Nehybná chůze

Lehká, naturalistická a jemná konverzační rodinná seance. Příjemný příběh odehrávající se v časovém úseku 24h je zasazen do prostředí vztahů a lásky rodičů s jejich dětmi. Otec (Ryota) přijíždí se svou ženou (Yukari) a nevlastním synem (Atsushi) za rodiči k uctění patnáctileté památky zesnulého bratra (Junpei), studenta medicíny. Těžko si však získává pozornost svého hrdého otce (Kohei), lékaře v důchodovém věku, který do svého zesnulého syna vkládal velké naděje. Ryota tak soupeří se svým mrtvým bratrem o otcovu přízeň. Ten však, místo aby se věnoval rodině, raději nechává svou pýchu přetvářet v imaginární práci. Vážné drama je naštěstí odlehčeno humornými vložkami a tak nedochází k těžkopádné nudné depresi. Film je ve své podstatě jednoduchý, ale velmi zajímavý nejen z hlediska chování lidí. Ztráta člena rodiny a její následky, mezigenerační vztahy a konflikty nebo výborné prokreslení postav jsou těmi hlavními pilíři filmu, které dokážou v podobě, jakou přinesl tento snímek, značně zaujmout. (7/10) (02.03.2009)

Koreeda film sice zamýšlel jako poctu své zesnulé matce, ale stejně tak by jej mohl dedikovat Ozuovi, podle jehož dramat obyčejných lidí (šomin geki) je zápletka modelována. Vztahy mezi postavami jsou ovšem zamotanější (a záběry někdy záměrně méně přehledné), tón méně melancholický a konec má daleko ke smířlivě vyznívajícím Ozuovým filmům. Smyslem Still Walking ale není nalézt během čtyřiadvaceti hodin řešení, překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč a zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Režisér vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích (více zde). 90% (09.07.2017)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $167,047 ║Tržby Celosvetovo $3,159,521║ (22.03.2010)

Postupné a pozvolné odkrývanie drsnej pravdy v jednej rodine. (05.11.2016)

Tak konečně jsem se dostala i k tomuhle (nyní už 10 let starému) filmu od Koreedy. Zdá se, že právě tady začala jeho spolupráce s některými herci, především Abem Hirošim a Kiki Kirin, kteří se mu osvědčili natolik, že s nimi natočil i některá další svá díla. I You si tady střihla další svou roli po Daremo shiranai. Nutno říct, že jim všem ta herecká "chemie" opravdu funguje. A Koreeda má prostě talent na zobrazování přirozeného rodinného prostředí. Moc se mi líbilo postupné odkrývání těch vztahů mezi nimi a jejich jednotlivých charakterů. Nic se nedává na odiv příliš okatě, ale o to zajímavější je povšimnout si všech těch drobných detailů, které vypovídají mnoho. Dědeček jako vysloužilý doktor, který se i v důchodu snaží udržet si svou doktorskou čest; malý chlapec, který tajně vzhlíží jak ke svému pravému zesnulému otci, tak k novému nevlastnímu tatínkovi, a chce se v budoucnu stát buď ladičem pian nebo doktorem... Mnoho je toho poodhaleno jen tak lehce, ale o to je to hezčí. Koreedův mírně lyrický a přirozeně lidský styl mi je zkrátka blízký a tohle je jedno z jeho mistrovkých děl, které předchází další filmy s podobnou rodinnou tématikou (Po bouři, Naše malá sestra, Going my home...). ~(4,3★)~ (10.05.2018)

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%] (23.09.2023)

Úplne obyčajné nahliadnutie do života jednej japonskej rodiny ... a do kuchyne. Presne takéhoto Kore'edu mám rada, palec hore. (24.04.2019)

