Quo Vadis

Kdyby poslední třetina / hodina nebyla jenom o likvidaci zajatých křesťanů v aréně, referoval bych o filmu spokojeněji. Jinak dokázal historický příběh probouzejícího se křesťanství a podlamování majestátu Říma vnitřní zkažeností a "bezbožností" své myšlenky a rozpory (Kristovo milosrdné učení x pragmatičnost starého vojevůdce-dobyvatele) podat poutavě i na dnešní dobu, přestože se nevyhnul toporným zkratkovitostem (především v zahoření a vyjadřování milostných citů). Přes neošizenou výpravu (a davy komparzistů) představoval hlavní hvězdu poblouzněný, dětinský, dekadentní tyran / pseudoumělec Nero ve skvělém podání Petera Ustinova. (09.01.2020)

Důstojná adaptace vynikající knihy, jejíž motivační a psychologickou obsáhlost se tvůrcům skrze pár důležitých změn celkem povedlo znázornit. I když k dokonalosti má film v tomto ohledu pořád daleko - logicky se vypichuje linie cézarova odboje proti křesťanům, která směřuje k finále v aréně, ale nepřesvědčvě naopak působí linka romantická a přerod Vinitiovy osobnosti, který byl v románu klíčový. Závěr pak postrádá kýženou emocionální hloubku, na druhou stranu však dobře uzavírá velkolepou rekonstrukci historické římské etapy, již si každý spojí s krutovládou matkovraha a žháře Nera. Jeden z vizuálně nejepičtějších snímků své doby, jakkoli trpící zjednodušováním a občasnou kýčovitostí.. 75% (21.01.2019)

Podle románu z konce 19. století vzniká na začátku padesátých let dvacátého film odehrávající se v půlce prvního. Přijde mi velmi zajímavé, jak se tato tři velmi odlišná období záměrně i nezáměrně mísí do něčeho, co sice neodpovídá ani jednomu z nich (nejméně samozřejmě o tom, v němž se odehrává), přesto stojí za to tomu věnovat pozornost. Ta trojí dobovost mi přišla ze všech sandálových opusů, co jsem viděl, největší... I když by určitě šlo Quo Vadis přejít jako netrvanlivou megalomanskou zbytečnost, přijde mi zajímavější to na něm přijmout a pokusit se vidět i něco dalšího. 70 % (30.03.2013)

Tohle bylo opravdu velkolepé. Nikoliv Samson a Dalila, ale Quo Vadis byl první opravdový historický velkofilm se vším všudy. Ať už výpravou, postavami, emocemi nebo celým příběhem. Ocitáme se v Římě někde kolem roku 60, za vlády šíleného císaře Nera, za dob kdy křesťané byli jen taková malá tajně scházející se sekta a kdy svatý Petr byl jen apoštol a pamětník Ježíše. Nero sužuje lid svým šílenstvím a jeho vrcholný kousek zapálení Říma chce svést na křesťany. Uprostřed všeho se sejde nepravděpodobný pár - hrdý římský velitel Marcus Vicinus a zapálená křesťanka Lygia, kterým budete do konce držet palce. A stejně tak skvělé jsou i ostatní postavy, především rozpolcený rádce Petronius, milenka Poapea, obr Urus, majestátní Petr a pološílený, polodementní Nero ve skvělém podání mladého Ustinova. To vše v parádní výpravě, kde jsem neměl problém věřit, že jsem v Římě, cetru veškeré civilizace. Nádherná architektura, davové scény vrcholící požárem Říma či majestátním Koloseem. Finální hodinu s křesťany pochodující s písní na rtech proti lvům jsem skoro obrečel a říkal si, že to takhle nemůže skončit. Úžasná záležitost a už se moc těším na další "sandálovky". Historický film roku 1951. (22.04.2018)

Sienkiewiczův román jsem si oblíbila, stejně jako jeho hlavní postavy a stejný vztah jsem si kupodivu utvořila i k tomuto filmu. Při prvním zhlédnutí jsem sice měla nějaké výhrady, ale postupně se vytratily. Ke kladům filmu - ženy byly velmi krásné a Nero působil díky vynikajícímu Peteru Ustinovovi jako skutečný šílenec, výprava byla perfektní, a tak mi ani statické vzpomínky Petra (pěkná stylizace do Da Vinciho obrazu Poslední večeře) ani úvodní nástin událostí, jež se staly před 30 léty, vůbec nevadily a i předchůdce dnešních Poláků, Ursus, u mě vzbuzoval svou silou ten správný respekt. Ze začátku mě sice iritovalo obsazení hlavních mužských rolí - Marca Vinitia a arbitra elegantiae Petronia - ale nakonec jsem si na ně více než zvykla, zvláště na Vinitia... A zápory? Nad historickými nesrovnalostmi (podrobnosti v mém milém Deníčku) mhouřím oči; a změny oproti předloze a vypuštění některých postav nebo alespoň snížení jejich důležitosti považuji vzhledem k možnostem a délce filmu za šťastné. Nebyli jsme svědky stětí Pavla z Tarsu a bohužel si nevyslechli ani Neronův charakteristický výrok „Qualis artifex pereo“ a také k opanování Říma Galbou došlo za poněkud zkreslených okolností. Celkově byl ale film přesně takovým, jak jsem si povedenou adaptaci románu představovala. (05.02.2012)