Colette

Cieslar chce nominaci na Oscara? Mezinárodní obsazení, angličtina, holokaust, láska, dobro vs zlo, pravda vs lež.... Ó jak dojemné! Ve skutečnosti vrcholný kýč a parazitování na holokaustu - nebojím se říct přímo využití holokaustu pro komerční účely. Někdo mluví i o citovém vydírání, ale to by tam nějaké city musely nejprve být. Film obsahuje pouze tragicky nepřesvědčivou love story se spoustu vzletných a patetických slov, které se mnou (a to jsem docela citlivá duše) neudělaly naprosto nic; žádné emoce, jen klišé kupící se do monstrózního počtu. Colette je první film o holokaustu, u kterého mi bylo skoro jedno, že esesák zastřelí náhodného vězně, že hlavním hrdinům permanentně hrozí smrt, že komínem mizí životy statisíců lidí. Je to inženýrsky chladné a prázdné hraní si na Velký Film o Velkém Tématu s Hlubokou Myšlenkou a Silnými Emocemi... Hraní si... A přesně tohle je na celém filmu to nejhorší - rozmělňuje téma Osvětimi do tezovitého učebnicového ležáku infikovaného syndromem Babičky (každý zná, nikdo nečetl). Po filmech jako je tento bude také každý "znát" Osvětim, ale jen jako jakýsi tábor z jedné špatné pohádky... Lustig v závěru života rozmělňoval svoje dílo do až nedůstojné podoby, Cieslar je zase autorem takových "skvostů" jako Duše jako kaviár, Krev zmizelého či Láska je láska - mohl jsem tedy čekat od tohoto filmu něco jiného? Dobře mi tak... (14.09.2013)

Souhlasím s některými, resp. i mně se zdálo, že zde ani až tak nešlo o holocaust. Ten měl být spíše kulisou pro příběh velké lásky za časů beznaděje a zmaru, za časů kdy pro Židy v koncentračních táborech nic nebylo jistější než smrt. Dost mne mate spoluúčast na scénáři pana Lustiga, kterého si velmi vážím a jehož pár knih i vlastním. Tohle dílo bylo zvláštní. Těžko psát o Osvětimi, že se mi to líbilo, nebo nelíbilo. Téma je závažné natolik, že se to zde nesluší takto popisovat. Budu tedy hovořit spíše o ději, zda mne nějak výrazněji do sebe vtáhl a zda mne zasáhl či nikoliv. Bohužel, nevtáhl a nezasáhl. Já jsem tomu prostě od prvního okamžiku nevěřil. Ačkoliv prostředí bylo velmi blízké realitě a z permanetně kouřících komínů s mastným dýmem šla na mne hrůza, té mladé lásce jsem neuvěřil. Dnes už vím, že Mádl hrát umí. Už dávno ho nemám zaškatulkovaného jako pubescentního snowborďáka. Sem mi ale nějak nesedl. Typově a i herecky. Naopak Thioly byla vybrána dobře. Nejdokonaleší však byla kápo Helena Dvořáková, pravá árijská mädchen! Dlouhý byl taky hrůzu nahánějícím esesmanem. On měl vždy ledové oči a tady posloužili kamenné bezcitné tváři s umrlčí lebkou na čepici. Kdybych to měl shrnout, tak mi to celé drží špatně pohromadě. Začátek v USA, koncentrák a podivný, neuvěřitelný závěr... Film sice vše šroubuje dohromady jak se dá, ale skřípe to. Pokud to měl být film, připomínající hrůzu holocaustu a nacistických zvěrstev, tak mi tam ten románek moc nesedl. A pokud to měl být film o románku, pak prostředí vyhlazovacího tábora Auschwitz se vším tím, čím se neblaze proslavil bylo nevhodně zvoleno... Dávám 3 diamanty. * * * (23.02.2014)

