyspytateľné, tradičný model A chce B, B chce ale C, resp. vlastne ani nevie čo a koho chce tu funguje dokonale. Je možné, že niekto zo seba dostane po nepríjemnom ponížení a v logicky nazbieranej horkosti vetu: "A kdybys někdy něco potřebovala, třeba zapískat na prsty, tak přijď, jo ?!" ÁNO, JE! ()
Zajímavý námět a příběh, kvalitní film, ale hlavní "herec" dost příšerný, obsadit tohoto člověka do hlavní role bylo pošetilé. ()
Tak tenhle film jsem původně chtěl vidět jen kvůli krásným očím Marie Drahokoupilové. Moc jsem však nevěřil Pavlu Kohoutovi (kterému talent neupírám, jen mi připadá, že toužil a touží vždy jet na té správné vlně, takže , jak se mi zdá, i v disentu se ocitl mimo jiné proto, že jel zrovna na té správné reformní vlně a rodná strana mu náhle uhnula). Nakonec to bylo ale vcelku příjemné překvapení. Civilně zahraný film. Jinak téměř instituciolizovaný filmový sympaťák Brzobohatý zde hraje playboye (byť v dobové skromné verzi), M. D. děvče, která se zachová jako mrcha z nezbytí, aby se vyhnula feudálnímu systému umístěnek, a (mně neznámý) M. Junášek jako zamilovaný a chápavý klaďas (až trochu nerealisticky chápavý a dušínovský, a herecky nejslabší z hlavní trojice). Ale lehce vyměnit zápletku - namísto domorodky s umístěnkou dát cizinku s touhou po povolení k pobytu – a bylo by to aktuální i dnes. ()
„Manželství je pod zvláštní ochranou státu,“ říká soudruh oddávající, a to úplně stačí. Kohout je povznesen nad to, aby všeobecnou mravní devastaci způsobenou (převážně) bolševikem kritizoval. Ideologická subverze je to už tím, že nelže. --- Kohout patří ke generaci, která se napřed hlasitě mýlila, potom hlasitě procitla, a potom musela dlouho hlasitě mlčet. V tomto případě se Kohout moudře vyhnul omylům tím, že postavy nechal jednat zcela civilně, realisticky, nic nepodtrhl, nic nenapsal tučně, nic nekomentoval. Co zobrazil, platí jako svědectví. --- A tak záleží na divákovi, zdali ve filmu najde opatrnou satiru, partnerskou komedii, anebo diskrétní výpověď o tom, jak se stát zmocňuje soukromí svých poddaných. Hořká romance? Ach ne, myslím, že ne. Snad jen jako uklidňující svodka pro politbyro - a mate to i dnes, zdá se. --- Myslím, že filmu neprospívá pomalé tempo. Prostředí pražské intelektuálské bohémy 60. let mohlo být zachyceno ostřeji. Na můj současný vkus to nemuselo být až tak důsledně civilní. ()
Dokonale vykreslená atmosféra šedesátých let, výborná drásavě nervní hudba, neokoukaná a dobře hrající ústřední dvojice Marie Drahokoupilová a Michael Junášek, milostný příběh se širokým přesahem až do současnosti... Tyhle nesporné klady bohatě stačí k tomu, abych film zhltla jako malinu. (85%) ()
No tedy drama..Jinak herecké výkony děs- Drahokoupilová nejhorší jakou sem jí kdy viděl..A Junáška tedy neznám ale nepřesvědčil... ()
Takový příběh vycucaný z prstu. Celé mi to připadlo jako fantasmagorie a Drahokoupilová co koučuje celý děj je málo uvěřitelná. ()
Ze začátku jsem se hodně divil, jak mohl vzniknout tak odvážný film, tak troufalá kritika vstupu spřátelených vojsk. Vždyť se zde v blíže neurčeném roku normalizace etnická češka doprošuje sňatku s jakýmsi rusem či ukrajincem, jen aby mohla získat trvalé bydliště v Praze. Až časem jsem pochopil, že Junášek jako Rus pouze vypadá a ten jeho přízvuk je holt jen jakési blíže neurčené české nářečí či co. Naštěstí ve filmu pronesl snad tři věty. Jinak snímek opět zajímavě prokázal, jak je sexus pro muže důležitý. Bez něj uvadají a uzavírají se do sebe, s ním míří do výšin nebeských. Ach jo. ()
