Poznáš muže svých snů

Domnívám se již delší dobu, že není režiséra, který by dokázal mezilidské vztahy vykreslit lépe, než Woody Allen. Tento film lze brát jako návod do budoucna, připomínku minulosti anebo bolavé kousnutí přítomnosti. Lze se jím bavit, plakat nad ním anebo u něj zpytovat svědomí. Dokonce i plány se u něj dají spřádat. A to díky tomu, že film je skutečným obrazem života se vším všudy, co nám přináší. Brilantnost Woodyho umění podtrhuje i samotné obsazení. On si zkrátka může luskat prstem a ukazovat na jména jako v restauraci na názvy jídel v menu. A herci si jeho nabídku ještě rádi schovají na památku. Někteří sice neměli dost prostoru na to, aby dali dostatečně vyniknout svému hereckému umu, ovšem už jen svou pouhou přítomností přidávají filmu na kvalitě, pověsti, obsahu a zážitku. Abych však byl spravedlivý, musím uznat, že tento snímek mě nezasáhl natolik, jako mnohé předešlé. Stále je však řeč o velice vysoké úrovni, o které se leckomu do smrti bude jen zdát. Woody Allen zkrátka točí proto, že nám stále má co říci. A já mu rád naslouchám... (21.02.2011)

Vyzrálý Woody, jak ho mám ráda - hravý, zveličující, zesměšňující a zde navíc i noblesní, a přes všechnu tu tragiku vlastně velmi uvolněný. Ženské obsazení bez chyby (včetně úžasných kostýmů), z mužského mi nesedl Josh Brolin, zato mi přijde, že své alter ego Woody tentokrát rozdělil do dvou postav - Heleny Gemmy Jones a Alfieho Anthonyho Hopkinse, přesně podle své rozpolcenosti... Woody neohromující, ale právě ten, kterého mohu vidět s chutí znovu. (29.08.2013)

Allenovu filmografii osobně dělím na čtyři období: rozjuchané komediální začátky, kdy Woody úročil své zkušenosti ze stand-up comedy, vážnější éru, kdy shodil klaunský ohoz a zkusil diváky deptat psychologickými dramaty a komplikovanými postavami a publikum se mu následně odměnilo nezájmem. Poté přišlo Allenovo zlaté tvůrčí období rámované Purpurovou růží z Káhiry a symbolicky ukončené snímkem Hollywood Ending. V téhle době jsem mohl házet 4* od boku a Woody mi dělal radost každým novým kouskem. Od roku 2002 přišlo období, kdy se jen těžko hledá jednotící prvek a nelze užít paušalizující hodnocení. S Allenem to mám od té doby jak na houpačce. Někdy dokáže překvapovat a kupříkladu Match Point - Hru osudu nebo Kasandřin sen řadím v rámci jeho tvorby hodně vysoko. Střídají je ale tituly, kdy krčím rameny a říkám, "Tak sis, starý brachu, zase udělal svůj pravidelný roční zářez, jenže totéž v bledě modrém jsem od tebe viděl už několikrát a nezlob se na mě, v lepším provedení. Zkrátka přes všechny zásluhy mě už trochu unavuješ." Výše zmíněné dokonale pasuje i na titul Poznáš muže svých snů. Podobné Woodyho snímky se mi vytrácí z paměti hrozně rychle a nic po nich nezůstává. Tentokrát u mě Woody překvapivě narazil i v oblasti, která bývá tradičně jeho silnou stránkou - tedy v castingu. Sir Anthony Hopkins jako Allenovo alter ego nefunguje a za šlápnutí vedle považuju i obsazení Brolina, který se hodí do jných žánrů a postav. Tohle je případ filmu, kde se to jen hemží slavnými jmény a tvářemi, konečný výsledek je ale mdlý. Tuhle komedii považuji za důkaz trendu, že Woody ke stáru čím dál tím víc používá šablony, zplošťuje a předkládá banality. Celkový dojem: 45 %. (15.04.2015)

tento film je oveľa viac než romantickou komédiou trpkou vzťahovou drámou, typická allenovská hudobná dramaturgia, nadnesený názov upozorňujúci na dôležitosť leitmotívu "okultizmu", ktorý je druhým rozprávačom príbehu, pričom ten prvý tiež prejavom podporuje "odľahčenosť" síce zvádzajú k tomu, že človek čaká humor, ale dočká sa len neskutočne boľavých právd o tom, akí sme, krutých zvratov a veľmi neveselých peripetií "rozpadajúcich" sa vzťahov: manželských, rodinných, pracovných. na woodyho naozaj až "pritrpký" kúsok vklinený medzi 2 podstatne veselšie dielka, ktoré ho kompenzujú (predošlý a nasledujúci film). charakteristický pre tento scenár je najme cynizmus - komentár rozprávača ešte asi nikdy nebol v kontraste s tým, čo sa hrdinom deje, taký cynický. ďalší prvok je skoro až divadelné záberovanie cez dlhé zábery, no nie statické, ale dynamické, sledujúce hrdinov motajúcich sa po "scénach" svojich súkromných divadiel. a posledným scenáristickým prvkom je "dekompozícia" - skoro každá mozaiková štruktúra naratívnosti smeruje k "zbližovaniu" a postupnému väčšiemu a väčšiemu prepletaniu sa jednotlivých rovín rozprávania, jednotlivých príbehov, kúskov mozaiky - no v tomto prípade sa "rozpadá", začíname v akej-takej "súdržnosti" príbehu jednej rodiny, ktorý sa postupne mení na viacero osobitných príbehov generácií, aby sa ešte ďalej od seba jednotlivé časti rozmieňali na menšie od seba sa vzďaľujúce jednotky: príbehy jednotlivých členov - a žiaden (alebo skoro žiaden) sa nekončí dobre, buď sa končí otvorene (s náklonom k "zlému" koncu) alebo len "menej zle". (05.03.2012)

Woody Allen opět řeší vztahy a opět natočil na toto téma slušný film. Film asi nemohl dopadnou moc špatně když Woody obsadil do rolí skvělé herce jako Banderas, Hopkins, Brolin nebo Naomi Watts. Nejvíce se mi líbil výkon Anthonyho Hopkinse. Trošku více prostoru mohl dostat sympatický Antonio Banderas. Už teď se těším na další Allenovku. (29.11.2010)