Duel Frost/Nixon

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)

Víš, Georgi, tohle docudrama mi to připomínalo to tvé Good Night and Good Luck, v trochu víc user-friendly obalu. Nixona sice vidíme v barvách a tvůj reálný McCarthy nepotřeboval herce, ale udělat z politiky prominentní boxerský ring, kde se na nějaké háky zprava nehledí a podmínky jsou rovné pro oba spoluhráče, to se jen tak nevidí. Tím spíš u Howarda. Když jsem tak fascinovaně tu intelektuální válku a přípravy na ní sledovala /přičemž mi mimoděk došlo, že synchronizované strojení se k závěrečné bitvě v Tróje je proti finále F/N fraška/, uvědomila jsem si, že tohle je je jeden z perfektních politických filmů pro politické laiky. Tohle je přesně ten film, který bych ráda pustila rodičům nebo kamarádům, které nechci nudit hodinovou přednáškou o zákulisí americké politiky, film, který chápe rozdíl mezi státníkem a politikem, mezi pravdou a demagogií, mezi televizní realitou a skutečností, film, který nedělá podobné chyby jako nadějná, ale schematická a neživotná Královna. A pro mě, i když mám někdy pocit, že jsem koukala přes rameno vyšetřovacímu týmu Watergate. Ano, já vím, Frank Langella byl jako Nixonova reinkarnace, snad stokrát jsem v duchu vykřikla: ale to JE Nixon. I kameramanovi a scenáristovi by měl režisér líbat nohy. Georgi, existuje ještě jedno téma z americké politiky, které bych ráda viděla na plátně. Snad se nebudeš zlobit, že po Duelu Frost/Nixon mám chuť nabídnout tu látku Ronu Howardovi. 9/10 (16.02.2009)

Točí se mi hlava! To se stává, když člověk okusí věc o který se domníval, že mu nijak neublíží. Čeká, že to bude pěkný herecký pokoukání, že se přiučí (aféra Watergate= tenoulinký led, o němž prámálo vím a stydím se za to), možná, že si vytvoří i nějaký politický postoj a bůhví, co se ještě namane. Ale že budu sedět s rukama sepjatýma nad hlavou a pozorovat rozhovor, opakuju ROZHOVOR, dvou lidí, jejíchž život mě nedostává do varu (o jednom jsem navíc nikdy neslyšel) s takovým zaujetím a hlavně vážností, to jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu.__ Místnost ve které se duel odehrává je setmělá, žádná hudba, žádné rozptylující elementy. Jen oni dva. Atmosféra houstne, Nixon (fantastický Frank Langella) si otírá horní ret. Je ve varu a bez zbytečných keců řeknu, že já se štavím s ním. Frost (ještě lepší Michael Sheen) pokládá otázky (z prvu hodně směšný, později přitlačí na pilu), které rozhodují o ortelu prezidenta. Divák toužebně očekává odpovědi a taky doufá v to, že mu někdo přinese sklenici vody, jelikož má ze všech těch řečí sucho v krku. Hra pokračuje. Kamera se zběsile otáčí okolo hlavních aktérů, kteří se vzájemně hecují. Sakra, tak kdo vyhrál? Oba. Myslím. Frost dosáhl uznání, Nixon učinil pokání. Vzal ho někdo vůbec na milost, kromě prezidenta Forda? To film neřekně, zanechává vás samotného s vlastními myšlenkami. A to je dobře. Loučení ze zvuků Zimmerovo hudby je bolestivý, ale zároveň strašně uvolňující. Přicházíte k životu, váš zadek též. Teď se konečně můžete napít, ale pocit toho, že jste viděli mimořádný film, tak toho se nezbavíte nikdy. Točí se mi hlava! (09.04.2009)

BAFTA Awards - 6 nominacii: Najlepsi film / Rezia / Herec v hl. ulohe Frank Langella / Strih / Masky a vlasy / Adaptovany scenar _______ Konecne sa Howardovi podaril natocit skvely film o zaujimavom odvaznom boji anglickeho talkshowmastera Davida Frosta v podani Michaela Sheena a prezidenta Nixona ktoreho stvarnil na Oscara nominovany Frank Langella. Najzaujimavejsi a najnapinavejsi bol posledny treti rozhovor, pri ktorom sa rozhodovalo o vsetkom, ale nechcem nic prezradzat. Skuseny Hans Zimmer vie presne, aku hudbu ma kedy vlozit, pacil sa mi hlavne napinavy hudobny motiv v pozadi s tikajucimi hodinami. Kevin Bacon a Oliver Platt boli sice v tomto filme na opacnej strane barikady, ale spolu si uz zahrali studentov mediciny skusajucich na sebe klinicku smrt vo filme HRACI SO SMRTOU / FLATLINERS (1990). Michael Sheen ma asi casto skusenosti s herectvom ako politik, pretoze ako Tony Blair sa ukazal vo filme KRALOVNA (2006) a malu ulohu tiez nejakeho politika si zahral vo filme KRVAVY DIAMANT (2006), ale zahral si aj vlkodlka Luciana v akcnom fantasy UNDERWORLD (2003 a 2005)... 24.02.2009 ____ Frank Langella - (Richard Nixon) +++ Michael Sheen - (David Frost) +++ Sam Rockwell - (James Reston, Jr.) +++ Kevin Bacon - (Jack Brennan) +++ Oliver Platt - (Bob Zelnick) +++ Rebecca Hall - (Caroline Cushing) +++ Produkcia: Ron Howard, Brian Grazer +++ (Videl v kine 23.02.2009) +++ (24.02.2009)

Solídna show. Ale stále iba show. Remeselne zvládnutá, nablýskaná, svižne odsýpajúca... a zároveň prekvapivo plytká, studená, bez vnútorného napätia. Hovno v pozlátku. A čakal som omnoho strhujúcejší herecký koncert. Vlastne sa nemôžem zbaviť dojmu, že tam Sheen a Langella nemali veľmi čo hrať, že o nič nešlo. Ako divadelná hra, bez toho filmového švihu, by ma toto poňatie zrejme zabilo... nudou. (23.03.2009)