Režie:
Marie PoledňákováKamera:
Alois NožičkaHudba:
Jan KlusákHrají:
Luděk Munzar, Hana Maciuchová, Karel Höger, Josef Vinklář, Miriam Hynková, Karolina Slunéčková, Jana Hlaváčová, Zdeněk Buchvaldek, Vladimír Ráž, Jaromír Spal, Josef Mixa, Josef Bláha, Josef Hlinomaz (více)Obsahy(1)
Televizní inscenace zachycuje poslední desetiletí života dnes světově uznávaného malíře Karla Purkyně a jeho zápas o možnost tvůrčího vyjádření. Po studiích v Paříži se navrací do Prahy. Není uznáván, nemá úspěch a vlastně žije z podpory svého otce, slavného fyziologa Jana Evangelisty Purkyně. Jediné pochopení nalézá ve své obdivovatelce Marii, se kterou se ožení. Ale i tu ztrácí pro citové zaujetí jinou ženou… (Česká televize)
(více)Recenze (14)
Věčný osud zneuznaných a dodatečně rozpoznaných má i svůj rub. A sice, že na jednoho dodatečně objeveného génia připadají další doposud neobjevení a několik desítek těch, kteří přecenili sebe sama. Einsteiny i Foltýny. Osobně si na této výpravné dokumentární inscenaci cením Karla Högra i pojetí postavy Jana Evangelisty Purkyně. Snášenlivost podepřená moudrostí je vzácné zboží a nepotkáme ho každý den. ()
Poledňáková má své kopyto v komediích, měla by se ho tedy jako ten ševc z pořekadla držet. Tuhle inscenaci s přehledem zastíní o pět mladší slovenský bratříček o Benkovi Zastretý farebný svet. ()
Obětoval skutečnost monumentalitě. A svůj život zásadám, z nichž neslevil ani o píď. Syn slavného otce, bouřlivák a malíř, kterého nikdo neuznával a každý přehlížel, je další z Munzarových výjimečných hereckých kreací před televizní kamerou. Ovšem inscenace, ve které se sejdou herci formátu Karla Högera, Josefa Vinkláře, Hany Maciuchové, Daniely Kolářové nebo Karoliny Slunéčkové prostě nemůže být špatná. Naopak, je skvělá. Nádherná. Delikatesní. Ani se nechce věřit, že ji má na svědomí Marie Poledňáková. ()
(2x) ,,Obraz není kopie skutečnosti, obraz je skutečnost." Nadprůměrná inscenace o jedném z mnoha malířů, jež odolal komerčnímu stylu malování obrazů i nabídkám v této oblasti, zůstal věrný svým pohledům na umění a jen díky slavným známým nežil v úplné bídě. Ale vlastně inscenace nejen o něm. Autoři se ve hře snažili zachytit obraz uměleckého života Rakousko-Uherska, kdy vynález fotografie mohl podle názorů některých postupně vytlačit význam malovaného obrazu..., kdy Evangelista Purkyně vynalezl v rámci své vědecké činnosti kinesiskop (jakéhosi mechanického předchůdce animovaného filmu)..., kdy Bedřich Smetana skládal a připravoval Prodanou nevěstu..., kdy se ve velkém snilo o českém národním divadlu..., kdy se s vlasteneckou ctí šířili coby poklad pohádky sesbírané Boženou Němcovou a hlavní slovo o literatuře v novinách měl Vítězslav Hálek. V konkurenci seriálových Sňatků z rozumu nebo velkých kino filmů jako Z mého života nebo Paleta lásky u mne tahle studiovka trošku prohrává, nicméně zaujala svými dialogy a hereckými výkony. Luďkovi Munzarovi role umělců s náročným životem slušely, ať už šlo o malíře, architekta nebo hudebního skladatele. Názory a postoje hlavního hrdinu Karla Purkyněho zaujaly, jeho "mazaniny" už méně ;o). (75%) // Pro Snorlax: Marie Poledňáková v roce 1973 rozhodně ještě nebyla režisérkou komedií a to "své kopyto" měla v té době právě v televizních dramatických inscenacích s tématy z historie. Svou první komedii udělala až v roce 1977. :) ()
