Únos vlaku 1 2 3

Fakt, že se v téhle konverzačce bez akce tolik času promrhá řečněním, není náhodný. Koresponduje s tím, jak je hezké, když jsou teroristé bílí muži a hovoří plynně anglicky, což dnes v době přílivu extremistických menšin není nikterak samozřejmé, po 9/11 zvláště. Celá ta podívaná je v tomto smyslu velice uklidňující. Také proto dnes vznikla, na objednávku kolektivního vědomí, aby utvrdila Američany i Evropany v nově nabytém přesvědčení, že hrozba al-Kajdy, která nebyla po 11. září schopna naplánovat jediný teroristický útok mimo území Afghánistánu a Pákistánu, je alespoň na chvíli zažehnána a ke slovu se mohou vrátit staří známí padouši, které máme tak rádi pro jejich čitelnost. Stále aktivnější ruskojazyčné mafie na území České republiky nás možná jednou postaví před podobnou potřebu po malých českých zlodějíčcích a vekslácích, kteří jsou vedle neproniknutelného organizovaného zločinu spíše zábavní a pro míru ohrožení bezpečnosti a vnitřního pořádku ČR zcela irelevantní. Travolta je ke všemu katolík, kazatel, a mluví nikoliv z distancovaného pohledu religionistického, nýbrž z vášnivého zaujetí teologického. Navrací na trůn sesazeného Boha na úkor nevyzpytatelného Alláha. Neakčno celé podívané podtrhuje i režisérská filozofie samotného Scotta, který vyloženě akčním režisérem nikdy nebyl. I tady vlastně žádná fyzická akce není, ale spíš akce ve smyslu jízdy a zoomování / odzoomování kamery, která kopíruje jízdu a příjezdy / odjezdy vlaků metra. Tony více krouží kamerou, než že by kroužil objekty před ní. Též o postavách se snaží vypovídat více slovy a informacemi, nežli prostřednictvím jejich činů a chování. Akční scény tu navíc nemohou být principielně právě z té až chorobné touhy pokecat si s teroristou, jak naznačuje komická, ovšem o to uvědomělejší scéna s převozem peněz, v níž auta nemotivovaně poletují vzduchem, anebo jiný bizarní příklad neochoty k akci, odstřelovač, jemuž vleze myš do nohavice. ____ I přes hojné výhrady kritiků a chladné přijetí diváků není od věci pojímat Únos vlaku 123 jako nesmírně důmyslnou žánrovou esej, v níž je nasilážováno pozoruhodné množství odkazů a zastrčených komentářů. Přesvědčuje nás o tom vedle oscarového scénáristy Helgelanda způsob, s jakým se tu pracuje s žánrovou pamětí obou hrdinů. Zejména Travolta je dokonale střižená žánrová figura poučená o pravidlech světa, v němž se nachází. V úvodu například klade otázky, třebaže zná předem odpovědi. Klidně si zvesela pochoduje po manhattanském mostě všem na očích a v metru před odstřelovači, a to nejen proto, že jsou neschopní, ale protože ho vprostřed filmu zasáhnout nemohou, neboť tady nejsme v Psychu, kde Hitchcock drze vykuchal hlavní hrdinku po první půlhodině. Především ale Travolta dobře ví, že i kdyby přece jen zemřel, objeví se znovu coby padoušský bad-ass jinde, v jiném podobném žánrovém světě, aby vyvolal u diváků rozkoš z opakování známého. Co bychom na konci filmu měli tendenci vnímat jako zpátečnický republikánský závěr, shodující se s typicky středostavovským vnímáním, které se dá shrnout do morálního přikázání zabít „narušitele“, je ve skutečnosti znalostí žánru poznamenané chování Travolty, který reprezentuje ideu věčně se navracejícího, nesmrtelného. Coby padouch zůstává stejný, vstává z popela zas a znovu s každým dalším filmem. Změně podléhají pouze klaďasové. Dispečer Garber, jehož cesta vede od hříchu skrze vyznání se až k vykoupení, prodělal během filmu dost výrazný vnitřní vývin, kdežto Travolta zůstává v závěru takový, jaký vstoupil do expozice, přesvědčený o své pravdě a tedy i o oprávněnosti svého boje. (-spoiler-) Žádá-li Travolta Washingtona, aby ho zabil, činí tím přesný opak k Rose McGowan z Vřískotu, která prosila pana Ghostface, ať ji nezabíjí, protože by chtěla být v dalším díle. Jenže zatímco Vřískot je parodie a žánrová schémata humorně karikuje či neguje, Únos vlaku 123 je pastiš a jako takový tato schémata, ilustrovaná závěrečným: „Zastřel mě. No tak, ty hajzle! Zastřel mě!