Osamělý jezdec

Kovbojové a vetřelci 2. Předlouhá nuda, kterou čeří akorát Depp (vykrádajícího vlastního Sparrowa) a Verbinski ve výborných akčních scénách (které jsou bohužel vesměs jen dvě). Problémem není ani tak podivná pachuť z "přístupného westernu, kde se jí protivníkům srdce a ve velkém se masakrují indiáni" nebo dětinský humor (ten je naopak často až roztomilý), ale skutečnost, že to má neuvěřitelných 151 minut a většinu času se tam moc neděje. A aby tomu tvůrci nasadili korunu, i při téhle extrémí stopáži některé situace prostě drze nevysvětlí (proč byl Tonto na začátku spoutaný ve vlaku, jak se dostal z vězení?). Šavlozubé krvelačné králíky pak považuji za největší zlo v rámci rodinné zábavy (nemá v tom prsty Lucas?). Není to špatný film. Jen je 2x delší, než by bylo třeba. Půlka je zábavná. Druhá nikoli. 50%. (04.07.2013)

Nejméně doceněný blockbuster tohoto roku. Sice tempem nevyrovnaný, s občasnou hlušinou ve střední pasáži filmu a občas nuceným humorem, který má na svědomí pitvořící se Depp, ale jinak plný hravosti, sympatického nadhledu, s bezprecedentní výpravou a špičkovou choreografií několika akčních pasáží. A prosím, kašlete na to, že Depp jenom recykluje Jacka Sparrowa. Kvůli tomu přeci nezavrhnu vynikající řemeslo. (05.10.2013)

Kdyby měl tenhle film prdel, byla zřejmě digitální, protože počet digitálních efektů v tomhle filmu hravě převyšuje počet zlatých cihel v soukormých sejfech pražských kmotříků. Jenže copak se na ten film dá zlobit, když je od začátku jasný, že se náš milej film nebere absolutně vážně, nechybí mu nadhled a větší než malé množství vtipných scén i dialogů. Trošku jsem se bál, aby Johnny nepostavil postavu Tontyho výhradně na své homosexuální mimice a-la Jack Sparow, ale to se naštěstí, až na vyjímky (zahrabávání Johna ) neděje Johnny zde má mnohem větší prostor na hraní, viz ty jeho pohledy na Johna, které opravdu dávali mé bránici pořádně zabrat. Ale dost už mudrování, tenhle film má jediné poslání, bavit, bavit a zase jen bavit a to se mu povedlo výtečně. Osamělý jezdec je přesně ten typ filmu, na kterej je fajn vzít svojí holku nebo bandu, nejlépe oboji, nějaký tu láhvičku a vyrazit po desátý večer do letního kina. Jako startovku na dlouhou letní noc neznám lepší filmovej tip. Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdy, přece jen se mě nelíbila, ta vyprávěcí část s faganem, ale protože tady někteří uživatelé žerou zřejmě jenom suchary, dávám plnou palbu, protože pro králíky, co žerou škorpiony mám stejnou slabost, jako pro nezodpovězenou otázku "jak si se dostal z vězení", to je totiž naprosto nepodstatný. Podstatný je mít na hlavě mrtvýho havrana a dobře ho krmit. (05.07.2013)

Kde jsou ty časy, kdy stál ještě Džerry Skálopevně na nohou a produkoval kulantní bourače bloků? Abych vás dlouho nenechal tápat, tak vám to teda povím. Nenávratně v prdeli! Od té doby to totiž začalo řádně cinkat v kategorii 12-, Mikymauzovo studio skoupilo kde co, a na paškál přišly Dyznylendovské taškařice pro náctileté debily. Díky mediální masáži je z toho ale zábava pro celou, mentálně postiženou rodinu, která má sice rozpočet velikosti HDP slušně prosperující středoafrické kolonie a ze všech těch digitálních duperelí si všichni ti fakani slintají do pokornu, nicméně natočit to s třetinovým rozpočtem a bez pitvořící se Deppky, co náramně žertovně krmí chcíplou vránu, čtu si tu teď místo těch trikově zpotvořených, nadšených výstřiků něco o narychlo splácané, pirátské, slaboduché kokotině, jejíž hlavní hrdina byl nepochybně na vojně u růžových baretů. (08.10.2013)

