Čapkovy povídky

Čapkovy detektivní povídky jsem četl před čtyřmi lety k matuře a dost mě bavily. Tenhle film nebyl špatnej, ale myslím, že některé povídky se daly zvolit lépe. Dost mě tam iritoval ten nábožensko-moralistický podtext a hlavně závěr, který mi zkazil zážitek z filmu a definitivně posunul moje nerozhodné hodnocení směrem dolu. To, jak byly jednotlivé povídky propojeny se mi docela zamlouvalo a nejvíc mě bavily třetí a čtvrtá. (25.06.2010)

Adaptace Čapka jak má být, pětice výborných povídek, která je každá tak trochu z jiného soudku, takže divákova pozornost nijak nepolevuje. Hned první povídka zaujme civilními výkony, slovním humorem a velmi zajímavým použitím vnitřního monologu, druhá je ze všech nejvtipnější a nejroztomilejší, další je vrcholem filmu co se atmosféry a obrazového zpracování týče, netradiční exkurze do zapadlých končin slovenských hor je opravdu působivá, čtvrtá povídka mi přišla nejslabší, taková klasický humorný detektivní příklad, který stojí zato hlavně díky politováníhodnému Pišťkovi a jedné z pozdních rolí Nedošínské. Poslední, nejfantastičtější mi přišla velmi smutná, přímo se dotýká samotné lidskosti a její poslední záběr se ztracenou kuličkou je jednou z nejkrásnějších teček, kterou se může náš film pochlubit. A aby toho nebylo málo, vše je propojeno originální linií komisaře ve ztvárnění Marvana, který se mermomocí snaží dostat na dovolenou, leč marně. Frič i po válce zůstal jedním z nejzajímavější, tvůrců, kterého nespravedlivě zastínila mladší generace, když si jen vzpomenu na filmy 13. revír, Varúj, Návrat domů, Pytlákova schovanka, Past, Císařův Pekař a Pekařův císař, Tajemství krve, Dnes naposled a Hvězda zvaná Pelyněk, připadá mi adekvátní ho zařadit po bok nejvýznamnějších tvůrců poválečného dvacetiletí, které mnohdy převyšuje i neotřelým ztvárněním vhodně vybraných látek. (03.03.2010)

Všechna čest především po stránce převedení Čapkových povídek na celuloid. Martin Frič snad nemohl lépe vykreslit jejich atmosféru a ducha. První dvě povídky jsou typicky Čapkovské a jejich vzájemné prolnutí jsem uvítal. Příjemný Jaroslav Marvan. Povídka o Juraji Čupovi je dobrodružně - kriminální, dostala nejvíce prostoru a zároveň se mi i nejvíc líbila. Hlavně chlastací scéna s výtečným Paľem Bielikem nemá chybu. "Čapkovy povídky" působí jako celek uceleně a jsou po všech stránkách silně nadprůměrným dílem. A nebýt závěrečných dvou slabších povídek (i když pasáž s kuličkou má hodně do sebe), mohly být i dílem geniálním. 80%. (23.11.2008)

Domnívám se, že Čapek i Škvorecký se měli držet svého kopyta a nesnažit se o kriminálky. Jak mám oba ráda, tak tuhle jejich část tvorby fakt ráda nemám. Fričovi se přesto opět podařilo z nepříliš povedeného námětu stvořit minimálně koukatelný film, který se bohužel povětšinou odehrává v interiéru, takže nemohlo přijít na řadu Fričovo kouzelnictví v exteriérech. (02.12.2023)

Vedle Vávrova Krakatitu patrně nejlepší filmová adaptace literárního odkazu Karla Čapka, která se ve díky zkušenému Martinu Fričovi stala nadčasovou výpovědí o lidském svědomí, odpovědnosti a vině. Má to takovou tu prvorepublikovou patinu a přitom umělecky hodnotný obsah, nevyznívá to lacině a rychlokvašeně jako převážná většina českých filmů vzniklých před znárodněním kinematografie. I v malých rolích se objevují velcí herci své doby. Komické i tragické příběhy, ze kterých je poznat Čapkův rukopis. 80 % celkového dojmu s ohledem na dobu vzniku. (23.11.2008)