Naši herci nevedia už nadabovať ani samých seba a potom tie filmy vyznejú strašne smiešne. Áno, film z koncentráku a je smiešny aj v inej rovine. Že Colette vystupuje z dobytčáka, nevie, čo s ňou bude, ale zbadá Mádla a hneď sa na neho flirtovačne usmeje. A potom sa ďalej usmieva v atmosfére spáleného popola z obetí holocaustu. A keď príde na to, tak si aj vrzne. Inak nehovorím, že film bol zlý, ale niektoré veci ako svalnatí muži pracujúci v lágri, to bolo vyslovene mimo. Na jednej strane sa bijú o kôrku chleba, na strane druhej majú biceps z posilky. Na žiadnej dobovej fotografii som nič také nevidel. (27.01.2023)

Při sledování Colette jsem si uvědomil, že mi to něco silně připomíná. A pak jsem na to došel. Před časem jsem četl knihu "Utekl jsem z Osvětimi" od přímého svědka a osvětimského vězně Rudolfa Vrby (vlastním původním židovským jménem Walter Rosenberg). Knihu vydal Sefer s.r.o. v nakladatelství Federace židovských obcí v roce 2007 a v originálu poprvé vyšla dlouho po ukonční války, až v roce 1989 ve Washingtonu pod názvem "44070 - The Conspiracy of the Twentieth Century. Výše uvedenou knihu opravdu doporučuji všem milovníkům knih přečíst. Kniha je psána velmi čtivou i napínavou formou a podle mého mínění popisuje opravdu skutečný, otřesný život vězňů v lágru smrti Osvětim - Březinka a obsahuje celý, nezkrácený a filmově neupravený osud vězně zcela od počátku nástupu nejdříve do tábora Majdanek, následně Osvětim-základní tábor a konečně do centra spalovacích pecí v Březince. Výtvor Milana Cieslara a jeho spoluscénáristů je jen takový slaboučký odvar obsahu výše uváděné knihy, navíc s domyšlenou dojemně milostnou zápletkou. Bestiálnost fašistické genocidy na židech se opravdu musí neustále lidem připomínat jako výstraha, aby se už nikdy nic podobného nestalo, ale pouhé tři hvězdy dávám za způsob, jakým nám to bylo formou scénáře Colette podáno. Pokud už autoři scénáře zvolili převzít výseky z knihy Rudolfa Vrby, měli se držet skutečných událostí a nepochopitelnými změnami neupravovat způsob útěku obou vězňů, nadměrně se emočně nezaměřovat na milostný poměr Viliho a Colett (nejsem si jistý, zda k němu ve skutečnosti podle knihy vůbec došlo). Ostatně, sám Arnošt Lustig prošel také vyhlazovacími tábory a dokonce se mu podařilo v průběhu transportu do jiného lágru uprchnou. Možná nevyužil A. Lustig k napsání scénáře svůj osobní příběh jen proto, že příběh Rudolfa Vrby a jeho spoluvězně Alfreda Wetzlera obsahuje navíc psanou zprávu celému světu, kterou po svém útěku ihned zveřejnili, totiž zprávu o fašisty přísně utajovaném hromadném statisícovém vyvražďování nepřátel fašistů a genocidě židů. Odhaduje se, že !! JEN !! v Osvětimi usmrtili zrůdní fašisté více jak 1 200 000 lidí! (25.01.2015)

Není pochyb o tom, že na světě existují jizvy, které by se měly pořád otevírat, aby se nezapomnělo, co je způsobilo. Jenže zrovna tuhle otevřel Cieslar, známý to ambasador ženského utrpení, pod lokální anestezií.. Tragické postsynchrony, nevěrohodnost milostné linie, papírové hlášky ve stylu: „Vítejte v pekle!“, digitální rackové a šum mořského přílivu jakožto symboly naděje (opravdu? zase?) a především řídká přítomnost emočního náboje - to všechno jsou indicie k nijak objevnému zjištění, že silný námět nemusí automaticky znamenat silný film.. (29.01.2015)