DonT Stop

Punku jsem nikdy neholdoval a za totáče jsem taky nikdy nežil. A snad ani žít nebudu. Ale nikdy nevíte co se v zemi české stane. Film mě strašně překvapil hlavně slušnými hereckými výkony. Vážně jsem nečekal, že se na to bude dát koukat, ale jak řikám, výkony herců jsou slušné a příšerně se mi líbila kamera a vlastně celá vizuální stránka filmu. Takhle skvěle sestříhanej film jsem už dlouho neviděl. Plus jsem se párkrát zasmál a na konci celkem dojal. Malinko. Od Dont stop jsem nečekal vlastně nic a možná proto jsem byl překvapenej, když jsem dostal kvalitní český film o punku. (05.04.2013)

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% (08.06.2012)

Když filmoví muži na prahu dospělosti mluví jako skuteční muži na prahu dospělosti (vojedeme ňáky vesnický kundy!), scénář nenutí nikoho přehrávat uměle vykonstruované situace, když všechny dialogy jsou tak nějak ze života, když se ke všemu jedná o tuzemskou produkci, tehdy mi to nebudete věřit. Jsem ochoten prominout i nepříliš záživnou zápletku, zvláště když ve filmu vystupují tak mile neokoukaní herci. Škoda jediného - mezi hlasitostí dialogů a hudby je propast přímo závratná, nutící vás do obtížné volby - neslyšet co postavy říkají anebo vystěhovat sousedy. (09.02.2013)

Rebelové bez příčiny mě budou bavit vždycky. Sledovat židovskou bukvici Děrgela je sice očistec, ale záplava punkových fláků to lehce vyváží. Řeřicha se snaží čarovat s kamerou a podařilo se mu do filmu vtisknout dravý styl, který pasuje k rebelujícímu mládí. Jak by ale řekl klasik, punk je jinde. Tady se jen pár telat snaží vyrovnat s komunistickou šedí. (05.04.2019)

,,TŘEBA ŇÁKÁ BUDOUCNOST EXISTUJE....“ /// Clash, punkovej parník Vyšehrad, kapela jako součást hry ,,na šok“, reálnej socialismus prosmrádlej dobrou muzikou ve filmu, ve kterým (bych řek) jde vo víc než jen o hudbu. Touha zanechat svoji stopu mimo to ,,smutný a šedivý“, mít svůj styl… – cholerici z kolbenky nadšením jásat nebudou, ale kluci neřešej píčoviny, jen sebe, kapelu a celkem věrohodně evokujou onu dobu ,,zlatejch“ vosumdesátejch let. Punk, to prostě nejsou jenom děvky a chlast (poznej svýho Fr….), ale hlavně ideje. Sami musej zjistit, co je póza, co životní styl a kde je jejich místo. Mě prostě tyhle filmy o mladejch lidech a starejch časech baví víc, než zhovadilý estrády. (Navíc zvuk je dobrej a celkem to vodsejpá) A není to ani tak patosácký jako Láska z pasáže, či brutální jako Proč a dokonce to má v sobě mnohem víc, než kýbl Horký kaše. Fakt si myslíte, že JÁ jsem cílová skupina? Pravda, ty kluky bych znát mohl….. (nemel sračky, prostě máš jen strach, že skončíš jako tlustá, plešatá, připosraná sračka, bulící nad tím, že nejlepší roky jsou v prdeli. No jo, ale co když JE TO NEJLEPŠÍ PRÁVĚ TEĎ?....). Flákám 4* a nechám na vás, jestli je to póza, styl či krize středního věku. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) The Clash. 2.) Hledám pořádnej soundtrack. 3.) Páč tenkrát… co vám budu vyprávět, se podívejte…. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ * (26.10.2012)