Režie:
Vladimír MorávekObsahy(1)
Kultovní představení M. Štědroně a M. Uhdeho, které v roce 2005 znovu nastudoval V. Morávek. Stylový posun jeho inscenace (která se spíše než sociální revoltě Nikoly Šuhaje věnuje střetu mužského a ženského principu) k divokosti a syrovosti se opírá o nové hudební aranžmá zlidovělých Štědroňových hitů Petra Hromádky. Výsledkem je silné představení, v němž se soubor divadla představuje ve skvělé formě. Novému Morávkovu pojetí svědčí vykony Jana Zadražila a Evy Vrbkové v rolích Nikoly a Eržiky, Jiří Vyorálek jako Mageri, Robert Mikluš v roli Derbaka, Jan Kolařík jako velitel četníků nebo hostující Gabriela Vermelho jako tančící a na kvinton hrající temná předzvěst špatného konce – ti všichni vytvářejí psychologickým herectvím, pohybem i zpěvem totální divadlo o Koločavě, lásce a zradě. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (20)
Viděl jsem novou inscenaci Balady v divadle a byl to zážitek o třídu výš, než kde je tenhle záznam. Nejde jen o zmiňované prostřihy na cákání se ve splavu (což bylo napoprvé osvěžující, po desáté už velmi otravné), ale především o pojetí zpívaných pasáží. Velmi se mi zamlouvají taneční čísla pojatá jako střety dvou skupin (nejčastěji mužů a žen - např. v "Tam u řeky na kraji"), ale celkově disharmonické pojetí se k neo-lidovkám M. Štědroně moc nehodí. Herci často spíš deklamují, než zpívají apod. Podobně je to s celkovým sehráním původních rolí novým ansámblem. Zatímco Vyorálek byl poměrně dobrou náhradou za (tehdy skvělého) Polívku, výkon Jana Zdražila (Šuhaj) měl v podstatě jen jednu polohu (živočišně nasranou) a Robert Mikluš už se na můj styl v roli Derbaka pohyboval za hranou parodie. ()
Pojďme chlapci, pojďme krást, bude žrádlo, bude chlast. Kdo se bojí, ať je doma, bude ovce ráno pást. 1) Nová verze 47letého scénáristy a filmového a divadelního režiséra Vladimíra Morávka je zejména ve své první polovině pastvou pro oči i uši. Svižná choreografie doplňuje již dávno známé konstanty - výborný text Milana Uhdeho a nádherné již zlidovělé písničky Miloše Štědroně. Stavěli, stavěli, šibeničky dvoje, vyber si, synečku, vždyť jsou obě tvoje, vždyť jsou obě tvoje. 2) Herecký rejstřík již 37letého (!) Jana Zadražila (Nikola Šuhaj) je parádní. Herec ukazuje spolu s pěknou postavou živočišný sexy výkon tak odlišný od unylých rolí v televizních seriálech. 3) Na druhé straně ovšem nadbytečná druhá hodina představení nepřináší nic nového, nic, co by už nebylo bývalo řečeno v části první. Stále se opakující stejné filmové dotáčky u splavu či věčné havraní skřehotání jen symbolizují tuto tvůrčí bezradnost. 4) Za zmínku stojí půvabný okamžik, kdy Eržika omylem hodí mokré prádlo divákovi do tváře - právě zpívající Zadražil se v rozporu s rolí rozesměje a herečka přicupitá k divákovi poznovu, aby mu osušila tvář. Nepůjdu od tebe, má milá bělavá, dokud má košilka, nebude krvavá. Košilka krvavá, rozsekaná hlava. Nepůjdu od tebe, má milá bělavá. ()
Na této hře jsem byla v divadle a měla jsem možnost vidět jí i v televizi. V divadle je zážitek z této skvělé hry nesrovnatelně lepší, ale i záznam se velmi povedl. Eva Vrbková a Jan Zadražil jsou úchvatný pár, do toho jim skvěle na kvinton hraje, tančí a vydává různé prapodivné zvuky výborná Gabriela Vermelho. Mně osobně nevadily, ba naopak bavily i záběry od splavu. ()
Jiří Kniha měl pravdu. Eiffelovka Husa na provázku je skutečně Balada pro banditu. Nejslavnější jejich počin. Trošku se divím, že verze z roku sedmdesát osm je hůře hodnocená než tato. Tvůrci se snažili do jisté míry zkopírovat tehdejší verzi a udělat ji nově. Nebo zkrátka jinak. Podobné jsou záběry u vody, ovšem kytary nahradily skutečné zbraně. Exteriérové záběry na bázi trampingu vyměnili mladí tvůrci za záběry z ulic města Brna a seznámení diváků s tím, jak seznamovali brňáky s představením. Tak nevím. Celé to působí trochu rozpačitě. Přiznám se, že původní melodie pořád mají své kouzlo a bavit nepřestanou. Stejně jako zajímavý příběh. Ale moc mi není sympatické to pobíhání mezi diváky a opakované detailní záběry na upocené herce. Samozřejmě lze pochopit, že dělat něco tak slavného, úspěšného a oblíbeného je těžké, protože každý zná a má zafixovanou první verzi. Takže v tomto případě je nutné udělat to nějak nově. Ale mě se líbila víc Balada pro banditu v režii Vladimíra Síse s Miroslavem Donutilem a Ivou Bittovou. Pecha, Polívka, to jsou velká esa plus způsob, jakým se natáčelo. ()
Inscenace čerpá ze síly Štědroňovy hudby, která ve kvělém nastudování popohání jinak trochu utahaný a za vlasy přitažený dramaturgický záměr. Herectví je příliš expresivní - po sté minutě už z něj třeští hlava. Herci však jedou nadoraz, scéna je působivá a pěvecké výkony jsou "přinejmenším nanejvýš" uspokojivé. 4/5 ()
Galerie (3)
Photo © Viktor Kronbauer
Reklama