Útok na Bílý dům

„Pane, toto je váš nový kód pro odpálení raket!“ Jak vidno, prezidentské křeslo je v rukou kazisvěta Rolanda Emmericha pořádně horké. Do poloviny to ještě jde, jakmile ale vezme ten stávající s obličejem Jamieho Foxxe do ruky raketomet, legrace jde stranou. Právě odlehčenost a nadhled, o které se tvůrci snaží, se k téhle látce moc nehodí. Zřejmě úmyslně tu tvůrci sázejí na nejokoukanější žánrové zvraty a volají do světa, ať si diváci tuhle kupu klišé náležitě užijí. Jenže když střílel John McClane (tady John Cale, to je náhodička) v budově firmy Nakatomi evropské teroristy, mělo to šťávu, když bez bot a v bílém tílku vymýšlel možnosti, jak jim jejich pečlivě naplánovanou akci znepříjemnit, bylo to fajn, když tu a tam pronesl nějakou sebeironizující hlášku, bylo to ještě víc fajn. Jenže pohled na jedenáctiletou holku mávající před polozbořeným Bílým domem americkou vlajkou a snažíc se odvolat blížící se letectvo, fajn prostě není. Když pak musíme poslouchat neuvěřitelné žvásty televizních štábů nebo hlavounů kdesi v bezpečné vzdálenosti od symbolu Ameriky, začíná lehká nevolnost. Pocta devadesátkám možná potěší, ale to je asi tak všechno. Úvod je na daný žánr poměrně utahaný, střed velmi slušný, závěr doslova tragický. Ssázka na starou dobrou akci je sice fajn, ale to, jak Gerard Butler rozsekal komando severokorejských teroristů, mi sedlo o poznání víc. Emmerichova akce se velmi rychle začne zajídat, okoukané situace (toporný Tatum a jeden dva grázlové proti němu) tak nějak nepotřebujeme vidět znovu!! Přímý souboj s Butlerem prostě tahle sestava prohrává, instantní polévky taky moc nemusím!! (23.08.2013)

Nabízí se otázka jestli má podobný akčňák dneska vůbec co říct, ano i ne. Například úvodní budování toho že se něco chystá, funguje spolehlivě. Záporáci jsou zpočátku charismatičtí a nevadí ani hlavní hrdina. Bohužel filmu škodí jak přepálená stopáž, tak samozřejmě tlak na co největší akčnost, která jak dneska víme je z velké většiny digitální. Takže sledujeme asi 5x digitální výbuch někde v Bílém domě. Digitální pád limuzíny do bazénu + notnou část honičky předcházející. Digitální helikoptéry. Copak nikoho nenapadne, že tohle normální divák prostě nemusí vidět? Ohromí vůbec dneska někoho že limuzína udělá 4x salto? Neohromí, protože je to blbost a tohle auto prostě neumí a basta. Škoda že se nepodařilo zužitkovat hláškovací potenciál nebo vzájemné pošťuchování dua Tatum/Foxx. Film se stává s blížícím se koncem prakticky nekoukatelný. Takže dopadá podobně jako Olympus has fallen. Možná je tohle o malinko lepší. Ale opravdu jen o trošku. (01.11.2013)

Útok na bílý dům možná patří k tomu lepší, co Emmerich natočil, i tak se ale pro mě jedná o bolestnou zkušenost. Někdy mě napadá, že Emmerich odstěhoval do Ameriky, tamní lidi si snadno přečetl a od té doby si z nich dělá prču. To by pak byl génius, ale ono to tak zřejmě nebude. I zde dojde patetické proslovy a mávání prapory a happy ending, v takovém stylu že jsem z toho skřípal zubama. Takovéto filmy na mě působí až fyzicky nepříjemně. Navíc Channing Tatum v hlavní roli by zoufale potřeboval nějakou dodatečnou dávku charisma, protože je jeho role jeho postava je k uzoufání nezajímavá a nudná, ale to nic není proti jeho dceři, jedné z nejodpudivějších filmových postav co jsem kdy viděl. 11-letá teenagerka s fanatickým zalíbením v prezidentovi a v reáliích Bílého domu je, pokaždé když se objeví na scéně, tak nepříjemnou zkušeností, že jsme postupně začal fandit teroristům ať jí konečně odbouchnou. Takhle nějak jsem fandil i Bláhovi ze 30. případů Majora Zemana, nevím přesně proč, ale svým vyzněním mi Útok na Bílý dům tento seriál něčím připomíná. (02.12.2013)

Velmi jsem chtěl tento snímek vidět a už ani nevím jak, ale do náruče mi odněkud spadl jakýsi podvratný kinoRIP. Tak, když už takhle náhoda pomohla, říkám si, tak proč ne. Koukám na to chvilku a zjišťuji, že je to nějaké tmavé. Z prezidenta jsem viděl jen bílou košili. Jsem si říkal, jestli to není nějaký fór, že tam všichni mluví k poletující košili, něco na způsob strašidel ze Spessartu. Ale ne. Ne. Tak jsem na to musel plácnout kilo pade v kině, sedaje si mezi dvě tělnatější dámy, které s kýblem popkornu chtěly vidět amerického prezidenta na kolenou. Zážitek to byl zajímavý, přísahám, že už nechci cítit ten intenzivní zápach puklé kukuřice míchané v nějaké sladké sračce a přes mocný chrupot umělých zubů i z filmu něco slyšet. Nicméně, ještě stále váhám jestli mám tento počin zatracovat či chvalořečit, či si počkat na dývýdý a pěkně v klidu domova, s tím, že žrát budu pouze já, muhehehe, si to dokonale vychutnám. (22.08.2013)

Přijemný retro návrat do doby Smrtonosných pastí, Posledního skauta a snad i trochu Skály, či Přepadení v Pacifiku. Emmerich se nikterak nestydí za regresi do přelomu 80. a 90. let, v patosu a klišé si vysloveně rochní, což je někdy i přes patrnou nadsázku trošku otravné, ale těmito trivialitami nikdy nezastíní příjemně zamotaný scénář. Ač je expozice o pár minut delší než by se slušelo, akce se nakonec stihne naservírovat více než dost. Ke slovu se dostane i pár vtipných, či stylově cool momentů a celkově je vizuál rozhodně povedený. Příjemně překvapí, že i přes hektický střih jsou akční sekvence poměrně přehledné (viz fuj Elysium), ale možná bych i tak ocenil drobné zpomalení v několika místech - už jen proto, že v 80./90. letech se tak rychle nestříhalo. White House Down sice na špičku akčních filmů nedosahuje, ale protože si myslím, že kvalitních old school akčních filmů je vlastně docela málo, musím patřičně ocenit, když se jeden takový objeví... Byť s 20letým zpožděním :) 7/10 (05.09.2013)