V prvom rade by som začal najskôr len tým, že obsah tohto filmu, je podľa mňa mierne zavádzajúcim, teda minimálne aspoň posledná veta, asi zrovna v takomto znení: „Počas víkendu sa pozvoľne začína odkrývať drsná a dlho potlačovaná pravda, ktorá odhalí skutočnú tvár jeho rodičov”. • Ja osobne som sa na to nechal celkom pozvoľna nalákať, aká vlastne drsná, či povedzme, dokonca i dlho potlačovaná pravda,  sa na mňa napokon vyrúti, no akosi som sa toho vôbec nedočkal, aj keď som si vskutku dosť často všímal, že atmosféra počas tohto víkendu, bola veľmi zvláštna, až by som normálne povedal, že atypická, no nakoniec som ani nič také nepostrehol, čo by ma tak strašne vyviedlo z rovnováhy. • Samozrejme, že niekdajšieho doktora Kyoheia Jokoyamu, teraz i mimoriadne mrzutého ded(k)a, jednoznačne trápilo množstvo všelijakých súvislostí z predošlých období, rovnako ako i jeho manželku Tošiko, ktorá sa absolútne nemohla zmieriť s určitou「udalosťou」z predchádzajúcich rokov, ktorá jej mimochodom, zrejme doteraz nedávala poriadne spávať, a v podstate sa to celé okolo nej neustále krútilo, pričom všetci prítomní členovia rodiny, sa budú rozprávať aj o trochu iných záležitostiach, napríklad, v krátkosti i o takom kendóu, alebo aj o tempure, na ktorom si i obzvlášť dobre pochutnajú hneď zo začiatku, no ani taká smrť, neostane úplne nepovšimnutou. • Skrátka, príbeh sa odvíjal v takom pomalom, rodinne založenom, "ozuovskom" duchu, so zaujímavým, hereckým obsadením, kde zase nikto z nich, príliš na seba nestrhával veľkú pozornosť, i keď predstaviteľ『lekára』, čiže, charizmatický, japonský herec, Jošio Harada, mal v sebe toľko charizmy, že by ju kľudne mohol všade navôkol seba rozdávať všetkým ostatným, tým som chcel povedať predovšetkým to, že pomaly ani nemusel zo seba vydať žiadnu hlásku, a predsa všetkých zvyšných ukecaných, naprosto zatienil, avšak, ak to tak môžem definovať? • Proste, každá z postáv mala dostatočne vyčlenený herecký priestor, ale musím následne skonštatovať, že som sa s nimi skoro nikam neposunul, ak aspoňže nepočítam záverečný epilóg, v ktorom bolo už vidieť a cítiť neuveriteľný posun vpred. • Od Chodenia a chodenia, som očakával oveľa viac, nielen, že sa bude iba Chodiť a chodiť.   (28.04.2023)

Nejdřív se vyrovnám s nešťastným českým distribučním názvem. Protože ten původní, japonský, znamená něco jako život jde dál (a dál). Což v případě každoroční vzpomínky na zemřelého prvorozeného syna starých rodičů a vzhledem k samotnému epilogu filmu dává pak i daleko větší smysl. Nu a nyní samá pozitiva a sociální jistoty. Ne, jako teď vážně, ten film je dokonalý. Jak filmařsky, protože drží jednotu místa, času a děje (dokonce se to celé odehraje během jednoho dne), protože to má skvělé lokace, střih, kameru a herecké vedení - včetně dětí, které je oříšek je urežírovat tak, aby působily před kamerou přirozeně (na Noe by mohli povídat), tak postavami i samotným příběhem, který je z ranku takový ten malý velký. Líbilo se mi, jak postupně přibývaly informace, jak jsou přesně, s chirurgickou přesností dávkovány, a líbila se mi dokonalá psychologie postav, které nejsou černobílé, naopak jako v reálu na nich najdeme kladné i negativní vlastnosti. A překvapilo mě, jak jsou některé okolnosti globální - třeba ta někdy až přehnaná starostlivost matek, nedůtklivost stárnoucích otců, hromady jídla, a také například modlitba za zemřelé. A byl mi sympatický hlavní hrdina, druhorozený syn, který chtěl dělat, co ho baví, přesto mu stále něco předhazují, třeba jak byl jeho bratr lepší a chytřejší, že svobodnou matku si nikdo nechce vzít..., a on v tom hledá kus porozumění a podpory i pro něho samotného od rodičů, partnerky, jejího syna... No a v neposlední řadě jsem tady odkoukal pár dobrých receptů, které vyzkouším. dušenou ředkev asi ne, ale kukuřice v tempuře a smažená, na tu už jsem si recept našel a brzy zkusím. (26.03.2023)

Koreedovo rozjímání nad rodinnými vztahy, nesmyslnými osobními spory (snad řešitelnými, ale neřešenými) a totální neschopností vážit si klíčové veličiny v lidském životě - času. "Vždycky je to tak. Vždycky o chvilku pozdě..." (11.10.2010)

Po všetkých stranách príjemná konverzačka o rodine. Kecá sa tam neúrekom, ale aspoň máme možnosť spoznať každý jeden charakter. Dramatická rovina ide do úzadia a viac ako nejakú rodinnú drámu to pripomína rodinnú seánsu. Veľa sa tu je, každá postava má v sebe niečo nevyriešené a jeden deň na rodinnej návšteve to nevyrieši. Plynutie filmu je pomalé, ale hravé. Koreeda je majster v zachytení sekundových pohľadov a určitej komornej atmosféry. Aj napriek tomu, že jeho filmy sú strihovejšie a pomalosť je stále narúšaná prestrihmi na rovnako všedné okamihy, vytvára v tomto prípade akúsi poéziu normálnosti. Tú ale považujem za veľmi prirodzenú a tým pádom aj nádhernú. Dlho ma taký film nepohladil na duši a pritom nezabŕdal do politiky, ani filozofie. Zostal mi len dobrý pocit. Idem sa prejsť. (25.08.2015)

