Co se vlastně stalo s Baby Jane?

Obsadit do dvou titulních rolí takové herecké individuality, jakými obě dvě hlavní představitelky byly, bylo obrovské riziko. Stavá se, že takové dvě individuality se navzájem zastiňují, soupeří spolu, předhánějí se, a potom se takový film stává pouhou křečovitou teatrální slátaninou. Tohle se ovšem u Aldrichova psychothrilleru nestalo. Obě dvě herečky ze sebe vydaly vše co mohly a zároveň každá z nich nechávala prostor pro tu druhou. Film byl pochopitelně především sólo pro Bette Davis, která předvedla opravdu famózní herecký výkon, chvílemi jsem opravdu téměř nedýchal. Netušil jsem, jak neuvěřitelně realisticky se dá na filmovém plátně ztvárnit duševně nemocný člověk. Davisová skvěle rozehrávala různé herecké polohy, duševní stavy své postavy, naprosto s přehledem měnila hlas, který se opravdu podobal její sestře. Pozadu však nezůstala ani Joan Crawford, které se podařilo celý ten malý prostor, který byl její postavě dán bezezbytku využít a vyrovnat se tak své kolegyni. Tohle je typ filmu, který se bohužel netočí každý den. Film, který dá obrovskou příležitost vyniknout ženské herecké osobnosti. (02.07.2008)

Ubrat trochu na stopáži, kapku ještě přitlačit na celkové gradaci, a byla by to naprosto bezchybná psychothrillerová klasika. Takto je to "jen" (ty uvozovky jsou v tomto případě opravdu absolutně nezbytné) vynikající psychothrilerová klasika... Bette Davis a Joan Crawford jsou každopádně fantastické, stejně jako příběh. Z filmů z podobného ranku se Baby Jane může rovnat možná jen Reinerovo Misery nechce zemřít (které mělo to štěstí, že si dokázalo svou délku ohlídat). 80 % (27.08.2018)

V soudobé filosofii se stále více prosazují fyzikální veličiny, především rychlost a její derivace zrychlení/zpoždění. Po první předehře (Baby Jane, v podání Bette Davis, zpívá "I've Written a Letter to Daddy", zní to příšerně. Když potom zpívá repete v pozdní fázi filmu, nezní to už tak hrozně) následuje druhá: auto zrychlené na plný narazí do... co se stalo přesně nevíme (what ever happened), role jsou však tímto definitivně příděleny. Další část až do vrcholné scény na pláži už je jenom o zrychlení nebo zpoždění. Blanche je ve svých aktivitách vždycky o krok pozadu, demence její sestry se progresivně zrychluje. (25.10.2019)

Vynikajúci psychothrilller s brilantne napísanými hlavnými postavami. Ide o príbeh dvoch sestier, medzi ktoré sa nebezpečným spôsobom votrel jeden z najhorších ľudských neduhov - žiarlivosť. Vývoj oboch sestier bol naozaj veľmi dobre premyslený, pričom sa nezabudlo ani na jemné nuansy tohto problému. Tiež sa mi páčilo, ako sa tu poukázalo na vrtkavosť osudu, a že ho máme predovšetkým iba a výhradne len vo vlastných rukách. Navyše postava Jane mi v niektorých ohľadoch pripomenula Normu Desmond z legendárneho filmu Sunset Boulevard (1950), čo bola veľmi príjemná asociácia, hlavne v spojitosti s finálnou scénou. Silný nadpriemer. 85/100 (23.02.2018)

Zdrcující psychothriller, který mele na prach to nejcitlivější - rodinu. Tíseň před zlobou, před kterou není úniku, výčitky za křivdy, jejichž náprava, i kdyby byla možná, by už beztak k ničemu nebyla, lítost nad ztrátou života, který byl nakonec promarněný. Není nic, co by v tomhle filmu budilo kus naděje a herecké výkony dvou legendárních "psychobitches" a rivalek Joan Crawdford a především ďábelské Bette Dawis to táhnou až někam hodně nahoru. Jasně, škoda, že Aldrichter je jen zručný řemeslník (režírovat to třeba Wyler, měli bysme tu nejspíš narušitele top žebříčků), ale upřímně řečeno by možná už ten film víc kvality ani neunesl a maximální prostor pro dvě herecké ikony a dobrý scénář bohatě stačí. (01.04.2012)