Defendor

Superhrdinů jako Superman, Batman nebo Hancock je hodně a já je mám rád, ale superhrdinů jako je Defendor tu je zatraceně málo a to je velká škoda, jelikož on neboduje nějakou úžasnou akcí nebo schopnostma, ale boduje svým odhodláním, vůlí a vírou v sebe sama a co na tom, že je to takovej prosťáček, kterej téměř vždy dostane po hubě, je to prostě hrdina i tak, navíc je Defendor skvěle zahranej od Woodyho Harrelsson, moc lepších hereckých výkonů jsem od něj neviděl, jestli vůbec nějakej a příběh i přes né nějaký obzvlášť akční nebo vtipný pojetí dokáže bavit celou dobu. Trochu mi to připomělo korejský A Man Who Was Superman, ale tam byl konec přece jenom lepší a dojemnější než tady (22.03.2010)

Od superhrdinů přes obyčejného člověka po retarda. Tolik k spletitému vývoji superhrdinského žánru, který před časem uzavřel Defendor. Zlatý věk komiksu spustil ve třicátých letech nezničitelný Superman. Uběhl nějaký čas a nezničitelnost odstavila zpola kacířská, zpola láskyplná dekonstrukce superhrdinského mýtu ve Strážcích. Moore sejmul z hrdinů božský status a přiblížil je lidem, protože kdyby na to přišlo, zařvali by v éře sužované hysterií z atomové války skuteční lidé, ne okostýmované postavičky. Zlom přišel se Spider-Manem, který zavedl rovnítko mezi superhrdinu a obyčejného člověka. Proto nesnáším Spider-Mana, protože Peter Parker není ani spasitelským komplexem postižený excentrický multimilionář, ani smradlavá, ustrašená veš, dnes nazývaná nerd. Je to obyčejný kluk, patnáctiletý středoškolák, jakých najdete ve flísové mikině a nemožné košili po průmkách tisíce. Od teď to šlo s komiksovými hrdiny od desíti k pěti. Jestliže si doposavad vyžadovala funkce superhrdiny vlastnosti o třídu lepší, než jakými disponuje obyčejný člověk, Kick-Ass a Scott Pilgrim navlékl superhrdinský dres lidem o třídu horším, nerdům a třasořitkám. Odčlověčení a přerod k infantilní regresi završil retard Defendor, zrcadlově věrný protějšek Supermana. Hrdinský model zero to hero se otočil, démoni se zmenšili na mechanické hračky, kruh se uzavřel – z Lois Lanové je feťačka a děvka, z Clarka cvok, co má v jedné scéně v pazourech ceduli „slow“, protože je slow a žije ve světě, v němž se z předvčerejšku rodí zítřek, na rozdíl od Clarka, který plive krev v ódě na starou žurnalistickou pravdu, že není nic staršího než včerejší noviny (proto je nesmysl porovnávat kritické studie ze čtvrtletníku Film a doba s deníkařinou, kde se odevzdávají dva texty denně), a ze Supermana se stala přinejmenším srandovní figura z burlesky. Moc jí nepřispívá, že se drží ideálů, ač se jí to postavy ve filmu snaží rozmlouvat. Mohlo by se domyslet, kam dál tenhle vývoj superhrdinského žánru povede. Může být něco méně než retard navlečený do kostýmu? Může - samotný tvůrce retarda, jeho obhájce, komiksový scénárista hrající si na hero boye. Hodně o tom pověděl Resnais v Prozřetelnosti, kde prodělává hořečnatý sen umírající spisovatel. V mnohém tahle dekonstrukce hrdinů a jejich pád připomíná také vztah západní civilizace k Bohu. Na jeho svržení jsme potřebovali bezmála dva tisíce let. U komiksových hrdinů se to odbylo za pár desítek. Ruku v ruce to jde s překotným vývojem společnosti, kde lineární růst přerostl v exponenciální. Na co dřív stačila hodina, na to je třeba dnes minuta. Za pár let to bude sekunda. A pak jen její zlomek. To jen poznámka pro ty, kteří budou zase překvapeni zítřkem. Každopádně, věci jsou v pohybu. A to je vždy dobrá zpráva. (11.09.2010)

Milá a hezky vypointovaná variace na dojemné filmy o retardech a nedojemné filmy o superhrdinech. Stebbings tančí na pomezí neslučitelného, občas mu ta ruka ujede do nevyváženosti mezi vážným dramatem a ujetou komedií, ale perfektní Harrelson vždy vrátí filmu ztracenou rovnováhu. Právě jeho kreace na pomezí vážnosti a parodie dává tomu nepravděpodobnému a vlastně velmi dětinskému světu Defendora cosi, co vás i při závěrečném "I love you" donutí ke zjihlému povzdechu. Souhlasím, že Defendor měl navíc, ale i stávající potenciál pořád vystačí na velmi příjemný a specifické požitek. (04.05.2010)

Něco velkého v Defenderovi dřímalo, k jeho probuzení však něco chybělo. Defendor není klasickou bláznivou komedií, je zde cítit určitá vyspělost a zdá se, že někdo tady i přemýšlel. Na druhou stranu si říkám, jestli to nebyla chyba...mé pocity jsou tedy smíšené, ale jistým pozitivem, který jsem zde viděl, je pro mě motivace a ponaučení pro menší diváky. Když přičtu líbivý hudební doprovod, nebylo to zase až tak špatné... ;-) 55% (03.04.2010)

Defendor je taková vážnější verze Kick-Ass. Humor je zde také přítomen, ale neni to rozjuchaná násilná teen zábava, ale spíš drama, které je občas proložené komickou scénkou. A je to taková pocta komiksovým hrdinům obecně. Všimněte si, že Arthur čte komiks Sojourn a nosí kostým, který se batohem a vojenskou helmou blíží vzhledu kapitána Ameriky. Příběh je vcelku jednoduchý, dvě časové roviny, které se v jednu chvíli protnout a pak dojde k rozřešení zápletky. Divák může celkem lehce odhadnout, jak se bude děj vyvíjet, ale díky projevu Woody Harrelsona to má do nudy daleko. A vážně to vypadá jako variace na http://www.csfd.cz/film/181219-jigureul-jikyeora/ (20.03.2010)