Ďalší Koreedov citlivý rozbor vzťahov niekoľkých postáv. Tentokrát takej štandardnej japonskej rodiny. Postupne zisťujeme kto s kým vychádza a kto nie. Žiadne veľké odhalenie sa nekoná. Dlhoročné konflikty medzi niektorými (hlavne medzi pyšným otcom a zamindrákovaným neúspešným synom) sú zjavné od začiatku. Na filme mi najviac vadilo vlastne to, čo je jeho hlavnou pointou. Že sa jednotlivé konflikty vôbec nevyhrotia v poriadnej hádke, aby sa nakoniec vzťahy trochu vyjasnili k lepšiemu. Práve naopak. Film nám ponúkne iba také nezúčastnené nahliadnutie do vzťahov, aby sme sa poučili, že ak sa sami aktívne nepokúsime na vzťahoch zapracovať, tak čas bude plynúť a nakoniec bude na akúkoľvek zmenu neskoro. Pointa síce pravdivá a silná, ale emocionálne ma tentokrát film nezasiahol. 6/10. (27.04.2019)

Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle. (26.07.2017)

O tom, co přináší život, mládí, stáří, v jedné japonské rodině, které se dotkla tragédie.Dlouho doznívá v hlavě. (27.02.2019)

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)

ocenenia : Mar del Plata Film Festival 2008 - 1. cena Najlepší film (24.02.2010)

Velmi kvalitní obsazení, Kirin Kiri jako obvykle nezklamala (RIP), Hiroshi Abe tu však nemá tu správnou roli v níž by vynikly jeho kvality. Ač snímku vévodí všudypřítomné téma ztráty staršího syna, přesto se na veškeré dění dobře dívá, občas pobaví a události příjemně plynou, ač závěr ukáže i tu vážnější část příběhu a na povrch vyplují nejen rodinné vztahy, ale i hluboko skryté pocity a vyrovnávání se s nešťastnou minulostí. Celkově mne ale film nedokázal pohltit natolik, abych udělil vyšší hodnocení - ačkoli své kouzlo rozhodně má. (30.12.2019)

Nehybná chůze je skutečně skvělý název pro ten film, jelikož odkazuje nejen na něj, ale i na většinu Kore´edových filmů a na japonská pomalá dramata obecně. Teoreticky se to nehne z místa, teoreticky se v tom filmu absolutně nic neděje, ale uvnitř toho všeho se ukrývá něco hodně hlubokého. Tady vlastně sledujeme jeden rodinný sraz při účasti uctění památky úmrtí nejstaršího bratra, chvíli tam jsou dvě rodiny + prarodiče, pak jedna rodina odjede a nakonec odjede pryč i ta druhá. Toť navenek. Uvnitř je to ale hodně silné drama, které skoro všechny postavy dostatečně představí za 20 minut (což je mnohem rychleji, než u mnoha současných rádoby psychologických filmů) a během zbytku filmu je neustále rozvíjí, vytváří zajímavá dilemata (otevřená i skrytá) mezi nimi a do toho je zde přidaných mnoho chytrých myšlenek, mnoho skvěle napsaných dialogů a mnoho silných poetických scén - hlavně ta duchařská mě dostala a hodně se mi líbil i ten konec, který to celé krásně shrnul. Rodina má mnoho záporů, ale není nic lepšího, než když se i přes všechny trable pořád shází dohromady. A ta babička to věděla hodně dobře. Pár hluchých míst to sice má, ale jinak mě ten film naprosto dostal, včetně svojí pomalé atmosféry. Ani jsem nevěřil, že nějakému filmu od Kore´edy ten plný počet dám, vždycky mi u něj něco dost vadí, kvůli čemu tu pátou hvězdičku nedám, ale Nehybná chůze pro mě byla téměř bezchybná a hodně silná. Pro mě tenhle film skutečně bude skrytý skvost japonských poetických dramat, který bohužel vidělo jen hodně málo lidí. Podobné dojmy jsem měl i z Chuti čaje, ale Nehybná chůze je minimalističtější a naprosto normálně udělaná - takže tím pádem asi i přístupnější. Slabých 5* (19.11.2021)

Jako kdyby se Ozu dožil 21. století. Atmosférou je to totiž jeho filmům velice podobné (formálně ani tak ne, což je spíš dobře, alespoň Koreeda nekopíruje), ale moderní není ani tak prostředí, jako spíš větší otevřenost a občas až mrazivá upřímnost postav, které v rodinném kruhu nechají své 'honne' vyplouvat na povrch. Velice japonský film. (24.10.2009)

Archetyp milující matky a otce je tu podán v trochu jiném světle. (07.04.2021)