Strach a hnus v Las Vegas

Velice sugestivní jízda, při které máte pocit, jako kdybyste byli rovněž v moci bezpočtu druhů omamných látek. Za to může především výrazné barevné ladění obrazu, takřka neustále se pohybující, houpavá kamera, která často zabírá danou situaci z naprosto neobvyklých úhlů, a chronologická nesouvislost děje. Divák hledí na svět Las Vegas z pohledu našich dvou hrdinů, kteří jsou věčně zmítáni narkotickým opojením a často nerozeznávají halucinogenní vize od skutečnosti. Lidé se tak proměňují v bizarní ještěry, podlaha se hýbe a prorůstá do té doby pouze namalovanými květinovými motivy. Strach a hnus v Las Vegas je krásným vzpomenutím na neopakovatelné časy šedesátých let, které má generace zná bohužel jen z filmů a vyprávění. Zmínit nesmím zapomenout ani bohatou hudební složku, která tvoří významnou část z celkového dojmu. Přes celý ten jednotvárný ráz filmu jsem se u něj překvapivě vůbec nenudil a vychutnával si každou minutu. Tento film nám dává připomenout jednu ztřeštěnou pravdu o životě, a sice, že pod vlivem drog, bez všech těch tradičních lidských zábran, bez sebereflexe a samotné vůle, když se lidé chovají jako zvěř, osvobozují se tak touto cestou od inferna lidského bytí. (22.02.2006)

"Wait, we can't stop here. This is bat country!" _____________ Netopýři, dinosauři, čerti, Tobey Maguire, Lucka na obloze s diamanty, pot, krev, slzy, splašky, košík grepů, jeden kufřík plnej drog a halušky od nevidim do nevidim.... To vše a nejen to jako kaleidoskop drogového opojení v týhle tuctový šílený jízdě kabrioletem skrze vědomí i nevědomí města hříchů, Las Vegas, jejíž šoférem je démonický Johnny Depp. Zároveň jde nejen o dost pesimistickou dobovou sebereflexi a pomyslný epitaf éry hippies, amerického snu, acid culture a zlatých šedesátých, ale i nekompromisní disstrack na předražený hotelový pokoje.... Terry Gilliam prostě ví jak divákům zamotat hlavu a obrátit jim žaludky vzhůru nohama, protože tohle psychedelický audiovizuální terno se fakt těžko popisuje; halucinogenní [až klaustrofobickou] kamerou počínaje, omamným vizuálem a neonovejma barvičkama konče – a v tom přeci jen tkví nejen samotná výjimečnost, ale i onen status kultu. No a Johnny Depp & Benicio Del Toro jsou ve svých rolích [jeden s pleškou, druhej s pivním pupkem] naprosto k nepoznání, o to víc v nich excelují.... nehorázná šleha tenhle film, navíc přesně podle mýho gusta. Soundtrack boží! (16.11.2022)

Tenhle film je opravdu síla. Bohužel těžko říct, jestli síla ve špatném nebo dobrém slova smyslu. Plešatý a věčne zfetovaný novinář Johnnyho Deppa s brýlemi, které by mu i Elton John mohl závidět a jeho taktéž zfetovaný právník Benicio Del Toro jedou s kufrem plným drog do Las Vegas aby novinář napsal jistou reportáž. O ničem jiném film není, jde v podstatě o obrovskou ujetinu, která je z části natočená tak, jak by asi svět kolem sebe mohl vidět zfetovaný člověk (např. měnící se vzorky na koberci, hospoda plná dinosaurů, schýza ve vaně) a také prostředí, ve kterém se "hrdinové" pohybují je jejich zálibě značně přizpůsobeno - obzvlášť zajímavě vypadá úplně ke konci mírně řečeno neuklizený hotelový pokoj, jehož část je plná špinavé vody a po kterém se Johnny Depp pohybuje s tyranosauřím ocasem... Myslím, že pro představu tohle stačí a protože tady závisí hrozně moc na subjektivním dojmu, tak jsem se rozhodla hvězdičky neudělovat (vím, odporný alibismus, ale stejně ani s odstupem času nevím, co si o tomhle dílku myslet, natož jak bych ho ohodnotila...). (21.07.2005)

Tenhle film je opravdu hnus, stejně jako je hnusný však oplývá velkou dávkou černého humoru (zpočátku), avšak -a to je nespíš důležité-ono má to dvouhodinové acidové řádění nějaký smysl. Tedy pokud považuji posledních deset minut autorova monologu za smysluplný. Je to óda na acidový věk? Nejspíš ne. Nebo snad dospělý vhled do kyselinových let? Také ne. Nebo satira? Snad sonda do halucinačně-drogového šílenství? Všechno a přece nic. Strach a hnus v Las Vegas není tendenční film, spíše je to takový vizuálně podmanivý dokument o dvou věčně zfetovaných looserech, který je občas černohumorně vtipný, ale víceméně mrazivě nepříjemný. A Terry Gilliam je přesně typ režiséra, ke kterému tato látka pasuje na 100%. Teď už jen čekám, kdo se směle pustí do další kultovní non-fiction bible The Electric Kool-Aid Acid Test (Kyselinovej test). Tedy, když už přišel na řadu Hunter S. Thompson, tak by se mohl dočkat i Tom Wolfe. (08.02.2007)

Co k tomu napsat. Je to strašně zvláštní snímek (co bychom také od Gilliama čekali?) s podivnou výpravou, uhozeným příběhem a zřejmě nejsjetějšími antihrdinami v dějinách filmu. Depp a Del Toro měli za svou kariéru již hodně rozporuplných a svérázných postav, ale žádná z nich rozhodně není tak specifická a šílená jako zde přítomní Raoul Duke a Dr. Gonzo, kteří se bez debat stali drogovými titány filmového průmyslu. A právě jim dvěma může Gilliam děkovat za to, že je jeho "poučný a hlubokomyslný" projekt alespoň zčásti koukatelný a místy zábavný- jejich herecké kreace jsou totiž nezapomenutelné, ať už jsou sebevíc přehnané a nevěrohodné. Jinak je to pouze afektovaná honba za stylovostí, které ale schází kvalitní zápletka a skutečné emoce. ... S odřenýma ušima za 3*. (05.07.2013)