Devatenáct klavírů

No vidíte a to já zas vidím kvalitu všech tří dílů naprosto stejně. Ani jeden z nich nějak nevybočoval z průměru. Tentokrát nás čeká zlá doba a německé pohraničí, kde se to práskači, sympatizanty vrahy a nácky jen hemžilo. Chudák Klubíčko a Veverka si na pomoc přizvou „vetchého“ Tykače, jehož blonďatá panímáma je zrovna jedna taková prodejná děvka. Atmosféra byla slušná, herecké výkony a výběr herců rovněž nebyli špatné (pěkná Issová i Hilmerová potěší pány svým vzhledem), Martin Stránský zaujme zase svou krutostí a láskyplným vztahem k židům (to myslím ironicky). (15.11.2020)

Vzestupná tendence tohoto volného triptychu, ve kterém se hledáváme s Vachkovým Klubíčkem s tváří Donutila, je zřejmá. Nicméně musím poznamenat, že kdyby na počátku stál soudný koncept, který by si vytyčil za cíl vytvořit řádný klubíčkovský seriál, bylo by to vhodnější. Materiálu je dosti, bohužel Vachek, publikující od roku 1911 je autorem značně antikvárním, neb po revoluci se knihkupecké pulty dočkaly pouze jediného titulu - a sice trojitého výběru z klubíčkovských případů. Venkoncem je tedy divák rád, že se na ČT vůbec něco urodilo. Ačkoli samozřejmě výběr dvou klasických případů z raných 30. let doplněných o jeden retrospektivní, Devatenáct klavírů totiž patří mezi poslední Vachkovy texty, není úplně vhodný korpus. Na druhou stranu právě zde se Klein vysloveně pro téma nadchl, navázal na některé motivy z Muže a stínu a připravil pro Klubíčka atraktivní prostředí Karlových Varů, zesilující hrozby nacizmu a pikantních vampů, kterým nelze věřit. A pokud takový vamp má tvářičku Moniky Hilmerové, je nutno po ní zatoužit bez vytáček. Rozkošným nápadem je také vtípek s Harry Pielem, skutečnou hvězdou akčních filmů, který kraloval německé kinematografii v 10. - 30. letech. Bývalo by bylo hezké sledovat klubíčkovský svět v dalších projektech ČT, ale nakonec buďme rádi i za to málo, co se podařilo. Například po takovém Fikerovi se po roce 1970 slehla zem. (12.08.2016)

Zařazení do oddechových retropořadů je v tomto případě podle všech vnějškových znaků na místě. Skutečnost je však - tentokrát pozitivně - složitější. Prvorepublikové téma je velkou černou dírou polistopadové dramatiky vůbec. Ve většině případů jsme konfrontováni buď s relativně dobře odvedeným oddechem (ČETNICKÉ HUMORESKY), nebo - bohužel nejčastěji - s různými deriváty skutečné kvality. Literární předlohy zakladatelského klasika českého kriminálního žánru Emila Vachka jsou výchozí zárukou kvalitního diváckého zážitku (snad poprvé se o tom český divák mohl přesvědčit již před více než šedesáti lety v TŘINÁCTÉM REVÍRU). Fantův scénář a Kleinova režie prvorepublikovou detektivku tohoto levicového spisovatele posouvají do polohy zčásti thrilleru, zčásti silného příběhu z konce První republiky (zhruba léta 1936-1937). Umístění příběhu do Karlových Varů spolu s motivy Mnichova a Vídně propůjčuje této televizní filmové inscenaci ráz silného pohledu do německo-českých vztahů třicátých let (minimálně o řád silnější než třetí řada dobrých ČETNICKÝCH HUMORESEK). Kulisy, v nichž se příběh odehrává, zejména důvěrná znalost agrárnické části tehdejší ústřední exekutivy, sloučeny s pronikavou psychologickou kresbou protagonistů díla, evokují s až hrůzně působící věrohodností obrazu doby postupný nástup henleinovského hnědého moru. Předjímají současně holokaust. Počínání prvorepublikové kriminální policie - tradiční elity všech policií celého světa - vyznívá současně jako přesvědčivá obhajoba síly a kvality naší prvorepublikové demokracie. Nejen Donutil, ale i Holub, Vetchý, ale také Pavlata ve skvěle podané roli německočeského antifašisty, který se může spolehnout na sílu a odolnost demokracii oddaného dělnického kolektiva (chlapi z Mosrovky) právě tak jako Issová za těchto okolností dostávají ze svých partů maximum a dotvářejí špičkovou kvalitu inscenace, jíž nechybí ani česká protiněmecká poťouchlost (až haškovsky pojaté epizody s německou filmovou superhvězdou z grandhotelu PUPP). Po delší době nabídla česká televize veřejné služby svým plátcům prvotřídní zážitek. Lze si jen přát, aby jich bylo mnohem, mnohem více. (21.12.2008)

Třetí setkání s inspektorem Klubíčkem. Předválečné Karlovy Vary, téměř zcela německé, jsou svědky několika vražd, násilných napadení a zmizení výrobce klavírů. Je zřejmé, že tento případ nebude pouze o hledání kriminálníka, ale půjde zde též o politické napětí mezi vrcholícím vlivem Hitlera a ne tolik se bránícího českého národa. Klubíčko ke škodě diváka není téměř třetinu filmu na obrazovce, jakmile se však připojí k místnímu policejnímu veliteli, hned je film o stupeň lepší. Donutil nepřehrává, nechává Klubíčka žít jeho vlastním životem. Některé scény jsou naopak hodně amatérsky zahrané, "televizní look" místy hodně čouhá z obrazu. Nu což - jde o televizní detektivku. Důstojné rozloučení s inspektorem Klubíčkem. Hudba: Emil Viklický (18.03.2012)

Asi to bola iba zvedavosť, vďaka ktorej som dopozeral film, ktorý si to nezaslúžil. Za priemernosť pravdepodobne môže vďačiť už literárnej predlohe. Ale ani Dušan Klein sa príliš nesnažil, aby z filmu sňal časť jeho literárnosti a nahradil ju akciou za predpokladu, že nebude pôsobiť tak trápne, ako záverečná strieľačka. Film chvália za vykreslenie dobovej atmosféry. Nie som si vôbec istý, či právom. Aj Schulhoffove detektívky som označoval za priemerné, ale bol to lepší priemer. (19.07.2021)