Opravdu velmi poutavě ztvárněný dobový příběh mladé dívky, vysokoškolačky, jejíž přání je získat v Praze trvalé bydliště a s tím spojené výrazně lepší životní příležitosti, v tehdejších reáliích byrokratického režimu s řadou bizarních absurdit to však znamená skutečně velkou nesnáz, kdy jediným schůdným východiskem mimo úplatků je uzavření sňatku s nějakým v Praze již bydlícím mužem, její současný milenec, starší rozvedený muž s vybudovanou perspektivní kariérou, však k jejímu zklamání o sňatku již neuvažuje, dokonce jej považuje za jakýsi přežitek a takový volný vztah s ní mu naprosto vyhovuje, ona se však nehodlá se stavem věcí smířit a po náhodném seznámení s jedním, osaměle žijícím mladým mužem s nevalným sebevědomím, přece jen brzkého sňatku s ním dosáhne, on totiž přijme jí z počátku nastavenou podmínku, že se po vyřízení jejího trvalého pobytu spolu rozvedou, taková je tedy ústřední zápletka příběhu, nic však není tak jednoduché, jak si dívka původně představovala, když se z počátku v jen formálním vztahu probudí opravdové city a mladý muž se do ní zamiluje, vzniká tak netypický vztahový trojúhelník, v němž však žena řeší již typické dilema, kterému z obou mužů dát nakonec přednost, skvělý příběh s jednoznačně nadčasovým přesahem, že s city není radno si zahrávat a jakékoliv následné rozuzlující řešení přináší aktérům jen bolestivé zranění citů, někdy i s hlubokými šrámy na celý další život. ()
Tenhle film jsem viděl někdy z kraje roku a dvě hvězdičky napověděly, že dlouho v mé paměti nezůstane. Drahokoupilová skutečně většinou hrála nesympatické mladé ženy a zápletka se svatbou kvůli uchycení v hlavním městě se nerozvinula do ničeho poutavějšího. Jen takový povzdech - bacha, mladý muži, aby ses nespálil a do své ženušky se nezamiloval... Trochu později se to stalo i Svěrákovi v Koljovi, ()
Tehdy to jistě nebylo tolik ohrané. Navíc i dnes tvůrce diktatura komerce tlačí k těm nejobyčejnějším koncům a proto je tento jiný konec sympatický. Dnes už však, myslím si, film nemá co říct. ()
Svatba tzv. na oko byla fintou ve své době z mnoha důvodů. Buď aby se dotyčný vyhnul povinné umístěnce a nebo třeba kvůli získání bytu, což je případ tohoto příběhu. Ten je napsán velice obratně a to s ohledem na psychologii a hlavně city. Plán ke svatbě byl daný, ale dotyčná dáma si spletla muže se kterým se měla setkat se zcela jiným a ten i přes počáteční překvapení kupodivu souhlasil. Jenomže ony city sehráli dosti významnou roli na tom, aby se domluvený rozvod krapet zkomplikoval. Snad měl snímek ve své době sloužit jako upozornění před neduhy takového nápadu. Nová vlna, širokoúhlí formát, dokonale využitá černobílá kamera, romantizující atmosféra a poklidnost neuškodí shlédnutí tohoto počinu ani dnes. ()
Citlivě natočený milostný příběh s pozoruhodným hereckým vývojem hlavního představitele. Aktualizace 2023: Už nevím, jak jsem to před 13 lety myslel. Nicméně. Naprostá lahůdka. Krásně, s lehkostí natočeno se skvělými, naprosto přirozenými hereckými výkony. Fantastická Drahokoupilová. Hlášky: „K Vánocům si koupíme televizor.“ „Krb je nejlepší televize. Tam vždycky vidíš přesně jenom to, co chceš.“ // „Jen se se mnou ještě jednou vyspi a pak ti všecko podepíšu.“ Zednářská symbolika: 31:18 – globus; 35:59 – skrytá ruka; jiné: 50. minuta – překrásný záběr s parníkem. ()