Štyridsaťštyri

Paľo Bielik je nejtalentovanějším slovenským režisérem hraného filmu v poválečném Československu. V jeho filmech se objevují silné nacionální motivy, dá se říct, že zrcadlí jeho národní hrdost. Právě toto jeho přesvědčení dodává jeho dílu punc poctivosti. Nezapře Plickovu školu, osobně se domnívám, že pokukoval hodně po ruské kinematografii, odkud převzal ducha hrdinství, silnou dramatizaci až patetičnost. Na celkovém vyznění to ale spíše přidává nežli ubírá. Příběh se rozebírá pomaleji, aby v druhé půli nabral na tempu. Pokud mě paměť neklame, jde o první slovenský film zasazený do první světové války. (29.11.2016)

Tento film jsem kdysi dávno viděl v televizi jako kluk, pak ještě párkrát, ale dodnes si pamatuji, jakým dojmem na mne zapůsobil. Kragujevacká vzpoura trenčínského pěšího pluku v Kragujevaci byla jedním ze tří významných protirakouských vystoupení našich vojáků vedle Rumburku a boky Kotorské. Těžko hodnotit autentičnost děje, ale filmové zpracování P. Bielika bylo jedním z největších počinů slovenské kinematografie. Snad jen dvě maličkosti mi nedovolily dát plný počet hvězdiček. Nebylo zřejmé, jak se Viktor dostal z ruského lazaretu přes frontu domů, a to, jak jej pak našla jeho manželka v lazaretu rakouském. (12.11.2023)

Príbeh sa zdá na začiatku predvídateľný. Mladý muž sľúbi svojej žene, že sa vráti z vojny. Lenže prvé zábery hovoria o niečom inom. Ako to teda Bielik s divákom myslí? Hlavne sa snaží natočiť plnokrvnú drámu z prvej svetovej vojny na európskej úrovni. S hutným scenárom, ktorý má niekoľko dejových fází, strieda akciu s emotívnymi momentami, miestami je melodramatický, inokedy hrdinský, úplne na konci trochu zbytočne patetický. Pre mňa uveriteľnejší historický film, ako napríklad Majster kat, ale najmä dramaturgicky vyvážený. Po všetkých stránkach veľmi solídny (možno aj prvotriedny) slovenský film 50. rokov na európskej úrovni. Avšak trochu už z pohľadu prihliadajúcom na dobu vzniku. Taký menší konkurent príbehu Na západnej fronte kľud. (22.07.2014)

„Po tejto vojny nebude viac vojny lidu zmúdrejú nájdu ľudskú reč, zastane človek pro človeku a povie prosto, na čo je vojna." Tomuto naivisticko-patetickému konci, který pronáší jeden z odsouzenců na smrt, předchází místy až příliš rozvleklá a zdlouhavá zpověď jednoho z vojáků, kteří se v červnu roku 1918 v srbském Kragujevaci zapojili do vzpoury jednoho pěšího pluku rakousko-uherské armády proti jejich velení. Oceňuji dobře natočené bojové scény, byť jich tu vlastně zas tolik nebylo. Líbila se mi vcelku i hudba Milana Nováka. Pak tu je samozřejmě ono protiválečné poselství filmu ("Ľuda sme, na čo sa máme zabíjať."), což v 50 letech samo o sobě jistě stačilo k tomu, aby si film získal značné renomé. Nejsem si však jistý, zda to stačí k ocenění tohoto filmu o 60 let později. Ze slovenských filmů o světové válce se mi rozhodně mnohem více líbil Hollého film Signum laudis. (13.08.2018)

„Vojna vypukla!“ (sama od sebe) Hlavní hrdina to alespoň bojkotuje: střílí jen do vzduchu, nevybuchlé granáty hodí místo na „nepřítele“ vtipně do křoví. Vzbouřenci proti státní moci jsou někdy tak fajn, že se o nich dokonce natočí i oslavný velkofilm. A nejen to. Musí to být ale pouze ti správní pokrokoví rebelové, kteří vzbouření dostanou za úkol. Vše je dopředu domluveno, řádně zdokumentováno v médiích, následně umělecky zpracováno literárně i filmově, zakotveno v osnovách a vtloukáno do makovic. Symbolické číslo 44, protože: Jan 8:44 (Jste z otce ďábla a žádosti svého otce budete plnit.) Člověk, který si dnes dovolí neposlouchat papaláše, je těžce šikanován. Symbolika: 1:20:53 – tři šestky jak z učebnice. (18.10.2021)