“, s až absurdní přemrštěností naplňuje. ____ Vedle anglicky mluvících a donekonečna řečnících padouchů nabízí Únos vlaku 123 ještě jeden zajímavý příspěvek ke komunikaci, konkrétně ke komunikaci v soudobém multimedializovaném světě elektronické korespondence, kde se setkáváme s bližními spíše přes facebook či email, nebo v počítačové hře než ve skutečnosti. Všechno to začalo s proměnou rodiny ve 20. století. Ve dvacátých letech seděla ideální rodina při večeři kolem stolu, povídala si a byla ve vizuálním kontaktu. Ve čtyřicátých letech, poté co přibyl do jádra rodiny radiopřijímač, rodina poslouchala vysílání a méně si povídala, ale stále byla ve vizuálním kontaktu. Od šedesátých let se vlivem televize nemohli vzájemně vidět ani slyšet. Od osmdesátých let už měl každý svůj televizor a nemuseli sedět pohromadě. O to víc si dnes po letech izolace a jednostranného rozhlasového a televizního vysílání komunikaci užíváme, mnohdy s nejbližšími příbuznými, aniž o tom víme. Častá situace rodinného domku, kde spolu žije rodina, která na sebe narazí spíše v online hře nebo na chatu a je překvapena setkáním tváří v tvář, kopíruje setkání obou hlavních postav z filmu, které je v tomto směru symbolické. Travolta pochválí Washingtonovu výšku a utrousí, že dobře vypadá. Tuto dychtivost po nepřetržité komunikaci posiluje vedle spojení s vlaky metra přes obrovskou tabuli v dispečerském středisku také videochat dívky s uneseným chlapcem a hlavně pohozený počítač, který všudypřítomnost komunikačních médií ke škodě zločinců stvrdí, neboť zákonné složky je vidí a vědí, jak vypadají – a oni ztratili tvář tím, že ji získali. (30.10.2010) (méně) (více)

Po televizním filmu z 90. let již druhý remake nestárnoucího Sargentova thrilleru (původně knižní adaptace). Důvod je zřejmý, tahle látka má obrovský divácký potenciál a Tony Scott jej vytěžuje do posledního zaskřípění vlakových brzd. Excelentně nakládá zejména s deadlinem. Když už propadáte dojmu, že vše jakž takž vychází, zmrazí obraz a pocit iluzorního bezpečí (rukojmích) naruší vizualizací počtu zbývajících minut. Drží nás v šachu stejně jako Travolta, jenž si padoušskou roli zjevně užívá, drží v šachu nepřemožitelného nepřítele, město New York. Svým aktem vystupuje proti policistům, úředníkům, politikům, ale zároveň nepopírá, že to hlavní, oč mu běží, jsou peníze, což jej zároveň pojí s Washingtonem. Rozdělení rolí na zločince a hrdiny je z hlediska práva problematické. Ovšem teprve (zlo)čin jednoho dokáže přimět k nějaké aktivitě druhého – vzájemně se potřebují, tahle žánrová konstanta zůstala zachována. Film reflektuje „posteleven“ přístup veřejnosti k lidem, kteří ohrožují životy jiných lidí: všichni takoví jsou automaticky považováni za teroristy a původ jejich nebezpečnosti nikdo nehledá na americkém kontinentu. Přišli přeci „odjinud“ a jejich likvidací bude problém vyřešen. Další inovace oproti předloze spočívá v zapojení mocné zbraně jménem internet. Už ani zlosynové se neobejdou bez „googlení“. Jak smutné, jak málo vznešené, ale časy se mění a jedná ze závěrečných scén, jako vystřižená z Bonnieho a Clydea, působí hodně nostalgicky. Jinak je Scott stylem pochopitelně úplně jinde než Arthur Penn před dvaačtyřiceti lety. Po většinu času na místě stopnutý thriller drží v neustálém pohybu. I bez zběsilého „padni komu padni“ střihu á la Domino je vizuální stránka velice, odpusťte mi to nadužívané slůvko, cool. Každá scéna, kdy kamera třeba jen krouží okolo herců pronášejících šťavnaté věty (Brian Helgeland během tříletá pauzy po režisérském sestřihu Odplaty psát nezapomněl) má správný náboj a nedá vám příležitost se nudit. Ani v případě, že jste viděli originál, kterého se scénář celkem věrně drží. V případě, že jste neviděli, potěší vás dojnásob některé nečekané (ale realistické) chyby postav v momentech, kdy je ve většině žánrových spřízněnců chybovat zakázáno. Nejslabší částí Pelhamu je paradoxně ta nejakčnější, dojezd. Washington činí jedno osudové rozhodnutí za druhým a Harry Gregson-Williams to neopomíjí patřičně zdůraznit. Navíc do ryze mužské hry, kdy se o ženách jenom mluvilo (ne vždy příliš lichotivě), vstupuje žena reálná, potažmo rodina a je těžké necítit ten těžký hollywoodský odér. Ale když už někdo natáčí s hvězdným obsazením a nemalým rozpočtem remake libovolného filmu, patří tohle k věci a třebaže Tony Scott tentokrát mířil kousek od středu terče, s jistou rukou předvádí, jak remakovat, aby si z vás režiséři původních filmů sami neudělali terč na šipky. Apendix: Zpětně jsem si uvědomil jeden fakt. Spouštěčem všeho zabíjení – protože předpokládám, že po prvním mrtvém únosci ztratí zábrany – byl policista. Rovněž následující tři mrtví byli bývalí nebo stávající státní zaměstnanci (onen prsten značil příslušníka amerických vzdušných sil). Státní oběti, nebo oběti státu? 80% Zajímavé komentáře: imf, Cervenak, castor (01.09.2009) (méně) (více)