Sedm psychopatů

Nesmírně barvitý film, zejména co se scénáře týče. McDonagh vzdává hold samotné fabulaci filmových příběhů, snaží se být trochu podvratný, trochu si utahovat ze stereotypů gangsterek a následně i sám ze sebe. Přidejte k tomu šílené postavy, absurdní situace, mimoňské dialogy a máte z toho dort, který by nedali dohromady ani pejsek a kočička. Film tedy není příliš koherentní, snaží se dokázat příliš a to mu v určitých místech přerůstá přes hlavu. Ovšem i tak by to byla velice zajímavá a kvalitní podíváná! Jen bohužel díky tomu všemu bláznovství se trochu vytrácí napětí, osudy postav se nedají dokonale prožívat a celkovou gradaci zachraňuje až Walkenův příběh o vietnamském psychopatu... 7/10 (17.01.2013)

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80% (28.11.2012)

Skvěle mi to sedlo. Tahle mozaika příběhů, kterou se táhne motiv psaní scénáře a... ehm vražd, má všechny potřebné ingredience. Každý psychopat má svoje a zamilujete si je úplně všechny. Příběhy se vrství, propojují a celou dobu netušíte co se stane v dalších deseti minutách. Sam Rockwell hraje jako život, Christopher Walken je jedním slovem boží a Colin Farrell jako možná inkarnace samotného režiséra příjemně pasivní. Martin McDonagh se ze spisovatelské krize vypsal příběhem o spisovatelské krizi a ještě se mu povedlo zachovat ten nehorázně stylový název. Snové sekvence (i když ty jsou obvykle ve filmech pro teplouše) jsou tu víc než povedené. Jinak se vsadím, že tenhle film se nepodaří nikomu "povyprávět", to se musí vidět. Pac. (08.12.2012)

Tvůrce skoroklasiky V Bruggách je zpátky a zase mu to šlape. Sedm psychopatů má minimálně stejně zábavné dialogy a potěší neposedným vývojem příběhu, v jádru filmu ale nebije srdíčko, které by vás donutilo se k jeho hrdinům vracet znovu a znovu. Mimoto si ale není moc na co si stěžovat, v rámci žánru tu nápaditější počin dlouho nebyl. (04.12.2012)

Jako dokumentární dílo ohledně filmů o psychopatech, zacílené na studenty psychologie, popřípadě na vyhladovělé filmové kritiky, to možná nemá chybu. Navíc já mám dokumenty rád. A psychopaty všeho druhu mám ještě radši. Jenže tohle byla taková... rozcajdaná slátanina. A děj osciloval mezi zábavou a nudou i mezi žánry jak na koronárce křivka elektrokardiografu, při nahazování pacienta se zástavou. A zasypal mě takovou spoustou odkazů, že jsem se z té hromady furt jen vyhrabával a už neměl čas na zábavu. (03.04.2013)