Kawasakiho růže

Za stovku bych na to nešla, vážení. Tímto děkuji, že nás Hřebejk přišel navštívit do školy a film promítnul. Bylo mi chvílemi líto, co všechno musel absolvovat, aby na film sehnal 20 milionů. Finance na český film se shání očividně velmi špatně. Takže promítat to zadarmo by nebylo optimální, protože jak pravil režisér po skončení projekce: "Choďte na český filmy, na jakýkoliv, podpořte je". První polovina byla strašně nudná a zdlouhavá... Měla jsem pocit, že bych stihla složit Kawasakiho růži aspoň třikrát:P Utkvěla mi emotivní scéna hádky v lese a předčítání sprosťáren. A jenom proto, že StB je delikátní téma, v mnohým stále živé, tak tomu nepřidám. Zpracováno je to velmi průměrně. Zase tu projevila česká malost... A Jarchovského slabý scénář. Nevěra, milenka, nádor, problémy s pubertální dcerou. Co dál film nabízí? (15.12.2009)

Přímočaré drama s jasně rozdanými kartami, ze kterých se stávají trumfy s každou přibývající minutou. Nic překvapujícího, ale překvapivě hodně silného. Nic nového (názory autorského dua přece známe), ale uchopitelně vyřčeného. Po šesti letech vyložený nadprůměr. Ďábel je totiž v detailech. A Hřebejk s Jarchovským jsou zpět. Snad už definitivně. (23.02.2010)

Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (08.06.2010)

Zdá se mi, že se tu komentáře dělí na hřebejkovce a antihřebejkovce. Zcela záměrně jsem s komentářem čekala. Dnes jsem Kawasakiho růži viděla potřetí a opět se mi líbila. Nevadil mi příběh jako postupné rozkrývání formou koláře. Je to překvapivé, jak tomu elegantnímu Hubovi sedí kontraverzní role. A nehrál jich v poslední době zrovna málo. Právě jeho figura mi asi utkvěla nejvíc. Neméně zajímavá je postava estébáka ztvárněná Ladislavem Chudíkem. Opravdu mi naskočila husí kůže. (17.11.2016)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)