Skvělá letní zábava. Škoda těch dvou nezábavných hodin, které jí předcházejí. Gore Verbinski zvládá vystavět jakž takž přehlednou, gagy prošpikovanou akční scénu, nedaří se mu však jednotlivé atrakce propojit ve smysluplný celek. Celý film lavíruje mezi poctou a výsměchem klasickým westernům (od Forda k Leonemu, z něhož scenáristé kradli nejvíc), což vede k rušivě ostrým přechodům mezi patetickým heroismem a infantilním humorem na úrovni slabších parodií Mela Bookse. Film nedokáže najít rovnováhu mezi sentimentálním a groteskním, žádný nápad, přejatý z libovolně vzdáleného žánru, pro něj není příliš bizarní (pojídání srdce, krvelační zajíci), žádný vtip příliš laciný (kobylince). Řetězení rozličných westernových motivů, které vycházejí buď z konkrétních filmů, nebo z konvencí žánru jako takového, postrádá jakýkoli vyšší řád a působí dost nahodile. Proto je také film pocitově únavně dlouhý, resp. působí, že je dlouhý jen pro to, aby byl dlouhý. Neboť namísto souvislého vyprávění neustále k něčemu odkazuje, nedokáže Osamělý jezdec vtáhnout do příběhu. Nijak mu nepomáhá, že dodržuje čtyřaktovou strukturu s postupným nabalováním překážek, jež musí být překonány a cílů, kterých má být dosaženo (dopadnout Butche; dopadnout Butche a zachránit Rebeccu; dopadnout Butche, zachránit Rebeccu a předat spravedlnosti druhého zlosyna). Hrdinové totiž neprodělávají žádnou charakterovou proměnu, motivy jsou buď opakovány tak často, až ztrácejí na vtipnosti (running gagy s maskou a krmením ptáka), nebo slouží jenom k nárazovému pobavení, a nemusíte být indiánský stopař, abyste kdykoli během filmu s velkým náskokem odtušili, jaký „zvrat“ se blíží. Klimax, třebaže sám o sobě znamenitý a oživující vzpomínky na vrcholné kousky Bustera Keatona, pak navíc stejně všechny dějové linie utne nic neřešící akcí, která by mohla být umístěna kdekoli jinde ve filmu (ideálně hned na jeho začátku, ať po ní můžete z kina odejít s pocitem, že to nejlepší jste již viděli). Alibi pro přemotivovanost a náladovou rozpolcenost si film vytváří konstrukcí chatrného retrospektivního vyprávěcího rámce (jehož přínosnost narativu nejlépe postihuje slovo „gimmick“). Typ posluchače (westernovými legendami fascinovaný malý chlapec) na straně jedné a vypravěčova neschopnost udržet myšlenku na straně druhé odpovídají těkání filmu mezi pokorou a znevažováním žánru. Vzhledem k zřídkavému a neoriginálnímu zapojení metatextových poznámek podle mne nešlo o dopředu promyšlený záměr, jako spíše o zoufalou snahu zpětně scelit příběh, který moc nedržel pohromadě. Uklizení Tonto mezi pouťové atrakce alespoň vystihuje, jak je dnes vnímán kdysi velectěný westernový žánr. Z westernové legendy se stal relikt odkazující k éře divokého západu. Pouťový charakter jeho nové role si logicky žádá redukci prožitého na nejvýraznější znaky daného období. Tontovo vyprávění tak lze chápat jako „best of" výběr toho, co dělá western westernem, čím bylo ale již povídání Malého velkého muže, který měl mnohem lepší scénář i vyvíjejícího se protagonistu, a jehož vyprávění bylo motivováno revizí určitých westernových mýtů. Osamělý jezdec je oproti tomu zpátečnickou (žena jako krásný, pasivní a bezbranný objekt) a nekoherentní přehlídkou toho, co se některým lidem v Hollywoodu vybaví, když se řekne „western“. 55% Zajímavé komentáře: xxmartinxx, rikitiki (04.07.2013)