V první řadě mě zaujalo, že za tímhle skvostem stojí Marie Poledňáková. Pak mě pobavilo, že Luděk Munzar tady obcuje s děvčaty, která později v seriálu o Jakubu sklářovi byly jeho dcerami a snachami. Musel jsem se i podívat, jestli svatba Karla Purkyně opravdu proběhla v době vzniku Prodané nevěsty. Neproběhla, ale to mi právě přijde úžasné. Ať si mě tvůrci tahají za fusekli, když to člověka nutí k zamyšlení, když je to nenápadně vzdělávací, dobře zahrané a s výbornými dialogy. Objektivně to vidím na tři hvězdičky, ale za sebe dávám čtyři. Jenom proto, že takovýhle věci se v televizi netočí už dobrejch dvacet let. ()
Kazdy nejako zacina - pani Chytilova v Cisaruv Pekar a pekaruv Cisar, Satinsky s Lasicom v akomsi filme z roku 1962, Smeral neprilis vabnym filmom z roku 1937 , Elo Romancik akymsi muzikalom z 1953 roku, no a reziserka Polednakova touto Kravinou. Film sam nevie, ci chce byt historickym filmom, dramou alebo normalizacnou agitkou. Pribeh je nudny, divaka nezaujme a samotna Polednakova az neskor pochopila, ze prerazi v byvalej federacii az s normalizacnymi komediami, ktore ovsem pojdu sudruhom pekne po chuti. 30 % ()
Pro mě špičková inscenace, se současnými hereckými výkony.Plnokrevná. ()
Hlavní hrdina Munzar řve na celé kolo, já jsem malíř. Maluje ale dost hnusně, není to ani impresionismus, je to odfláklý realismus. Má holou prdele a starý děda Purkyně ho živí. Nakopal bych prdel takovému synkovi. ()
Aneb jak je těžké býti manželkou umělce. Ten bezohledný egoismus je v Munzarově podání místy i okouzlující... Zaujala mne epická a místy docela ponurá hudba a pak jsem v titulcích zjistila, ejhle Klusák... ()
Hlavni hrdina mi teda do oka nepadl, ale jinak je to udelane slusne. A hlavne je tam moje oblibena Karolina S. ()
Připomenutí umělecké osobnosti, která došla uznání mnohem později je záslužné. O to víc, když je dobrý scénář, režie a zejména herecké osobnosti. (70%) ()
Luděk Munzar si po většinu stopáže nedokázal proklestit cestu změtí replik šustících učebnicovým papírem. Inscenace ovšem stojí za vidění zejména díky Karlu Högerovi, Haně Maciuchové a Daniele Kolářové, kterým byl dopřán luxus životně napsaných replik, a Janě Hlaváčové, které stačí k charakterizaci postavy pár pohledů a pár výmluvných úsměvů. Silné téma důvěry ve schopnosti nepochopeného umělce je utopeno přesně v těch klasických nešvarech žánru historického filmu, které paroduje Jára Cimrman ležící, spící. ()
Taková školní inscenace, nebo historická ilustrace slavných osob. Studené a dost sterilní, s místy pěknými, místy zcela rutinními byť solidními hereckými výkony, pro mne osobně se to vztahuje i na hlavní postavu. Mám trochu problém s jeho vztahy se ženami, všechny tři jsou takové, jak bych to řekl, salonní? jako z památníku? z Karolíny Světlé? Za shlédnutí to stojí, ale ne za to se vracet. Podle mne tomu chybí koule, abych to vyjádřil jazykem malířským. Najít v tom normalizační agitku, jak zde někdo psal, to chce ale hodně zaujetí. ()
Slovy jiného Karla, narozdíl od hlavního protagonisty umětela: Jak kvítek,který vadne, jak světo lampy za dne, jak pousmání chladné, jsi zbytečná. Jak obehrané skladby, jak rozbourané hradby, jak hlas, jenž křičí z klatby, jsi zbytečná. Jsi zbytečná. Ty salónní žvanírno o protekčním mazalovi. ()